Slyšte, lidé! – Sólo pro piano 6

10. května 2016 Aktuality, Jazz Autor: Milan Tesař

V rámci týdeníku Slyšte, lidé! pokračuje po půl roce volný cyklus Sólo pro piano. Tentokrát si představíme nové nahrávky devíti klavíristů – Čechů Najponka a Petra Beneše, Slováka Valéra Mika, Izraelců Ariho Ereva a Yarona Hermana, Němce Franka Woesteho, Fina Iira Rantaly a dalších. Poslouchejte v sobotu 14. května 2016 od 19.15 nebo v úterý 17. května v 16.55.

První, koho budeme poslouchat, se jmenuje Valér Miko a pochází ze Slovenska. Absolvoval konzervatoř v Bratislavě v oborech dirigování a hra na klavír, piano pak studoval také na vysoké škole. Účinkoval v divadle, měl skupnu Nu ‘Clear Trio a byl členem kapely Kuba Ursinyho. Od začátku roku 2012 pak působí v souboru Preßburger Klezmer Band, který znáte i z našeho vysílání. První sólové album s názvem Príbehy Miko vydal v roce 2014 a nyní je čerstvě na trhu jeho novinka, nazvaná Vibrations, States, Emotions, tedy Vibrace, stavy, emoce. Valér Miko toto album nahrál se svým triem, které dále tvoří baskytarista Tamás Belicza a bubeník Dávid Juraj Raši. Jako host s nimi hraje kytarista Ľuboš Brtáň a dalším hostem je smyčcové trio ve složení Ján Kružliak na housle, Tomáš Čech na violu a Roman Harvan na violoncello. „Hudba je pro mne zázračný a tajuplný jev, plný odevzdávání a přijímání emocí, nálad i zrcadlení vnitřního světa umělce,“ říká slovenský klavírista.

Emotivní hudba Izraelce Ariho Ereva je ovlivněna nejen jazzem, ale také klasickou hudbu a v energičtějších pasážích latinskoamerickými rytmy. Ari Erev spolupracoval například s americkým saxofonistou Joelem Frahmem a také s několika českými hráči. Ostatně v dubnu byl na českém turné, v jehož rámci s tuzemskými muzikanty vystupoval. V rámci turné navštívil Ari Erev také naše rádio a my vám rozhovor s ním nabídneme v červenci. Základ svého nejnovějšího alba Flow natočil s kontrabasistou Elim Magenem a s bubeníkem Ronem Almogem. Jako hosté pak v některých skladbách vystupují saxofonista Yuval Cohen a hráč na perkuse Gilad Dobrecky.

Český pianista Najponk se už ve středním věku stihl stát legendou a mezi hráči, kteří se zaměřují na jazzové standardy a léty prověřený repertoár, u nás prakticky nemá konkurenci. I díky svým encyklopedickým znalostem jazzové historie. Americký novinář Siegfried Mortkowitz píše: „Vzpomínám si, jak jsem poprvé viděl a slyšel pianistu jménem Jan Knop, vystupujícího pod pseudonymem NajPonk, v jakémsi suterénním klubu, který už dávno neexistuje. Od jeho soukmenovců jsem o něm slyšel pouze samé superlativy, a tak mě překvapilo, že jeho docela nenápadné vzezření vůbec neodpovídalo mým představám. Ale jakmile se opřel do kláves, bylo mi okamžitě jasno, že to je přesně ono – swing, technika a tah jemu vlastní! Jaksi se mu podařilo nasáknout jazzem těch největších a přidat k tomu svůj osobitý hlas.“ O jeho prvním sólovém albu Going It Alone napsal časopis Jazz Journal International: „Jeho hra má obrovskou vnitřní sílu a přesvědčivost. NajPonk absolvuje s vyznamenáním, jeho interpretace jsou neustále zajímavé a pozitivní.“ Své aktuální album Final Touch Of Jazz natočil Najponk v triu, a to v hvězdné sestavě. Spolu s bubeníkem Mattem Fishwickem, který s Najponkem spolupracoval už na albu The Real Deal, zde totiž účinkuje legendární kontrabasista George Mraz. Vladimír Kouřil ve své recenzi tohoto alba vyzdvihuje Najponkovo pochopení etap vývoje jazzu a také jeho cit pro swingující rytmiku. „Najponk má zažité různé styly jazzového klavíru, stěžejní je však inspirace moderními pianisty 50. let,“ píše.

