Slyšte, lidé! – Sólo pro piano 11

Bratislavské hudební vydavatelství Real Music House vydalo album s názvem Young Slovak Jazz Generation. Představuje na něm několik mladých, ale výrazných autorů a hudebníků – shodou okolností především klavíristů –, kteří se na slovenské jazzové scéně nedávno objevili a o kterých určitě ještě uslyšíme. Majitelé vydavatelství Robert Pospiš a Martin Sillay připomínají, že už v polovině minulého století fungovaly kompilace mladých talentů jako „mapy k dalšímu směřování jazzové scény“ a že v současné éře „digitální socializace“ je takový koncept ještě důležitější. Mladý pianista a skladatel Ján Rigó. Na klavír hraje od svých sedmi let a dnes má na svém kontě například hraní s americkým kytaristou Kurtem Rosenwinkelem. Jeho základní sestavu tvoří trio s kontrabasistou Matejem Štubnikem a s bubeníkem Jakubem Valíčkem.

Španělský pianista, skladatel a dirigent Dorantes vychází z flamenca, ale tento styl obohacuje o prvky jazzu a kubánské hudby. Mezi jeho velké klavírní vzory patří nedávno zesnulý Chick Corea a dále například Chucho Valdés nebo Eddie Palmieri. Dorantesova rozsáhlá kompozice La Roda del viento, vydaná na CD loni, je inspirována první uskutečněnou cestou kolem světa, na kterou ve španělských službách vyplul portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães. Ten sice během plavby zahynul, nicméně výprava se do Španělska po obeplutí zeměkoule vrátila pod vedením Juana Sebastiána Elcana. Dorantes tento příběh zpracoval jako hudební kompozici pro orchestr a flamencový sbor o pěti jednáních.

Legendární český pianista Karel Růžička sice zemřel v roce 2016 ve věku 76 let, ale loni vyšlo jeho dosud nevydané album Garden Of Silence. Karel Růžička pocházel z Prahy, na konzervatoři vystudoval obor bicí nástroje, ale už jako 20letý nastoupil do orchestru divadla Semafor jako klavírista. Později působil v Jazzovém orchestru Československého rozhlasu, ve skupině Cellula Laca Decziho a v SHQ Karla Velebného, se kterým natočil velmi ceněné album Jazzové nebajky. Později vedl několik vlastních formací a do konce života vyučoval. V loňském roce, kdy jsme si připomínali pianistovy nedožité 80. narozeniny, se podařilo vydat už zmíněné „nové“ album. Dosud nevydané nahrávky Karla Růžičky objevil v archivu jeho žák a dlouholetý dobrý přítel Tomáš Sýkora. Album, které během svého života jeho autor ani nestihl pojmenovat, dostalo svůj název Garden Of Silence, Zahrada ticha, v návaznosti na jiné Růžičkovo album Zahrada radosti. V době, kdy nahrávky vznikaly, řekl pianista v rozhovoru pro časopis Harmonie: „Sólové hraní mě baví moc, ale je to hodně těžká disciplína. Neměl jsem zkrátka dlouho motivaci něco takového udělat. Přišla pak nějak zevnitř, přirozeně. Kdykoli jsem si sednul k pianu, vynořovala se mi nová témata. Nečekal jsem, až mě někdo osloví, abych mu natočil sólovou desku. Zaplatil jsem si studio a říkal si, že komu to dám k vydání, se uvidí až pak.“ Ono „pak“ tedy nastalo až o deset let později, po autorově smrti.

