Africké květiny Vladimíra Kouřila

Africké květiny s podtitulem Swingující samomluvy nejsou odborným pojednáním o historii jazzu nebo suchou analýzou žánru. Autor knihy vychází sám ze sebe, z toho, co je mu milé, ze svého dlouholetého rozvažování. Hudbu zasazuje do kontextu vlastních zájmů, tedy zájmů člověka s technickým vzděláním, který toto své myšlení potřebuje něčím vyvažovat. Otře se o obvyklé klišé, že „hudba je jenom jedna“, případně „dobrá a špatná“, a upřesňuje, že „je jen jedna, ale v široké škále. Je nízká až vysoká. Co kam patří kvalitou, je leckdy nejednoznačné. Nízká může být skvělá, vysoká špatná“. A připomíná známou pravdu, že „v dospělosti člověk obvykle setrvává u své oblíbené hudby z puberty, z mládí. Ponechává si svůj žánr během stárnutí jako věčnou připomínku sladkých let nezralosti“. Čtenáře Kouřil nechává nahlédnout do své kuchyně hudebního publicisty. A i tehdy, když píše o faktech a nehodnotí, vybízí mezi řádky čtenáře k tomu, aby si dohledali další literaturu a/nebo nahrávky.

Africké květiny nejsou knihou pouze o jazzu. Vedle spirituálů a gospelů nebo obecně populární hudby se Kouřil dotýká také termínu world music, který se však „obsahově rozmáznul natolik, že začal představovat spíše fúzi současných hudebních proudů populární hudby s etnickými vlivy“. Píše i o improvizaci, což „neznamená automaticky jazz“. A na druhou stranu píše o písních, což ovšem nejsou pouze útvary s textem, protože „písničkou, songem nazývají své skladby také jazzmani, byť by se jednalo o freejazzovou improvizaci“.