Slyšte, lidé! – Hudební procházka Afrikou

Slyšte, lidé! – Hudební procházka Afrikou

Pořad v souvislostech


Hudební procházka Afrikou
Budeme vysílat

Sólo pro klarinet
Sólo pro akordeon 2020
Sólo pro akordeon 2020
Vysílali jsme


Sólo pro klarinet

Hudební výlet do Izraele

Hudební výlet do Izraele
Audioarchiv
20. prosince 2019 World music, Aktuality Autor: Milan Tesař

V pořadu Slyšte, lidé! vás pozveme na hudební výlet do Afriky. Zpívat nám budou například Lamia Bedioui z Tuniska, Asmâa Hamzaoui z Maroka, Vagabon z Kamerunu nebo Aziza Brahim ze Západní Sahary. Uslyšíte také britskou skupinu Rafiki Jazz, která kombinuje africkou, indickou nebo blízkovýchodní hudbu, nebo projekt King’n’Doom, na kterém dva producenti z Brna spolupracovali se zpěváky a hudebníky ze západní Afriky. Premiéra 21. prosince 2019, poté v audioarchivu.

Na prvním místě žebříčku World Music Charts Europe boduje momentálně na prvním místě album Sahari zpěvačky Azizy Brahim. Vyšlo 15. listopadu a rozhovor s touto umělkyní ze Západní Sahary jsme vysílali o dva týdny později. Aziza Brahim, která se při zpěvu doprovází na saharský buben tabal, zpívá o současném utrpení své okupované vlasti, ale také o tradičních tématech. Považuje se za hlas uprchlíků nejen ze Západní Sahary, ale všech lidí bez domova. Vždyť sama se narodila v uprchlickém táboře v Alžírsku, a problémy těchto strádajících lidí tak velmi dobře zná.

Album Fin’amor nahrála dvojice, kterou tvoří tuniská zpěvačka Lamia Bedioui a řecký hudebník Solis Barki. Ten hraje na rámový buben, na darbuku, didgeridoo, bonga, činely, kastaněty, brumle a další většinou rytmické nástroje. V tomto jednoduchém obsazení, tedy pouze lidský hlas a perkuse, hrají jak tradiční písně různých národů, tak improvizovanou a současnou hudbu folklorem inspirovanou. Lamia Bedioui žije od roku 1992 v Řecku. Jako profesionální zpěvačka vystupuje od roku 1995 a zaměřuje se především na tradiční hudbu národů středomořské oblasti a na současné vokální kompozice. Album Fin’amor vyšlo už v roce 2006. Nové vydání je ovšem zajímavé tím, že všechny písně prošly novými zvukovými úpravami.

V čele dívčí skupiny Bnat Timbouktou stojí teprve dvacetiletá Asmâa Hamzaoui, dcera významného marockého hudebníka Maâlema Rachida Hamzaouiho. Sama Asmâa se už jako malá učila hrát na tradiční drnkací nástroj, třístrunnou loutnu guembri. I když v původní tradici hudby gnawa ženy nesměly veřejně vystupovat při slavnostních příležitostech a nástroje se neměly ani dotknout, Asmâa Hamzaoui tato pravidla porušuje. S úspěchem vystupuje s tradičními melodiemi, které však naplňuje novým obsahem. Zpívá o tématech, jako je odloučení, utrpení nebo vzpomínky migrantů na rodnou africkou zemi.

V Londýně má svou základnu skupina Rafiki Jazz, kterou tvoří hudebníci z různých zemí – z Blízkého východu, z Afriky, Indie, Jižní Ameriky i Evropy. Album s názvem Saraba Sufiyana, Mystická utopie, je věnováno opět tématu uprchlíků, ale také nejhlubším vrstvám kolektivní paměti a dávným legendám. Na albu se zpívá v několika jazycích a v písni o kráse domova Su Jamfata se například vedle hebrejštiny a urdštiny ozve také mandinkština, což je jazyk především Senegalu, Gambie, Guineje-Bissau a Guineje.

