Slyšte, lidé! – Hudební výlet do Afriky 2020/2

Slyšte, lidé! – Hudební výlet do Afriky 2020/2

Pořad v souvislostech


Hudební výlet do Afriky 2020/2
Budeme vysílat

Sólo pro klarinet
Sólo pro akordeon 2020
Sólo pro akordeon 2020
Vysílali jsme


Sólo pro klarinet

Hudební výlet do Izraele

Hudební výlet do Izraele
Audioarchiv
30. května 2020 World music, Aktuality Autor: Milan Tesař

Už podruhé se v letošním roce v pořadu Slyšte, lidé! podíváme do Afriky. Během jedné hodiny navštívíme devět afrických zemí: Seychelly, Gabon, Mali, Mauricius, souostroví Svatý Tomáš a Princův ostrov, Keňu, Nigérii, Ghanu a Maroko. Budeme si pouštět úplné novinky i nahrávky z alb, která nedávno vyšla v reedici. Premiéra 6. června v 19.15, poté v audioarchivu.

Nejvýraznějším hudebním stylem ostrova Mauricius je sega, oblíbený také na dalších ostrovech – na Réunionu nebo na souostroví Seychelly. Navázal na oblibu jazzu, soulu, kubánské a brazilské hudby v této oblasti v 50. letech. Zlatým věkem tohoto žánru byla 60. a 70. léta minulého století, kdy ostrované začali používat elektrické nástroje, které postupně nahradily původní housle a akordeony. V té době se na ostrovech vydávalo velké množství gramofonových desek a objevila se spousta zajímavých autorů a interpretů. A právě hudbu z této oblasti ze 70. let minulého století představuje už druhý díl kompilace Soul Sega Sa! Jedná se tedy o hudební obrázek ostrovů, na které Evropané od 16. století usazovali otroky, kteří pracovali na plantážích a podíleli se na pěstování kávy, koření a cukrové třtiny. A už v té době si otroci zpívali, hráli na rytmické nástroje a tančili na hudební formu, která je předchůdcem dnešní moderní segy.

V reedici nedávno vyšlo devět let staré album Métiani gabonské zpěvačky Tity Nzebi, jedné z umělkyň z oblasti rovníkové Afriky, které zajímavým způsobem spojují tradiční hudbu své země s moderní estetikou. Tita Nzebi má velký hlasový rozsah a technikou zpěvu navazuje na hudební tradice pralesních národů této části kontinentu. Zpívá o mizejících tradicích i o lidské nedokonalosti, ale především zdůrazňuje: „Buď hrdý na to, kým jsi.“

Al Bilali Soudan je skupina, kterou tvoří berberští Tuarégové z Mali. Svůj hudební styl nazývají tehardent, což je zároveň v jejich jazyce tamašek pojmenování pro jejich tradiční strunný nástroj, předchůdce dnešního banja. V čele skupiny stojí právě hráč na tento nástroj a zpěvák Abelow Yattara, člen tradiční hudební rodiny z Timbuktu. Dalšími členy jsou jeho syn, strýc a bratranec. Skupina vydala album s názvem Tombouctou.

Další významná tuarežská skupina Tamikrest vydala na konci března nové album s názvem Tamotaït, což v jazyce tamašek znamená „naději v pozitivní změnu“. Pro Tuarégy z kapely Tamikrest, kteří mají na svém kontě už pět alb, je hudba prostředkem odboje, řečí, kterou světu proklamují svou touhu po nezávislosti nebo minimálně autonomii na Mali. I když jejich neuznaný stát Azawad existoval jen necelý rok, stále doufají, že se jednou úplné svobody svého pouštního národa dočkají.

Z ostrova Mauricius je skupina Noukilla, která kombinuje hudbu sega s jazzem a také s reggae. Mimochodem fúze segy a reggae je na Mauriciu velmi populární od 90. let – říká se jí seggae. Název skupiny Noukilla znamená Tady jsme! Kapelu založili dva hudebníci z Mauricia Gilbert Kuppusami a Alain Couronne v čínské Šanghaji, kde v roce 2005 spolupracovali s několika místními kapelami, ale zároveň začali sobě pro radost hrát hudbu z rodného ostrova. Letos v březnu vydali nové album Soley.

