Tamikrest: Tamašek je velmi melodický jazyk

Rozhovor s tuaréžskou skupinou Tamikrest

Vaše nejnovější album se jmenuje Kidal podle města na severu Mali. Proč právě tento název?

Kidal je jednak území na severu dnešního Mali na hranicích s Alžírskem a také město, které pokládáme za metropoli země Tuarégů. Je to naše historické hlavní sídlo, ve kterém se odehrávala všechna důležitá povstání za práva Tuarégů, za obrození naší kultury, jazyka a vůbec naší existence. Mnoho textů na albu Kidal popisuje situaci v tomto městě nejen v dávných dobách, ale především v posledních letech. Asi víte, že v roce 2013 se uskutečnila intervence francouzských vojáků a předtím naši zemi obsadili džihádisté. Dodnes je tedy toto důležité místo v obtížné situaci.

Vpád islamistů v roce 2012 byl přímou reakcí na vyhlášení nezávislého tuarežského státu Azawad. Jaká je tedy dnes situace?

Myslím, že sekta, která do naší země vpadla, neměla v úmyslu zavést islám, jak oni sami tvrdili. Spíše byli součástí spiknutí, které je proti jakékoli autonomii Tuarégů. Cílem těchto takzvaných islamistů není zavést právo šarí’a, jak tvrdí média, ale zničit strategii, kterou budují Tuarégové, aby měli svůj vlastní stát. Ale zlá vůle je i na straně všech ostatních včetně mezinárodního společenství. Povstání v roce 2012 nebylo první, předcházela mu řada jiných pokusů o suverenitu. Ale mezinárodní společenství se vždy zajímalo v první řadě o postoj vlády Mali a smlouvy uzavřené dříve nebyly nikdy respektovány. Hodně naděje nám přinesla až dohoda podepsaná v roce 2015, na jejímž uzavření se podílely všechny strany. Dříve totiž všechny smlouvy podepisovaly například Mali a Alžírsko bez nás Tuarégů. Tentokrát byly u podepsání dohody jako svědkové i Evropská komise, Africká unie a Spojené státy. Proto jsme si mysleli, že se opravdu vše změní a my budeme žít jinak než dřív. Litera smlouvy měla být naplněna do dvou nebo tří měsíců od podpisu. To se stalo v roce 2015 a od té doby se opět nic nezměnilo. Opravdu se tedy myslím, že je za tím zlá vůle.

V jiných afrických zemích se věci dávají do pohybu. Například marocká vláda před několika lety uznala berberský jazyk i písmo jako oficiální a nápisy na ulicích jsou tam vedle arabštiny a francouzštiny také právě v berberštině. Je pro vás takový posun inspirativní?

My žádáme samostatnost. Je to pro nás bezpodmínečně nutné k tomu, abychom mohli chránit svou kulturu. K ní patří náš jazyk i naše písmo. I tak početný národ, jako jsou Tuarégové, může snadno zmizet mezi jinými populacemi a zapomenout na vlastní kulturu. Snažíme se svůj jazyk bránit, ale k tomu, abychom zvítězili, potřebujeme vlastní vládu, politickou reprezentaci, k níž bychom se jako občané hlásili. Jediné řešení je tedy mít minimálně autonomii. Pokud jde o jiné státy, oceňuji samozřejmě situaci Berberů v Maroku. Stejně se daly věci do pohybu i v Alžírsku, kde se také na značkách a cedulích objevily berberské nápisy. To nás povzbuzuje, ale nestačí to.

Hovoříte a také zpíváte jazykem tamašek. Zpívá se v něm dobře?

Tamašek je velmi melodický jazyk, velmi snadno se v něm zpívá. Jde to stejně dobře jako například v angličtině. Oproti tomu ve francouzštině můžete psát nádherné básně, ale není vždy snadné je zpívat. Ale možná se mýlím, těžko se mi posuzuje můj vlastní jazyk, nemám potřebný odstup. Já jsem se s tím jazykem narodil, vyrůstal jsem s ním, je se mnou celý můj život. Možná proto se mi v něm tak dobře zpívá. Ale to není ten hlavní důvod, proč děláme hudbu. Naším cílem je oslovit publikum a předat jim prostřednictvím písní naše poselství. Vím, že by bylo jednodušší zpívat anglicky, protože angličtině rozumí každý. Ale pro nás je zároveň důležité používat tamašek, protože jej tak udržujeme živý. Když píšeme texty, často cíleně hledáme nepříliš často používaná slova a oživujeme je v textech našich písní, což může jazyku velmi pomoci. Píseň tady může být za čtyřicet nebo padesát let a další generace díky ní objeví slova, která by jinak už neznala. Budou hledat jejich význam, osvojí si je. To je pro nás velmi důležité.

Starobylý jazyk Tuarégů a inspiraci tradiční hudbou jste propojili se zvukem elektrických kytar a dalších současných nástrojů. Jak tato kombinace vznikla?

Hrát tradiční hudbu neznamená hrát ji nutně na starobylé nástroje. Kytaru můžete použít pro jakýkoli druh hudby, je to prostě jen nástroj. My ale nehrajeme tradiční hudbu. Ta byla v naší kultuře spojena s nástroji, na které hrály ženy, ať už to byly nástroje smyčcové, flétny nebo perkuse. Když chcete zhudebnit báseň a zazpívat ji, nepotřebujete k tomu tradiční flétny nebo perkuse. Elektrická kytara může splnit tutéž úlohu. Když skládám hudbu, vycházím z toho, co je ve mně, a používám nástroje, které mám k dispozici. Sám jsem mimochodem už tradiční hudbu téměř nepoznal. Dospíval jsem v době revolty proti lidové kultuře a moderní nástroje beru jako samozřejmost. Nicméně když se ale do naší hudby pozorně zaposloucháte, pod vrstvou moderních nástrojů uslyšíte základ, který tam stále je. To, co hrajeme my, a skutečná tradiční hudba jsou dva různé výhonky téhož kmene.

(Celý rozhovor vyšel v časopisu UNI v dubnu 2019)