Slyšte, lidé!: Sólo pro piano 2

Na úvod si představíme album Instrumation velšského pianisty Gwilyma Simcocka. CD se skládá ze dvou rozsáhlých skladeb, z nich každá má svou historii i důvody, proč vznikla, což ostatně Simcock zevrubně líčí na obalu desky. Stěžejní je pro něj první suita Move!, o které se rozepisuje velmi detailně. Vysvětluje, že původně šlo o jeho sólový projekt s doprovodem orchestru, k němuž se až v průběhu práce, pro posílení rytmické složky, přidali kontrabasista Youri Goloubev a bubeník Martin France a sestavu nakonec doplnil ještě kytarista John Parricelli. Zatímco tato kompozice o třech větách a dvou mezihrách byla pro Simcocka cestou na částečně neprobádané teritorium, následující Simple Tales promlouvá konvenčnějším jazzovým jazykem. Základ zde tvoří klavírní trio, doplněné o dva hráče na smyčcové nástroje – už violoncellistu Willa Schofielda a houslistu Thomase Goulda. Autor uvádí, že tuto suitu, psanou původně pouze pro trio, záměrně pojal jako kontrast ke klasicizující úvodní kompozici.

Jako druhého si představíme mladého českého muzikanta Augustina Bernarda. Narodil se v roce 1988, stojí v čele několika kapel a má zkušenosti s big bandem i s triem. Hraje na klavír a na trombón, aranžuje pro klarinetové kvarteto, je autorem hudby pro DVD o železnicích nebo instrumentálních ukolébavek pro „chůvičky“, mobilní aplikace pro rodiče malých dětí. A to původně na Technické univerzitě v Liberci vystudoval dva obory, které s hudbou nemají mnoho společného – informatiku a logistiku. Na klavír se učil od sedmi let původně na základní umělecké škole v Liberci, od druhého cyklu si k pianu přibral trombón. „Líbilo se mi, jak pozounisté dokážou hrát bez klapek, pouze pohyby snižce. Zajímalo mě, co přesně se děje, když jen tak tahají rukou,“ vzpomíná.

V sobotu 29. listopadu vystoupí v Brně v hale Vodova americký pianista Herbie Hancock, 14násobný držitel Grammy, jeden z nejvýznamnějších jazzových hudebníků současnosti. V pořadu si připomeneme jeho album The New Standard, které natočil v roce 1995 a na kterém svým fanouškům nabídl vlastní aranže skladeb světového rocku a popu. Herbie Hancock je mistrem ve hře na akustické piano i na elektrické klávesové nástroje a ve své kariéře střídá nahrávky s různými typy kapel. I v Brně se představí v obou svých polohách – jeho kapela bude využívat akustické i elektrické nástroje. Ostatně v Brně Herbiho Hancocka doprovodí hvězdná sestava. Za bicí usedne Vinnie Colaiuta, považovaný za jednoho z nejlepších bubeníků všech dob. Na basu bude hrát James Genus a  na kytaru africký melodik Lionel Loueke, proslulý svými originálními hráčskými technikami.

Další Američan, Ahmad Jamal, je ještě o deset let starší – letos mu bylo 84. Jamal, který píše jazzovou historii už více než půl století, vydal loni nové album s názvem Saturday Morning. Zařadil na ně několik starších skladeb, ale většinu alba tvoří úplné novinky. Ahmad Jamal má i ve svém věku potřebu nejen tvořit nové věci, ale také stále něco objevovat. Řekl k tomu: „Ať jste hudebníkem, vědcem, novinářem, malířem nebo biologem, musíte stále, po celý svůj život, objevovat nové věci. Každý den. Když nebudete nic poslouchat, nic neobjevíte. Musíte poslouchat, dívat se, hledat… Život stojí na objevování nových věcí. Když svou mysl neotevřete, nic nového neobjevíte.“ A ještě jeden citát obecnějšího charakteru: „Vás inspirují druzí, ale vy jste zároveň inspirací pro druhé. Abyste objevil sám sebe, musíte nejprve inspirovat druhé. Vždy je to výměna mezi lidmi, kteří se inspirují navzájem. Ať jste starý, nebo mladý, není v tom rozdíl.“