Klavírista Jacky Terrasson loni oslavil 50. narozeniny. Narodil se v Berlíně afroamerické matce a francouzskému otci a jako profesionální hudebník se pohybuje mezi Francií a Spojenými státy. Jeho nejnovější album se jmenuje Take This!!!

Skupina  Gogo Penguin vznikla v roce 2012. I když není jediným klavírním triem na světě, které do svých skladeb cíleně vkládá prvky elektronické hudby, právě ona dotáhla pseudoelektronickou fúzi k dokonalosti. Předpona pseudo- je na místě, protože britské trio sice z estetiky elektronické hudby vychází, inspiruje se jí a dokonce její postupy využívá při tvorbě, nicméně interpretace je striktně akustická – piano, kontrabas a naprosto přesvědčivé „strojové“ bicí Roba Turnera. Basista se jmenuje Nick Blacka a pianista má jméno Chris Illingworth.

Petr Beneš není jen přední český hráč na piano, ale také výborný skladatel, který má své projekty promyšlené do posledního detailu. Když připravoval své aktuální album, pozval si na ně hráče, kteří přesně odpovídali jeho představám – Ondřeje Štveráčka, který podle něj jako saxofonista-sólista u nás nemá konkurenci, dále kontrabasistu Tomáše Baroše, kterého doporučil právě Ondřej, a konečně mladého bubeníka Marka Urbánka. „To byla moje touha mít v kapele mladou krev, ovšem ne na úkor kvality hudebního výkonu,“ vysvětluje Beneš. A přestože považuje kvarteto se sólovým saxofonem za zvukově nejvyváženější jazzovou formaci, do některých skladeb si navíc přizval trumpetistu Miroslava Hloucala. Petr Beneš přiznává, že více než klavíristy vždy poslouchal hráče na saxofon, bicí, kytaru nebo basu, ale nepohrdne samozřejmě ani velikány jazzového piana. „Asi nejvíce mě v minulosti zasáhl Keith Jarrett svým přístupem k nástroji a tónu. Po rytmické stránce i zase považuji Bennyho Greena. To je dle mého názoru opravdový swing se vším, co k tomu patří,“ vyjmenovává své vzory. Na albu, které nazval PBQ + 1, pracoval Beneš intenzivně dva roky. O repertoáru, který na ně zařadil, říká: „Preferuji interpretaci vlastní hudby, protože to je jediná věc, která může kapelu vyčlenit z šedi průměrných uskupení, která hrají jen jazzové standardy, byť v sebelepších úpravách.“ Petr Beneš absolvoval bakalářské studium na Katedře jazzové interpretace na JAMU v Brně. „JAMU je od počátku nastavena velmi profesionálně. Na té škole je tvůrčí klid, úroveň vzdělání je srovnatelná se světem a studium na této škole mohu jenom doporučit. Jsem rád, že jsem tuto kapitolu ve svém životě podstoupil,“ říká hudebník, který sám vyučuje na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze.