Část novodobé hudební historie souostroví Svatý Tomáš a Princův ostrov mapuje kompilace Léve-Léve. Sestavil ji francouzský producent DJ Tom B, který na ostrovech zkoumal tamní populární hudbu, setkal se s mnoha místními hudebníky, hledal několik desítek let staré gramofonové desky. Shromáždil jak nahrávky z doby, kdy ostrovy patřily ještě pod portugalskou nadvládu, tak z období po roce 1975, kdy hledaly cestu k samostatnosti a kdy také tamní kultura přijímala mnohem víc afrických vlivů na úkor vlivů portugalských. V písních z této pro nás prakticky neznámé oblasti se odrážejí prvky angolské hudby semba, brazilského afoxê nebo coladeiry ze souostroví Kapverdy, stejně jako hudba daleké karibské oblasti.

Nedávno vyšlo album Kwetu keňského hudebníka Fadhileeho Itulyi. Kromě toho, že je to opravdový mistr a také vyhledávaný učitel ve hře na kytaru, vystudoval na univerzitě v Nairobi mezinárodní vztahy a diplomacii. První akordy jej učila hrát jeho matka, sám se později učil také na bicí a na keňskou bambusovou flétnu chivoti. Vychází z tradiční hudby bantuských Luhyů ze západní Keni, která je výrazně rytmická, synkopovaná a přímo vybízí k tanci. Fadhilee Itulya k ní přidává prvky západního folku, populární a taneční hudby a dalších afrických stylů.

Z nejlidnatější africké země Nigérie je skupina Salvador Şangó, které nedávno vyšlo v reedici 12 let staré album The Advice of Şangó. I když kapelu z větší části tvoří nigerijští hudebníci, její zakladatel je Řek – Sotiris Papadopoulos, který si říká Salvador. Slovo Şangó pak odkazuje jednomu z tradičních božstev jednoho z největších afrických národů, Jorubů, kterých je kolem 30 milionů a z větší části žijí na jihozápadě Nigérie. Jorubové jsou dnes většinou křesťany nebo muslimy, ale stále si udržují některé tradice svého původního orišského náboženství. Sotiris Papadopoulos se do Nigérie dostal poprvé už v roce 1980 jako hudebník, později vedl na tamní univerzitě katedru fyziky. Svůj čas pak dělil mezi vědu a umění – fyzikem byl přes den a hudebníkem v noci. Nakonec se rozhodl zcela věnovat hudbě, založil jazzové kvarteto Spice a v Africe vystupoval například se slavným Dizzym Gillespiem nebo s řadou afrických hudebníků. V jeho současné kapele Salvador Şangó mimochodem výrazné stopy jazzu také slyšíme. Vedle něj skupinu tvoří bubeník Sunday Olatunde, hráč na perkuse Yemi Akinbode, basista Sunday Adelagbaye a pianista Olawale Olayanju.

V dubu vyšlo album Alewa ghanské kapely Santrofi. Člen skupiny Emmanuel Ofori říká, že v 60. a 70. letech byla Ghana po hudební stránce jednou z nejbohatších afrických zemí. V každém malém baru hrála živá kapela. Jenže dnes už to není pravda, a tak se právě skupina Santrofi snaží na tuto tradici navázat a přinést tradici živé hudby zpět. Osmičlenná sestava, která má ve svém středu hráče na trombón, kdytaru, bicí, klávesy a západoafrický buben tama, nadchla odborníky na hudebním veletrhu WOMEX loni v říjnu. Skupina svou hudbou šíří touhu po toleranci a vzájemném uznání černých a bílých a také snahu u zrušení veškerého kastovnictví a hierarchie mezi lidmi.

Z marockého tradičního stylu gnawa vychází zpěvák, kytarista a hráč na tradiční strunné nástroje Majid Bekkas. Narodil se sice nedaleko hlavního města Rabatu, ale jeho rodina pochází ze Sahary. V polovině 70. let sestavil svou první rockovou kapelu a už v ní hrál na třístrunnou basovou loutnu guembri. Kromě toho hraje také na arabskou loutnu oud a také zpívá. V roce 2009 vyšlo zásadní album Out Of The Desert, na kterém spojil síly s německým pianistou Joachimem Kühnem, ale zajímavé jsou i jeho další nahrávky. Na svém aktuálním albu Magic Spirit Quartet propojuje zmíněnou hudební tradici severní Afriky s hudbou Skandinávie, hudbu velmi starou i úplně novou. Album natočil v kvartetu se švédským trumpetistou Goranem Kajfešem, švédským pianistou Jesperem Nordenströmem a dánským bubeníkem Stefanem Pasborgem. Album vyšlo u německého jazzového vydavatelství ACT. Pro hudbu Majida Bekkase jsou typické polyrytmy, práce s improvizací a vyvážená tradiční a moderní složka.