Slyšte, lidé!: Sólo pro piano

Jako první se nám představí italský pianista Antonio Farao, který v březnu 2014 hrál v Brně v rámci festivalu JazzFestBrno. Farao patří mezi špičky evropské jazzové hudby. Vyrůstal na skladbách Oscara Petersona a Errolla Garnera, později pro sebe objevil moderní jazz a konkrétně hráče jako Herbieho Hancocka, Keitha Jarretta nebo Thelonia Monka. Sám se vedle jazzu věnuje také filmové hudbě a nahrával a koncertoval s mnoha významnými muzikanty. Album Borderlines, z kterého bude pocházet naše ukázka, natočil v roce 1999 v triu s kontrabasistou Jeanem-Jacquesem Avenelem a s bubeníkem Danielem Humairem.

Americký jazzový klavírista Skip Wilkins natočil v roce 2012 se třemi českými spoluhráči album Czech Dreams. Wilkins svůj čas tráví střídavě v Pennsylvánii a ve střední Evropě. Album Czech Dreams je výsledkem jeho 15měsíčního pobytu v Praze a oni tři čeští muzikanti jsou kytarista Libor Šmoldas, bubeník Tomáš Hobzek a kontrabasista Tomáš Baroš. Tuto základní sestavu v jednotlivých skladbách doplňují hosté – zpěvačka Marie Puttnerová a saxofonista Rostislav Fraš.

V roce 2013 byl hostem festivalu JazzFestBrno Craig Taborn, jeden z nejvytíženějších pianistů na newyorské scéně. Hrál a hraje v řadě sestav a na brněnském festivalu se představil už podruhé – poprvé to bylo o dva roky dříve v kapele kontrabasisty Michaela Formanka. Kromě toho Taborn vystupuje jako člen klavírních trií, koncertuje sólově a v neposlední řadě experimentuje s elektronickými nástroji. My si poslechneme ukázku z alba Chants, které v roce 2013 vydal Craig Taborn se svým triem. Na otázku, zda se v rámci klavírního tria dá vůbec vytvořit ještě něco nového, Taborn odpovídá: „Záleží na tom, co si pod slovem nový představujete, ale nové možnosti podle mne lze najít. Musíte si uvědomit, že existuje velká tradice jazzových pianových trií. A většina současných kapel se s touto tradicí poměřuje, porovnává se s ní. Starší tria vymezila hranice a v nich se jejich nástupci pohybují. Ale to přece vůbec není nutné. Já nejsem žádný velký radikál, ale mohu přece použít stejnou instrumentaci a přitom hrát úplně jiné věci. Je snadné dělat něco, co nedělali ti přede mnou. Na druhou stranu ne vše, co se dá použít, zní ve skutečnosti dobře. Kdybych se chtěl rozejít s tradicí, mohu vymyslet deset různých způsobů, jak to udělat, a také to tak mnoho hudebníků dělá. Nástrojové obsazení vás nemusí limitovat. Můžete například nastolit otázku rolí – jestli například basa pouze doprovází, nebo jí dáte jinou úlohu apod. Mně osobně tedy nejde o to, abych navazoval na jazzovou tradici, ale chci prostě jen hrát hudbu se svými konkrétními spoluhráči. Mým cílem není dělat za každou cenu něco nového, ale nechci ani opakovat to, co už tady bylo přede mnou. Zdánlivě je to možná to stejné, ale já tam cítím rozdíl.“

Už 25 let se na scéně pohybuje rodačka z Chicaga Patricia Barber. Její nejnovější album se jmenuje Smash a autorka je natočila společně s kontrabasistou Larrym Kohutem, s bubeníkem Jonem Deitemyerem a s kytaristou Johnem Kregorem. Publicista Pavel Víšek o Patricii Barber píše, že se hudebně „jako písničkářka s klavírem pohybuje mezi jazzem, blues a šansonem, ale do svého repertoáru se nerozpakuje zařadit ani rocková čísla“. Další český kritik, DJ Mobley, soudí: „Z její civilně nesvůdné prezentace čiší úctyhodná vůle přesvědčit publikum, aby ji bralo takovou, jaká je.“

Německé vydavatelství ACT ve své sérii Duo Art mapuje zajímavá komorní setkání předních jazzových umělců. Pod názvem Reverie at Schloss Elmau vyšlo album duetů velšského pianisty Gwilyma Simcocka a ruského kontrabasisty Jurije Golubeva. Simcock se narodil v roce 1981. Vystudoval kompozici a hru na piano a lesní roh, věnuje se jazzu i klasické hudbě a s oblibou překračuje hranice obou těchto žánrů. Je držitelem mnoha významných cen a podle deníku The Evening Standard patří mezi 1000 nejvlivnějších osobností v Londýně.