Německý hráč na klávesové nástroje a skladatel Frank Woeste spolupracuje mimo jiné s trumpetisty Ibrahimem Maaloufem a Médérikem Collignonem, ale my si v pořadu představíme jeho nové autorské CD Pocket Rhapsody. Není to čistě klavírní album, naopak, je to deska bohatě aranžovaná. Frank Woeste totiž říká: „Už nějakou dobu se mi stává, že při hře na klavír slyším v duchu jiné nástrojové obsazení. Někdy mám třeba pocit, že to, co hraju levou rukou, by mohla být smyčcová sekce, zatímco pravou ruku bych mohl nahradit například trubkou. Často tedy v duchu slyším úplně jiné barvy než jen piano. A to mi pak dává chuť aranžovat ty právě pro tyto konkrétní nástroje.“ Základ studiové skupiny vedle Woesteho tvoří bubeník Justin Brown a kytarista Ben Monder. S prvním z nich se pianista dlouho potkával na festivalech, sledoval jeho práci a byl úplně uchvácen jeho kreativitou při hře na bicí. „Spřátelili jsme se a dohodli jsme se, že jednou společně něco natočíme. Když jsem tedy chystal nové album, pochopitelně jsem mu zavolal,“ říká. Bena Mondera dříve osobně neznal. „Poslouchal jsem samozřejmě jeho hudbu, znal jsem jeho alba a pochopil jsem, že patří mezi hráče, kteří dokážou svému nástroji propůjčit skutečně jedinečný hlas. Proto jsem měl chuť natočit s ním album, a tak jsem jej oslovil,“ doplňuje Frank Woeste, který sice pochází z německého Hannoveru, ale žije a působí ve Francii.

Žijící legendou byl švédský pianista Esbjörn Svensson, který bohužel v roce 2008 zahynul při potápění. Několik severských hudebníků v čele s finským pianistou Iirem Rantalou a švédským kytaristou Ulfem Wakeniem mu nyní vzdává hold na koncertním albu nazvaném Lost Hero – Tears For Esbjörn. Cílem zúčastněných hudebníků nebylo kopírovat hudbu Svenssonova tria e.s.t. ani se této skupině za každou cenu přiblížit. Jedná se o poctu vyzpívanou konvenčnějším jazzovým jazykem. Album začíná autorskou skladbou Iira Rantaly Tears For Esbjörn, kterou finský pianista už v roce 2011 zařadil na své sólové album. A rozvinutím tohoto motivu do celovečerního programu, složeného především ze Svenssonových skladeb, vzniklo celé album

Poslední klavírista, kterého si představíme, se jmenuje Yaron Herman a jde o dalšího hráče z Izraele. Když letos vystoupil v Brně na festivalu JazzFestBrno, festivalový zpravodaj Jazzman psal o jeho „eruptivním klavírním stylu“. Pořadatelé poukázali i na Hermanovu teoretickou práci Real Time Composition, která mu vynesla pedagogické angažmá ve formě série přenášek na pařížské Sorbonně. Vítěz několika jazzových anket poskytl před dvěma roky Proglasu rozhovor. Zeptali jsme se jej, nakolik se jako rodilý Izraelec inspiruje tradiční židovskou hudbou. Odpověděl: „Snad jen v některých kompozicích možná postřehnete drobné ohlasy židovské hudby, ale stejně tak čerpám například z afrických rytmů, které střídám s lyričtějšími pasážemi.“ Vedle vlastní tvorby, která v jeho repertoáru převažuje, Yaron Herman upravoval skladby od Leonarda Cohena, Nirvany nebo Britney Spears. Říká: „Zajímá mě proces, kdy vytrhnu skladbu z jejího umělohmotného, příšerně komerčního amerického kontextu a přemístím ji do otevřenějšího a svobodnějšího světa, ve kterém můžete improvizovat, pohrávat si s jednotlivými prvky, přistupovat k nim tvůrčím způsobem.“

John Hinshelwood zpívá Emily Dickinsonovou

hinshelwood_called-backSkotský písničkář John Hinshelwood natočil album zhudebněných básní Emily Diskinsonové.

Regiony

Regiony

Tinitus skupiny Původní Bureš

13-PuvodniBuresChystáme rozhovor se skupinou Původní Bureš o novém albu Tinitus.

Krabice plná Folk Teamu

folk_teamVychází box se sedmi CD brněnské skupiny Folk Team.

Hudební výlet do Belgie

azmari_samaiPoslechněte si s námi přehled aktuální hudby z Belgie.

Trio komorního jazzu

trio_komorniho_jazzuO brněnském Triu komorního jazzu bude v pořadu Jak se vám líbí hovořit Roman Pokorný

Partneři

Harmonie_logo_velke_web