David Helbock: Thelonious Monk je můj hrdina

Rozhovor s rakouským klavíristou Davidem Helbockem

Proč jste se rozhodl věnovat své zatím poslední album tématu mystiky?

Mystiku si sám pro sebe definuji jako cestu do vlastního nitra, jako mysteriózní výpravu k něčemu, co se mě někde hluboko dotýká. To byl počáteční bod, od kterého jsem se při tvorbě alba odrazil. Na úplném začátku byla skladba, kterou jsem zařadil na CD jako první a která mě opravdu silně oslovuje. Je to druhá věta z Beethovenovy 7. symfonie. Od ní jsem pak podnikal cesty k nejrůznějším mytologickým příběhům. Kdybych své pocity místo do hudby promítl do obrazů, znázornil bych různé známé postavy a příběhy, jako je starořecký bůh lásky Eros, nebo téma, které jsem v hudbě nakonec vtělil do skladby The Soul podle staré perské legendy. Byla to tedy dlouhá cesta k různým příběhům a zkušenostem, které mě oslovily, až jsem se dostal k Hvězdným válkám jako novodobému mýtu moderního světa.

Postupoval jste při komponování intuitivně, nebo jste se snažil informace o mýtech také nastudovat?

Četl jsem díla Josepha Campbella, amerického profesora mytologie, který již zemřel již v roce 1987, ale zůstalo po něm mnoho knih týkajících se mystických zkušeností a mytologických příběhů. Campbell prozkoumal příběhy z celého světa – od Austrálie po mytologii Eskymáků, příběhy z různých náboženství, srovnával je a nacházel podobná schémata v rozdílných kulturách. Mimochodem Campbellovým žákem byl George Lucas, který z jeho poznatků v Hvězdných válkách čerpal.

Zajímavá slovní hříčka se skrývá v názvu vaší skladby Spiritual Monk. Monk je jednak mnich, což může odkazovat jak ke křesťanské, tak třeba k buddhistické tradici…

Ano, je to slovní hříčka. Tu skladbu totiž můžete vnímat jako meditativní záležitost, která evokuje postavu mnicha, ale současně jsem myslel na Thelonia Monka a jeho hudbu.

Vaše trio má netradiční obsazení. Basista Raphael Preuschl hraje na basové ukulele. Jak jste se k tomuto nástroji dostali?

Raphael Preuschl je jediný profesionální hráč na tento nástroj, kterého znám. Potkali jsme se před šesti nebo sedmi lety ve Vídni, kde on tehdy hrál na basové ukulele s jinou kapelou. Pro mne to bylo první setkání s tímto nástroje a hned se mi to zalíbilo. Basové ukulele je malé, ale má velmi tlusté struny. Používá totiž stejné ladění jako běžný kontrabas, ale protože je o mnoho kratší, struny musí být silnější. Tím pádem nemá takový dozvuk jako kontrabas, jeho tón je úsečnější, perkusivní. A to výborně souzní s mou hrou na klavír, protože já s oblibou hraju prsty na struny klavíru a vůbec můj styl je také perkusivní. Basové ukulele, které je svým zvukem někde mezi kontrabasem a baskytarou, se mi tedy líbilo.

Poslední skladba vašeho alba se jmenuje Svět potřebuje více hrdinů. Žijí v dnešním světě skuteční hrdinové?

Mám pochopitelně své hudební hrdiny. Jedním z nich je Thelonious Monk. Šel si totiž svou vlastní cestou, což je pro mne u hrdiny také důležité. Hrál to, co cítil, a nestaral se o to, co říkají ostatní lidé. A jeho hudba dělala mnoha lidem radost. Ano, Monk je můj hrdina.

(Celý rozhovor si můžete přečíst v časopisu Harmonie)