Arménský pianista Tigran Hamasyan se svým stylem, který v sobě zahrnuje prvky jazzu, vážné hudby, arménského folklóru i hip-hopu, slaví úspěchy po celém světě. Jeho aktuální album se jmenuje The Call Within a obsahuje jak meditativní pomalé skladby, tak energičtější momenty ovlivněné například jazz-rockem. Hamasyan mimochodem rockovou a jazzrockovou hudbu uvádí jako své důležité inspirační zdroje. Je také velkým fanouškem Milese Davise, Herbieho Hancocka nebo Chicka Corey. Sám pak jako skladatel často vsází na rytmickou i harmonickou nevázanost a svobodu. Hudbu skládá od svých třinácti let a v rozhovoru, který jsme s ním natáčeli před devíti lety, hovořil také o významu literaturu pro svou tvorbu. Řekl: „Od chlapeckých let jsem rád četl básně, především arménskou poezii. A jako malý jsem měl rád také pověsti. I když jde o díla stará tolik století, jejich duch a mentalita jsou mi stále blízké a ty příběhy zůstávají platné i po roce 2000.“

Ve švýcarském Luganu nahrával své první čistě sólové album polský pianista Dominik Wania. Říká: „Rozhodl jsem se, že nebudu nic připravovat předem a že nahrávání nechám naprosto volný průběh. Chtěl jsem se inspirovat pouze prostorem a zvukem nástroje.“ Natočení sólového albfa pak považuje pro sebe i pro pianisty osobně za určitý vrchol, ke kterému se hráč může propracovat až s určitými zkušenostmi. Album Lonely Shadows vyšlo u vydavatelství ECM a šlo o nabídku od šéfa tohoto labelu Manfreda Eichera. K tomu, že půjde o sólové album, se však vydavatel a umělec v úvahách propracovali až po nějaké době, kdy nevyšlo natáčení v různých jiných sestavách.

Doslova pár dnů před premiérou pořadu vydala své nové autorské album s názvem Prometheus pianistka a skladatelka Nikol Bóková. Album vyšlo pouhý rok po předchozí nahrávce Unravel a dva roky po albu Inner Place, za které byla tato mladá umělkyně nominována na cenu Anděl. Zatímco první z alb bylo natočeno v triu a na druhém se trio střídalo se sólovým pianem, tentokrát jde o rozšířenou sestavu, ve které hrají Radek Baborák na lesní roh, David Dorůžka na kytaru, Jaromír Honzák na kontrabas a z původního tria Nikol Bókové Michal Wierzgoń na bicí. Ve výběru spoluhráčů Nikol Bóková propojila žánry, kterým se na špičkové úrovni sama věnuje, klasickou hudbu a jazz. Při komponování alba se autorka vyrovnávala se smrtí svého otce a – jak uvádí i oficiální tisková zpráva – „hudba zde vykresluje obrazy, emoce a střípky vzpomínek, přináší silné melodie a napětí ve střídání tempa, typické pro autorčinu tvorbu“. Já připomenu, že předtím, že se vydala do světa vlastní tvorby, sklízela Nikol Bóková úspěchy na poli vážné hudby. V jednom rozhovoru říká: „V klasice máte velkou úctu k autorovi a ke skladbě, kterou se snažíte poznat do posledního detailu. Když něco nevyjde, člověka to trápí, protože tu skladbu zná v dokonalé podobě. Možná právě proto je pro mě tak vábivým podnětem styl hudby plný možností improvizace.“

Dave Brubeck, rodák z Kalifornie, zemřel v roce 2012 ve věku 91 let. Jako hudebník byl aktivní až do konce života a ještě ve svých 87 letech vydal album Indian Summer. Brubeck vstoupil na scénu ve 40. letech minulého století a proslavil se v letech 50. jako představitel takzvaného cool jazzu. Originální byl jeho přístup k rytmu – běžně používal například devítiosminové schéma a další méně obvyklé rytmy. Album, z kterého vám jednu ukázku pustíme, se však obešlo zcela bez experimentování. Pokud je známo, naposledy zavítal Dave Brubeck do studia v roce 2010, tedy ve svých 89 letech a dva roky před smrtí. Natočil sólově kolekci známých melodií a několika vlastních skladeb, které dal souhrnný název Lullabies, Ukolébavky. Album, v kontextu Brubeckovy tvorby i historie jazzových klavírních nahrávek nijak výjimečné, stojí za pozornost právě kvůli tomu, že je nahrál téměř 90letý a na svůj věk stále ještě vitální hráč. V kontrastu s tvorbou Nikol Bókové, která je v tvůrčím rozletu a doslova srší nápady, to bude kontrast – rozloučení legendárního a ve své době průkopnického hráče, se svou hudební i životní dráhou. Mimochodem Brubeck nahrával své sólové album v témže roce jako Karel Růžička. Oba později zemřeli a obě jejich alb vyšla v roce 2020, tedy deset let po natočení.