U slovenského vydavatelství Hevhetia nedávno vyšla nová nahrávka francouzského pianisty Daniela Goyona s názvem Goyone Blues. Klavírista a skladatel, který se roky pohybuje na hranici jazzu a world music, přichází s autorským projektem skladeb, které jsou postavené na přímočaré komunikaci mezi skladatelem a posluchačem. Kolekce vychází z tradice francouzské komorní hudby, ale ovlivněna je také jazzem a latinskoamerickými styly. Jako hosté na albu účinkují například kytarista Nguyen Le, hráč na perkuse Thierry Bonneaux nebo libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf, mimochodem další host letošního JazzFestu v Brně.

Další velkou hvězdou festivalu JazzFestBrno 2014 byl americký pianista Brad Mehldau, který vystoupil v březnu v Janáčkově divadle. Mehldau se narodil na Floridě v roce 1970. Věnuje se hudbě filmové, doprovází operní pěvkyně, nahrál sólová alba. Jeho hlavní disciplínou je však opět jazzové klavírní trio a v tomto oboru je považovaný za nástupce velikánů, jako byl Bill Evans, nebo stále aktivních hráčů jako Keith Jarrett. My si pustíme ukázku z alba Ode, které Mehldau natočil v roce 2011 pro společnost Nonesuch. Jeho trio dále tvoří kontrabasista Larry Grenadier a bubeník Jeff Ballard. Zatímco na jiných svých albech Mehldau s oblibou upravuje skladby z rockové a populární hudby, CD Ode se skládá výhradně z jeho vlastních kompozic. Jak píše publicista Tomáš Polívka, „Mehldau se při komponování nechával ovlivnit rukopisy svých oblíbených hudebníků – nebo třeba charakterem filmových postav. Možnosti tria při tom dokázal vytěžit na maximum“.

Japonská pianistka Toshiko Akiyoshi vystoupila v květnu 2014 v Praze – ve věku 85 let! Jde o průkopnici japonského jazzu. I když mezi Japonskem a Spojenými státy po druhé světové válce panovalo napětí, podařilo se jí v roce 1956 získat jako prvnímu studentovi japonské národnosti plné stipendium pro studium na prestižní hudební škole Berklee v Bostonu. Později se věnovala koncertování s různými kapelami a v roce 1973 společně se svým manželem, saxofonistou Lew Tabackinem založila vlastní big band. Sama pro něj skládala a aranžovala, zatímco manžel byl jako hráč na saxofon a flétnu hlavním sólistou souboru. Jejich bigband byl do roku 1980 považován za jednu z nejdůležitějších velkých kapel na jazzové scéně. Později však již byly ve Spojených státech velké orchestry za zenitem a další nahrávky bigbandu se prodávaly hlavně v Japonsku. Naopak americké publikum mnohem lépe přijímalo nahrávky Toshiko Akiyoshi pro sólové piano. Právě k sólovému hraní se po letech skládání a aranžování zralá pianistka naplno vrátila po roce 2000 a v rámci Mezinárodního festivalu sólového piana se letos představila i u nás.

Jako poslední se nám představí americký pianista a skladatel Vijay Iyer, další představitel generace čtyřicátníků. Je držitelem ceny Hudebník roku, kterou mu v roce 2010 udělila Jazzová asociace novinářů a v tomtéž roce obdržel se svým triem také německou cenu Echo Award pro nejlepší mezinárodní soubor. Jeho starší CD Historicity získalo titul Jazzové album roku minimálně v šesti respektovaných anketách a žebříčcích. Jako skladatel komponuje Iyer také orchestrální a komorní díla, píše pro film, divadlo, rozhlas i televizi, spolupracuje s básníky a choreografy. Nevyhýbá se spolupráci s hiphopovými nebo rockovými umělci, má rád hudbu experimentální, elektronickou a také indickou klasickou hudbu. Kromě toho vyučuje na několika hudebních školách a svými články přispívá do řady odborných časopisů. Jeho nové album Mutations obsahuje tři samostatné skladby a titulní desetidílnou suitu, kterou natočil společně se smyčcovým kvartetem a také s decentním elektronickým doprovodem.