Profil Emila Viklického ve Slyšte, lidé!

Emil Viklický, který se narodil roku 1948, považuje za štěstí, že prožil formativní dobu let 60. V roce 2002 psal v časopisu Rock & pop: „V letech 1964–68 se jazz pokusil dohnat soudobou muziku. Jeho představitelé se snažili aplikovat vše, co našli, dvanáctitónový systém – dodekafonii, serialismus, aleatoriku atd.“ Oproti tomu u současných mladých umělců Viklickému chybí odvaha experimentovat. Vnímá, že většina experimentů se odehrává na úrovni zvuku, ale málokdo si troufne do složitějších rytmů nebo nezvyklých harmonií. „Pro mě je to pak všechno stejná muzika,“ uzavírá pianista.

Během své dlouhé kariéry zažil Viklický momenty pro jazz příznivější i takové, které této hudbě nepřály. V knize Lubomíra Dorůžky Fialová koule jazzu například hovoří o konci 80. let jako o období, kdy „zájem o jazz u nás dosáhl snad nejnižšího bodu“. Podotýká však: „Ta hudba sama je natolik živá, že se natrvalo nedá zavést do nějaké slepé uličky. Vždycky se najde nějaká zdravější větev, která pro muzikanty i pro posluchače bude znamenat tolik, že prostě nemůže zahynout a zmizet ze světa.“

Emil Viklický se věnoval různým variantám jazzu a příbuzné hudby. Jeho základním vyjadřovacím prostředkem je klavírní trio, které už mnoho let tvoří společně s kontrabasistou Františkem Uhlířem a s bubeníkem Lacem Troppem. Hrává však také v kvartetu, ve kterém základní trio doplňuje hráč na dechový nástroj. Takto vyšlo například koncertní album s italským trumpetistou Frankem Ambrosettim z roku 2004, avšak už od roku 1979 vystupoval Viklický s kvartetem, které vedle něj tvořili kontrabasista František Uhlíř, bubeník Cyril Zeleňák a saxofonista Lubomír Tamaškovič, jehož později vystřídal František Kop. Mezitím v 80. letech koncertoval v Belgii, Nizozemsku, tehdejším západním Německu, Rakousku a Švýcarsku s Lou Blackburn International Quartetem, v jehož čele stál americký trombonista Lou Blackburn.

Dalším zajímavým formátem, který má Viklický zažitý, je duo pianisty s hráči na dechové nástroje. Nedávno vyšlo jeho druhé společné CD s americkým saxofonistou Scottem Robinsonem a už v letech 1982–83 pracoval Viklický ve Finsku s tamním trumpetistou Jarmo Sermiläm na nahrávkách, které později vyšly na albu Confluence.

„Emila Viklického znám od roku 1977, kdy dostal povolení opustit Československo a nastoupit na dva semestry na Berklee College Of Music,“ píše saxofonista Scott Robinson v bookletu nového alba Záhadná. A líčí, jak Viklický rezignoval na možnost získání doktorského titulu v oboru matematika, protože by musel studovat marxismus-leninismus. To jej podle Robinsona nasměrovalo na dráhu profesionálního jazzového hudebníka a i díky tomu se stal jedním z nejrespektovanějších jazzmanů u nás.

Na prestižní jazzové škole Berklee se Viklickému podařilo studovat v letech 1977–78. Zdokonalil se zejména v kompozici a aranžování a získal také zkušenosti s vystupováním v amerických klubech a navázal spoustu cenných kontaktů. Ty pak zúročil na albech Okno a Dveře, která natočil se svými americkými spolužáky a na kterých se vydal do oblasti elektrického jazzu a funku. V té době dostal také nabídky na angažmá v prestižních amerických orchestrech, ale tehdejší normalizační doba podobných spolupracím nepřála. Před dvěma lety odpovídal klavírista v německém časopisu Jazz Podium na otázku, jestli se necítí nedoceněný: „Těžko říct. Jsem spokojený s tím, co jsem udělal. Napsal jsem spoustu filmové a divadelní hudby, skládal jsem pro německý TV seriál nebo na doporučení Formanova střihače Miroslava Hájka. Díky tomu jsem u filmu mohl pracovat s naprostými profesionály, a to by se mi v USA jako jazzovému pianistovi nikdy nepřihodilo. Takže jsem vděčný.“