Slyšte, lidé! – Sólo pro piano 10

Japonská pianistka Hiromi své aktuální album Spectrum sestavila ze skladeb inspirovaných barvami. Většinu z nich zkomponovala sama, ale vypůjčila si také jednu slavnou skladbu Johna Coltranea a jednu píseň od Beatles. Vše pak nahrála čistě na klavír, bez dalších hudebníků. Sama k tomu říká: „Když dělám desku pro sólové piano, musím být zároveň pianistou, basistou i bubeníkem. Je to jenom piano a já.“

Na albu Heart Ear Art spojili své síly tři nadžánroví hudebníci. Dva pocházejí z Německa – pianista Matthias Frey a violoncellista a hráč na violu d’amore Christopher Herrmann. Třetím je pak irácký hráč na dechové nástroje Rageed William, který na albu střídá arabskou bambusovou flétnu nay a arménský duduk, zvukem blízký anglickému rohu. Pánové mají zkušenosti z klasické hudby, z world music i jazzu. Konkrétně Matthias Frey hraje na klavír klasicky i experimentálním způsobem.

Pianista Kenny Barron se narodil v roce 1943 v Pennsylvánii. V roce 2005 byl zařazen do americké jazzové síně slávy. Šestkrát obdržel ocenění pro nejlepšího klavíristu od sdružení jazzových novinářů. Své aktuální album Without Deception nahrál v triu s Davem Hollandem, v Americe usazeným britským kontrabasistou, a s bubeníkem Johnathanem Blakem.

Latinské slovo Numen si pro své album zvolila francouzská pianistka Mélodie Gimard. Někdejší tanečnice flamenca tvrdí, že do hudebního jazyka převádí taneční pohyby. Přitom se v její hře odráží znalost jak tradiční, tak moderní podoby tohoto žánru, ale také jazzu, folkloru a klasické hudby. Numen je její první autorské album a Mélodie Gimard jednotlivé skladby nejen zkomponovala, ale také zaranžovala.

Z žánrů, jako jsou alternativní a psychedelický rock, hip hop a elektronická hudba, čerpá na svém nejnovějším albu americký jazzový pianista Aaron Parks. Album se jmenuje Little Big II: Dreams of a Mechanical Man. Kvarteto Little Big vedle Parkse, který střídá akustický klavír se syntezátory a elektrickým pianem, dále tvoří kytarista Greg Tuohey, basista David Ginyard a bubeník Tommy Crane. Parks na novém albu pokračuje ve své cestě, na které se snaží prozkoumat možnosti a limity jazzu ve 21. století a také způsoby, jak se jazz navzájem ovlivňuje se současnou populární hudbou.

Franck Amsallem se narodil v roce 1961 v Oranu na území Alžírska, tehdy ještě součásti Francie. O rok později Alžírsko vyhlásilo samostatnost a Franck pak trávil dětství v jihofrancouzské Nice. Jeho hudební dráha je však spojena zejména s Amerikou, kde dvacet let žil a doprovázel umělce, jako jsou nebo byli například Charles Lloyd nebo Gerry Mulligan. V roce 2001 se však vrátil do Francie a od té doby působí na tamní jazzové scéně. Štěstí zkoušel i jako zpěvák, nicméně na nejnovějším albu Gotham Goodbye se mu podařilo obklopit se o generaci mladšími muzikanty a nabídnout kvalitní instrumentální hudbu s prvky latinských rytmů, swingu i funku.

Finský klavírista Iiro Rantala studoval jazz a klasické piano, ale blízko má i k populární a rockové hudbě. Ostatně v repertoáru má i skladby Jimiho Hendrixe nebo Johna Lennona. Jeho nejnovější album je však jiné. Jmenuje se Iiro Rantala Playing Gershwin a jeho podstatnou část tvoří právě skladby George Gershwina – jednak 17minutová Rapsodie v modrém a téměř tak dlouhá směs melodií z opery Porgy And Bess. K nim Rantala přidal několik svých vlastních kratších skladeb, inspirovaných většinou díly skladatelů klasické hudby. Klasický orchestr také pianistu na albu doprovází – je to Německá komorní filharmonie Brémy pod vedením Jonathana Bloxhama.

U rakouského vydavatelství Alessa vydal nedávno své deváté album německý pianista Claus Raible. Nahrávku, kterou nazval Trio!, natočil ve spolupráci s americkým bubeníkem Alvinem Queenem a s řeckým kontrabasistou Giorgosem Antoniou, se kterým spolupracuje už více než 15 let. Album obsahuje Raibleho autorské kompozice, dále tři skladby Thelonia Monka a několik standardů.

Omar Sosa pochází z Kuby a své album Aguas natočil v duu s kubánskou houslistkou Yilian Cañizares. Je to v krátké době jeho už druhé album věnované vodě. V rozhovoru pro naše rádio Sosa vzpomínal: „Strávili jsme společně týden na Menorce a tvořili jsme hudbu s výhledem na moře. Když jsme se tedy spolu bavili o konceptu alba, měli jsme před sebou opět vodu, klidné tiché moře s nádhernými barvami. Přitom jsme ale mysleli i na ty tuny plastů, které v moři leží a které znehodnocují celý ekosystém. A prostřednictvím obrazu moře jsem o těchto věcech chtěl lidem vyprávět. Chtěl jsem říct: Probuďte se, opravdu se už probuďte, o vodu se opravdu musíme starat!“