Německý klavírista Michael Wollny, rodák z bavorského Schweinfurtu, oslavil v květnu 43. narozeniny. Hraje jak autorskou tvorbu, tak převzaté melodie z oblasti jazzu, populární, ale i klasické a staré hudby. Na svém kontě má více než deset autorských alb, ale poprvé za svou kariéru natočil čistě sólovou klavírní nahrávku. Nazval ji Mondenkind, což je německý překlad anglického Moonchild, klíčového výrazu z knihy a filmu Nekonečný příběh. Zatímco hlavní hrdina filmu toto slovo použije poté, co z nicoty vytvoří nový svět, pianista je používá pro pojmenování svého vnitřního já, se kterým prý během hry vede dialog. Je příznačné, že sólové album vznikalo v době lockdownu loni na jaře. Wollny vzpomíná na dva dny, které trávil sám v obrovském nahrávacím studiu v Berlíně, na cestě do studia projížděl liduprázdným městem a ubytovaný byl v úplně prázdném hotelu. Myslel přitom na různé situace, kdy se slavní lidé ocitli sami. A vzpomněl si na Michaela Collinse, amerického astronauta, jehož kolegové vystoupili na měsíční povrch a on kroužil sám 21 hodin kolem Měsíce a vždy na 46 minut a 38 vteřin ztratil možnost kontaktu se zemí. A právě takto dlouhé – tedy 46 minut a 38 sekund – je Wollného nové album, které má slovo „Měsíc“ ve svém názvu. Ostatně Michael Collins letos zemřel ve věku 90 let.

Pianista Emil Viklický je ve svých 72 letech stále velmi aktivitní a skoro bychom mohli říct, že vydává jedno album za druhým. Jen v poslední době vyšla například dříve nevydaná archivní nahrávka Prague Super Quartetu, ve kterém hrál s Františkem Uhlířem, Jiřím Stivínem a Josefem Vejvodou. V roce 2018 vznikla velmi povedená nahrávka Emil Viklický trio hraje Suchého a Šlitra a z téhož roku pochází v Americe natočené a vydané album Humoresque s Petrem Dvorským na kontrabas a Erniem Adamsem na bicí. Loni vyšla také nahrávka z roku 2012, na které hraje Viklický sa saxofonistou Julianem Nicholasem, opět s Petrem Dvorským, a s bubeníkem Davem Wickinsem. A zdaleka to není všechno. Jedno z nejzajímavějších alb z poslední doby však Emil Viklický natočil v duu s Pavlem Hrubým, který v tomto případě hraje na basklarinet. Vedle deseti duetů nahrávka obsahuje i po jedné sólové skladbě každého z protagonistů. V případě Emila Viklického jde o sólovou improvizaci na populární píseň Dona Gibsona I Can’t Stop Loving You, česky známou s textem Jiřiny Fikejzové jako Ze známých důvodů. Album se jmenuje Between Us. 

Rakouský klavírista David Helbock je vítězem významné evropské soutěže v sólové hře na piano ve švýcarském Montreux z roku 2007. Čerpá na jedné straně z jazzu a z vážné hudby, ale na druhou stranu využívá i prvků stylů, jako jsou rock, avantgarda nebo elektronická hudba. Album The New Cool nahrál v triu se dvěma německými jazzmany, s trumpetistou Sebastianem Studnitzkým a klavíristou Arne Jansenem. Album obsahuje jak tvorbu všech tří členů, tak například skladby Fryderyka Chopina, zpěvačky Cyndi Lauper nebo skupiny Cream.