Jerry Léonide se narodil v roce 1984 na ostrově Mauricius. Ve svých 17 letech přijel studovat hudbu do Paříže a ihned se zapsal do povědomí jako jeden z nejlepších hráčů své generace. Jako sólový pianista vyhrál několik významných soutěží včetně slavného festivalu ve švýcarském Montreux. A právě s podporou montreuské jazzové nadace loni nahrál své první autorské album, které nyní vyšlo u německého vydavatelství ACT. Na albu nazvaném The Key se prolíná jazz s africkou hudbou. A i když jsou v základní sestavě i dva dechové nástroje – na křídlovku hraje Sylvain Gontard a na saxofon Vincent Lê Quang –, album je v první řadě klavírní.

Společné CD s názvem The New Tradition natočili polský houslista Adam Bałdych a izraelský klavírista Yaron Herman. Bałdych se narodil v roce 1986. Vystudoval jazzovou akademii v Katovicích a v současné době žije v New Yorku. Herman je ročník 1981 a působí na francouzské jazzové scéně. Říká: „V poslední době hodně poslouchám Franze Schuberta, Thelonia Monka, dále Freda Hirsche, kterého pokládám za skvělého pianistu, ale také Sonic Youth. Dávám si často svůj iPod na náhodný výběr a zjišťuji, kolik tam mám hudby, kterou jsem ještě neposlouchal.“ Na otázku, jak moc je pro něj jako člověka působícího ve Francii důležité, že pochází z Izraele, odpovídá: „Strom může vyrůst do výšky, ale pořád má své kořeny. Můžeme tedy sahat až k nebi, ale nemůžeme si zvolit, kde jsme se narodili nebo jakou máme barvu očí. Je to náš osud, kterého si musíme být vědomi, ale současně se nesmíme bát otevřít se světu. A právě to mě zajímá: najít styčné body s jinými kulturami. Najít v jiných zemích, u cizích lidí něco, co se nám podobá. Tento druh lidskosti je podle mne to, co si přináším ze své kultury, z prostředí, ve kterém jsem vyrostl.“ A jak se izraelský pianista dostal právě do Francie? Rok žil v New Yorku, kde hrál v klubech do té doby, než mu vypršela víza. Potřeboval tedy odcestovat do Izraele, aby si víza obnovil, ale nezbyly mu skoro žádné peníze. A tak si koupil levnou letenku s přestupem v Paříži. Dál líčí: „Kvůli sněhové bouři jsem neměl přípoj do Izraele, a musel jsem tedy ve Francii strávit noc. Francouzsky jsem v té době neuměl ani slovo, neměl jsem k Francii žádný vztah, tamní kultura mě nezajímala. Ale protože se mi nechtělo zůstat v hotelu, šel jsem do jednoho jazzového klubu a tam jsem se dal do řeči s muzikanty, kteří tam v tu noc hráli. Jeden z nich mě pozval na další koncert, který měl mít o týden později. Nabídl mi, že by potřeboval pianistu, a že bych si s ním tedy mohl zahrát. „Nemůžu, zítra odlétám,“ vysvětloval jsem mu. A on, že to prý nevadí, že mohu přespávat u něj na nafukovací matraci. Když je vám osmnáct a někdo vám nabídne, že můžete bydlet týden u něj v Paříži, neodmítnete to. A tak jsem zůstal a postupně se to všechno nějak zvrhlo.“

Švédský pianista Jacob Karlzon natočil v roce 2013 společné album se zpěvačkou Viktorií Tolstoy A Moment Of Now. Nyní, o rok později, mu vyšlo nové, čistě instrumentální CD s názvem Shine. Na něm se Karlzon představuje se svým triem, které vedle něj tvoří basista Hans Andersson a bubeník Robert Mehmet Ikiz. Sám Karlzon hraje vedle klavíru také na elektrické klávesové nástroje a vůbec se snaží o propojení přístupů z oblasti jazzu a popu. Tento princip vyzkoušel už na své předchozí sólové nahrávce More, ale tentokrát ještě více rozvíjí popový způsob produkce a práce se zvukem, aniž by přitom opustil jazzový jazyk.