Nikol Bóková: Mohla bych básnit o triu

Rozhovor s pianistkou Nikol Bókovou

Jaká byla vaše cesta od pianistky k autorce? Kdy jste začala psát vlastní skladby?

Jako malou mě bavily stupnice, etudy a prstová cvičení, což čím dál víc přecházelo v improvizace, kterými jsem sama pro sebe vyplňovala cvičení klasického repertoáru. Na konzervatoři jsem si svoje improvizace začala čas od času nahrávat, ale jen čistě pro osobní zpětnou vazbu. Zásadní změna přišla až s nástupem na JAMU a s potkáváním se se studenty jazzové katedry. Jamovala jsem různě s kamarády, postupně jsem vyhledávala události, kdy jsem si mohla veřejně zahrát. Důležitý byl rok 2015, kdy hráli na JazzFestu Brno mimo jiné Shai Maestro nebo Gerald Clayton se svými trii a mne v té době zvuk jazzového klavírního tria naprosto uchvátil. Do sálu jsem tehdy vstupovala hned, jak to bylo možné, dívala jsem se na nástroje a říkala jsem si, že je to nejkrásněji rozestavěné pódium, jak jen může být. Myslím, že bych mohla o souznění těchto tří nástrojů, piana, kontrabasu a bicích, dlouho básnit. Cítila jsem tedy, že právě tento souzvuk potřebuji ke svému ideálnímu vyjádření.

Jak vzniklo současné obsazení vašeho tria s Martinem Kociánem a Michałem Wierzgoněm?

Jednou jsem byla na koncertě, na kterém hrál na kontrabas Marian Friedl, jehož si velmi vážím. Zašla jsem za ním, vysvětlila jsem mu, co skládám, a zeptala se, jestli by si se mnou nechtěl zkusit zahrát on. Poradil mi, že zrovna v termínech, kdy jsem měla domluvené nahrávání, budou v Brně Michał Wierzgoń a Martin Kocián, kteří jsou výborní a spolu sehraní muzikanti. Michał shodou okolností hrál ten večer také, já jsem šla za ním a on mi připomněl, že jsme spolu už jednou spolupracovali na konzervatoři. Sešla jsem se tedy s ním a s Martinem, přehrála jsem jim své skladby, měli jsme jednu rychlou zkoušku… a já jsem hned věděla, že to bude fungovat. Oba měli absolutní respekt k mým myšlenkám, k mé hudbě.

Co všechno spoluhráčům dovolíte?

Když jsme nahrávali poprvé, měla jsem v notách uvedenou spoustu poznámek, které by podle mě jazzman v životě nenapsal. My klasici umíme květnatě a barvitě popsat a rozebrat snad každý tón. Někdy líčím své představy tak, že tím kluky rozesměju. Ale myslím, že pokaždé umí uchopit, co jim chci sdělit. Párkrát se stalo, že mi třeba navrhli zkrátit formu nebo upravit vedení hlasů tak, aby mohl kontrabas lépe uplatnit svou funkci. Vždycky návrh vyzkoušíme, a pokud nás to tak všechny baví, neváhám být otevřená těmto změnám. Jsem za jejich přístup opravdu ráda. Oba jsou vynikající muzikanti a krásně dokázali uchopit to, co jsem chtěla vyjádřit.

Vnímáte své album jako konceptuální dílo?

Obecně dramaturgii u všech svých projektů, které mám možnost připravovat sama, vnímám jako velmi důležitou složku. I když význam konceptu Inner Place jsem si uvědomila vlastně až poté, kdy mě vydavatel požádal, abych už hotový celek doplnila třemi dalšími skladbami. Předtím jsem to řešila spíše podvědomě, ale po jeho požadavku jsem velmi přemýšlela, kam ty tři skladby v rámci alba zasadit. Přehazovala jsem pořadí, dokonce jsem změnila i některé názvy, protože se pro mne posunul význam některých skladeb v rámci celku.

Máte už představu, jak budou v budoucnu ve vašem životě koexistovat svět klasické hudby a svět jazzu nebo autorské tvorby?

V současné době se můj hudební život neomezuje jen na klasickou a jazzovou hudbu. Mám blízko i k experimentální tvorbě, interpretuji díla současných autorů a nedávno mě oslovil producent Floex, abych zaskakovala na turné jeho elektronického projektu. Všechno je to pro mne jedna hudba, i když pokaždé jiná. Vybírám si podle toho, co mě osloví. S triem bych ráda koncertovala, také už připravuji další album, jehož obsahem jsem stále více uchvacována a práce na něm se postupně stává důležitou součástí mé tvůrčí práce. A mezitím konzistentně rozšiřuji svůj repertoár klasické hudby.

(Vybráno z rozhovoru Milana Tesaře pro časopis Harmonie z roku 2019)