Slyšte, lidé! – Hudební výlet do Afriky 2020/1

Slyšte, lidé! – Hudební výlet do Afriky 2020/1

Pořad v souvislostech


Hudební výlet do Afriky 2020/1
Budeme vysílat

Sólo pro klarinet
Sólo pro akordeon 2020
Sólo pro akordeon 2020
Vysílali jsme


Sólo pro klarinet

Hudební výlet do Izraele

Hudební výlet do Izraele
Audioarchiv
13. května 2020 World music, Aktuality Autor: Milan Tesař

Na konci února 2020 jsme vás v rámci pořadu Slyšte, lidé! pozvali na výlet do Afriky. Představili jsme si úplně nová alba interpretů z Mali, Senegalu a Guineje-Bissau, poslechli si renovovanou starou nahrávku z Konga nebo vydaný archivní záznam z Maroka. Dále v pořadu, který si můžete pustit z archivu, uslyšíte reggae z Libye nebo dánského zpěváka, který slaví úspěchy v Tanzanii. A na červen chystáme pokračování.

Zpěvačka Kankou byla s albem Kuma v lednu 2020 na 14. místě v prestižní hitparádě World Music Charts Europe. Kankou pochází ze slavné hudební rodiny z afrického Mali a ve své vlasti pracovala s několika velikány západoafrické hudby, jako jsou Toumani Diabaté nebo Bassekou Kouyaté. Kromě toho se při práci setkala také s britskými hudebníky Damonem Albarnem nebo Brianem Enem. V roce 2017 se v Bamaku potkala se skotským producentem a muzikantem Markem Mulhollandem a společně natočili album na pomezí africké a západní hudby. Na albu se navíc podílel pařížský producent elektronické hudby Olaf Hund, jehož beaty se na albu krásně doplňují s kytarami a se zpěvaččiným hlasem.

V lednu 2020 na čtvrtém místě v žebříčku World Music Charts Europe, v únoru na příčce desáté – to je senegalský hráč na jednostrunné housle riti Issa Sow. I on natočil album na pomezí africké a mezinárodní nebo – chceme-li – západní hudby. Vlastně jeho cílem je zapojit zvláštní hudební nástroj, který patří ke kultuře západoafrických pastevců-nomádů do mezinárodních projektů. Album Ayanaabé nahrál ve spolupráci s belgickým houslistkou Wouterem Vandenabeelem. Zpívá na něm Abdou Camara.

Zpěvák Remna tvrdí, že hudbu si představuje jako malování obrazů. Svými písněmi se pak pokouší vykreslit témata, jako je politika, sociální problémy a jejich smírné řešení. „Tou správnou odpovědí v těžkých časech je vždy láska. Nejsme tu proto, abychom bojovali silou, ale abychom svou vlastní sílu našli v mírnosti a trpělivosti,“ pokračuje interpret, který vydal nové album Zona Zero. Remna se narodil v Senegalu, ale za svou vlast považuje bývalou portugalskou kolonii Guineu-Bissau, odkud pochází jeho rodina. Bydlel také v Kongu, v Mali, v Guineji, na Kapverdách, ve Francii, na Kubě a ve Spojených státech. V současné době žije v Portugalsku, kde vzniklo i jeho nové album.

V roce 1976 vznikla v tehdejším Zairu nahrávka čtyř místních kapel, jejíž část vyšla o osm let později na albu Zaïre – Musiques Urbaines à Kinshasa. Bylo to první vydané album hudebního stylu, který se později začal označovat „congotronics“. Zair se totiž mezitím přejmenoval na Demokratickou republiku Kongo. V roce 2019 se nezveřejněné části nahrávek chopil francouzský producent Martin Meissonnier a upravil je do moderní podoby s využitím elektronických a dalších zvuků. Album vyšlo pod názvem Kinshasa 1978 – Reconstructions a nám z něj bude v pořadu hrát skupina Konono No. 1

V únorovém žebříčku World Music Charts Europe bodovala na třetím místě mezinárodní skupina Les Amazones d’Afrique s albem Amazones Power. Na něm se sešly zpěvačky různé barvy hlasu, různých národností a různých hudebních stylů. Žánr, který pro album zvolily, tedy směs elektronické hudby, afrických rytmů, reggae a hip hopu, není každé z nich vlastní, ale měl by do světa nést obecně srozumitelné poselství. „Cílem tohoto projektu je překračovat kultury, generace a prostředí,“ říká jedna z účastnic, guinejská hudebnice a tanečnice Niariu. Projekt Les Amazones d’Afrique vznikl v roce 2014 a na jeho počátku byly diskuse tří zpěvaček z Mali – Mamani Keïta, Oumou Sangaré a Mariam Doumbia – s francouzskou hudební agentkou Valérie Malot o rovnosti žen a mužů. Dospěly k názoru, že diskriminace žen, které jsme svědky v různých zemích a kulturách, nesouvisí s náboženstvím ani barvou pletí, ale je všeobecná. A právě boj proti nerovnosti je jedním z poselství kapely i jejího nového alba.
 
