Pianista Jan Kavka: Prý jsem výrazný melodik

Rozhovor s pianistou Janem Kavkou

Studoval jste na jazzové akademii v polských Katovicích. Co vám tato škola dala?

Moje situace byla trochu specifická. Většinou si totiž lidé školu nevybírají kvůli tomu, že chtějí studovat dálkově, ale snaží se dostat ke konkrétním vyučujícím. Já jsem studoval u profesora Wojciecha Niedziely a za největší plus považuji zpětnou vazbu, kterou mi poskytl. Samozřejmě jsem se toho ve škole dozvědět spoustu například o interpretačních technikách, ale zpětnou vazbu, kterou jsem dostával, považuji opravdu za to nejdůležitější.

Se svým triem jste loni natočil album Past Stories, pojmenované po jedné z osmi poměrně rozsáhlých skladeb. Proč právě tento název?

Souvisí to s mou hudební historií. Já jsem měl kdysi kvartet, nějakou dobu jsem jej vedl, ale organizační stránka pro mne začala být tak náročná, že jsem se rozhodl s tím skončit a dál jsem působil v jiných kapelách jako sideman. Byl to jednak Ostrich Quartet a pak kapela Fair Play. Po nějaké době jsem měl ale znovu potřebu mít vlastní kapelu, tvořit něco sám za sebe. Cítil jsem, že jako sideman nemám takový prostor pro svou invenci, jaký bych si představoval. Chtěl jsem dělat věci opět i jinak než v kapelách, ve kterých jsem v té době působil. Tak vzniklo současné trio se svým repertoárem a s deskou – vše je to ucelený „produkt“, ve kterém se odrážejí mé zkušenosti a zážitky z doby, kdy jsem hudbu nepsal. Co jsem tedy potřeboval sdělit, jsem vložil do skladeb, které se dostaly na CD. Past Stories jsou uceleným souhrnem mých prožitků, něčeho, co je už za mnou. A já tak mohu jít dál.

V triu může pianista naplno pracovat se všemi možnostmi nástroje. Může hrát melodicky, může zdůraznit své harmonické cítění i rytmus. Jaký jste hráč vy?

To se definuje těžko. Pouštěl jsem si z nahrávek různé pianisty, nechal jsem je na sebe působit, analyzoval jsem jejich projev a snažil jsem se některé prvky, které používají, zakomponovat do své hry. Ale výsledek je jiný koncert od koncertu. Mohu dva měsíce hrát nějak a další dva měsíce úplně jinak. Vliv na to může mít prostředí, psychika i to, jak se člověk vyspí. A také publikum v sále. Můj styl hry se hodně vyvíjí a já opravdu nevím, jak bych jej pojmenoval. Pár lidí mi už řeklo, že jsem výrazný melodik, ale to se možná týkalo spíše mých kompozic než toho, jak hraji.

Můžeme si doplnit nějaká jména vašich oblíbených pianistů?

V posledních letech mě nejvíc ovlivnil Brad Mehldau. Toho jsem hodně poslouchal, snažil jsem se přijít na to, co přesně dělá. Nejen jen o to, že se mi líbí jako hráč, ale cítil jsem jistou sounáležitost s tím, jak jeho muzika zní, co z ní vyzařuje. Další dvě jména souvisejí s mou magisterskou prací, která se jmenovala Herbie Hancock a Chick Corea – důležité postavy ve světě jazzu. Tyto dva hráče jsem také hodně poslouchal a stále mě inspirují.

Brad Mehldau hraje vedle vlastních skladeb a standardů také coververze písní od Radiohead nebo od Beatles. Vy jste po jeho vzoru nechtěl na své album zařadit nějakou podobnou úpravu?

Naše trio má v repertoáru i standardy a coververze. Že deska dopadla, jak dopadla, je spíše náhoda. Plánovali jsme na ni zařadit několik standardů, ale nakonec z toho ve studiu sešlo. Na koncertech ovšem hrajeme i coververze. Neděláme ostatně nic jiného, než co dělají jazzoví hudebníci po dlouhá desetiletí. Standardy přece vznikly z písní, které byly dříve součástí muzikálů nebo vůbec populární hudby. Je to podobné, jako když se dnes hrají úpravy skladeb od Beatles nebo od Stinga.

(Celý rozhovor vyšel v dubnovém čísle měsíčníku Harmonie)