Jméno Mzungu Kichaa je jméno, které zní africky, ale jako svůj pseudonym je používá dánský zpěvák Espen Sørensen. Ten se totiž programově věnuje východoafrické tradiční hudbě a už deset let je považovaný za velkou hvězdu především tanzanské hudby a velmi známý je také v Keni. Na své nové album Huyu Nani si navíc pozval řadu významných zpěváků, rapperů a hudebníků z Tanzanie, Keni nebo Konga.

Na novém albu skupiny Awale Jant Band, nazvaném Yewoulen, se tradiční senegalské bubny potkávají s trubkami, saxofonem a elektrickou kytarou. Skupina, v jejímž čele stojí francouzský kytarista Thibaut Remy a senegalský zpěvák Biram Seck, hraje směs západoafrické hudby, funku a latiny. Název alba znamená ve wolofském jazyce „Probuďte se“, což odkazuje ke snaze probudit lidi k větší aktivitě a také ke vzájemné spolupráci.

Ve wolofštině píše své texty také zpěvák Omar Faye Gawane. V písni Military Man zpívá o dětech, které kvůli válce ztratily nejen své rodiče a další blízké, ale vlastně všechno, co měly. Hudebně jde o reggae – dokonce přímo o motiv z Jamajky, původně to byla píseň Cuss Cuss. Senegalského zpěváka v této písni doprovází italská reggae kapela Shine I Dub ve složení Pietro Di Domizio na basu a kytaru, Claudio Bollini na bicí a perkuse a David Assuntino na klávesy. 

Reggae sice z Afriky nepochází, ale v řadě afrických zemí zdomácněl. Velmi oblíbené bylo nějakou dobu, už od 70. let, reggae například v Libyi. Ahmed Ben Ali není profesionální hudebník. Pracuje jako inženýr a hudbu si nahrává podomácku ve svém soukromém studiu. Sám si píše hudbu i texty, sám sobě si je mistrem zvuku i producentem. Jednoho dne si uvědomil, že se reggae velmi blíží tradičním libyjským rytmům. A začal psát a hrát vlastní reggae, odlišné od původního jamajského, ale přesto rozeznatelné. V roce 2008 si Ahmed Ben Ali doma nahrál píseň Subhana. Nevydal ji na žádném hudebním nosiči, ale zveřejnil ji na YouTube a video nasbíralo více než milion zhlédnutí. Nyní, po více než 10 letech, tuto a jednu další skladbu vydalo na maxisinglu vydavatelství Habibi Funk.

Další album, které bodovalo v hitparádě World Music Charts Europe, byl titul Les Bateaux hudebníka z Mali Mamadou Kellyho. V lednovém žebříčku bylo toto CD na 10. místě. Kelly pochází ze severu Mali. Základ jeho doprovodné kapely tvoří Aly Magadda na kytaru, Kande Sissoko na africkou loutnu ngoni a Afo Guinde na perkuse. V některých skladbách je doplnili další hudebníci z Mali a ze Spojených států s balafonem, houslemi, basou nebo klarinetem. Album Les bateaux vyšlo digitálně a na CD loni v listopadu, v lednu pak vyšlo na vinylové desce. Natáčelo se v Bamaku v Mali a také v New Yorku, kde pak probíhal i mastering nahrávky. Název alba – Les bateaux, Lodě – odkazuje k textu titulní písně. Mamadou Kelly v ní vzpomíná na 70. léta minulého století, kdy Mali postihlo katastrofální sucho a hladomor. Vesničané, kteří neměli co jíst, stáli na břehu Nigeru a vyhlíželi čluny, které by jim přivezly zásoby potravin.

Od 50. let do začátku let 80. fungovalo hudební vydavatelství Boussiphone, které v Evropě vydávalo a představovalo hudbu marockých muzikantů. V jeho archivech našli nedávno pracovníci jiného vydavatelství nahranou pásku nadepsanou jediným slovem – Faradjallah. Jednalo se o velmi zajímavou hudbu, která kombinovala marocký tradiční styl gnawa s funkovými kytarami, vrstvami rytmických nástrojů a ženskými doprovodnými vokály ve stylu hudby jižního Maroka. Po delším pátrání se podařilo zjistit, že se jedná o nikdy nevydanou hudbu dnes už pozapomenuté marocké skupiny Attarazat Addahabia v čele se zpěvákem Abdelakabirem Faradjallahem. Toho se podařilo dohledat a díky němu také zrekonstruovat příběh kapely, která se v chudém prostředí Maroka v 60. a 70. letech inspirovala rockovou a funkovou hudbou a používala mimo jiné podomácku vyrobenou kytaru a buben z dřevěného sudu a ovčí kůže. Abdelakabir Faradjallah si tehdy vytkl jako cíl šířit moderní verzi hudby gnawa, jejíž původní podoba vychází z rituální poezie a tradiční marocké hudby a tance a hraje se na tradiční nástroje, jako je třístrunná loutna hajhouj, třístrunná basa guembri ludaa nebo buben tbel. Nahrávka skupiny Attarazat Addahabia ležela tedy více než 45 let zapomenutá v archivu a až loni vyšla zásluhou vydavatelství Habibi Funk.