Zpěvačka Eneida Marta z bývalé portugalské kolonie Guineje-Bissau natočila své nové album Ibra jako poctu loni zesnulému Ibrahimu Galissovi, svému příteli a velkému vzoru. Galissa, ročník 1982, pevně zakotvený v griotské tradici, prošlapával nové cesty právě ve hře na koru. Eneida Marta jeho předčasně ukončený život nereflektuje jeho hudebním jazykem, ale po svém. I její album vychází z tradice africké hudby, ale je posluchačsky velmi přístupné. Nástroje, které ve dvanácti písních alba slyšíme, známe velmi dobře z naší i mezinárodní hudební scény – vedle běžné kytary, baskytary, kláves, bicích a violoncella působí lehce exoticky pouze portugalská kytara a samozřejmě nejrůznější perkuse. Právě práce s rytmem tvoří kontrast k poměrně konvenční práci s klávesovými nástroji. Eneida Marta na albu pracovala s producentem a mistrem zvuku Athanasem Koudou z Pobřeží slonoviny.

Unikátní hudební projekt s účastí afrických hudebníků vznikl v roce 2019 také v Brně. Autorem písní na albu King’n’Doom je kytarista Pavel Šmíd, který s kolegou Martinem Pirem album produkoval a oba se na něm také podíleli jako hudebníci. Samotný Šmíd přitom vedle akustických a elektrických kytar a baskytary nahrál také ngoni, balafon nebo djembe. Šmídův zájem o africkou hudbu je dlouhodobý. Zúročil jej například v duu Korajunglejazz, se kterým se dokonce před pár lety dostal do celostátního kola Porty. King’n’Doom je však projekt komplexnější, ambicióznější a také pestřejší: vedle epizodní role například brněnského bubeníka Pavla Koudelka na něm účinkuje řada hudebníků z Mali, Senegalu a dalších afrických zemí. Přitom dva nejzásadnější se představují v úvodním duetu Jah’rabi – jsou to legenda senegalské scény Cheikh Lô a vycházející hvězda z Mali Hawa Diabaté, členka Tria da Kali, které jsme si na Proglasu už také představovali i formou rozhovoru. Projekt King’n’Doom tedy svým záběrem i významem překračuje kultury a kontinenty. Mimochodem v listopadu odjel Pavel Šmíd do Senegalu, kde album představoval v místních rádiích a slyšel jsem, že je tam o ně opravdu velký zájem.

Z Kamerunu pochází zpěvačka Vagabon, vlastním jménem Laetitia Tamko. V říjnu 2019 vydala své druhé – bezejmenné – album, které si sama produkovala a na kterém nabízí výrazný zpěv s nadžánrovým hudebním doprovodem. Ten stojí především na kombinaci akustické kytary a syntezátorů, ale oproti prvnímu zpěvaččinu albu kytarových partů ubývá a spíše sílí podíl elektronické hudby a také zpěvu. Nové album se původně mělo jmenovat All The Women In Me, tedy Všechny ženy ve mně, ale nakonec se zpěvačka rozhodla, že nahrávku pojmenuje pouze svým pseudonymem. Přesto téma ženství je na něm zásadní.

Hudebníci z Demokratické republiky Kongo působí ve Francii v nové kapele nazvané Bantou Mentale. V jejich hudbě se mísí tradiční africké rytmy s rockem a elektronickou hudbou. Hlavním tématem písní je život v míru – například mezi bantuskými národy, v Kongu převažujícími, a Pygmeji, původními obyvateli pralesa. Pygmejové totiž byli v minulosti známi jako nositelé tradic a moudří lidé, kteří žili v souladu s přírodou, ale Bantuové je později zotročili a zabrali jim jejich území. I toto jsou tedy příběhy, které rezonují v dnešní africké hudbě. Projektu Bantou Mentale se účastní bývalí členové skupin Konono No. 1 nebo Staff Benda Bilili, známých i z českých festivalů.

Na druhém místě v prosincovém žebříčku World Music Charts Europe je duo z Mali, bratranci Ballake a Baba Sissokové. První z nich hraje opět na koru, druhý na loutnu zvanou ngoni a také na bubny zvané tamas. Oba hráči, kteří pocházejí z prastaré hudební rodiny, cestují už řadu let po světě a spolupracují s hudebníky různých žánrů. Společně hráli už jako velmi mladí, v 80. letech, kdy byli oba členy Národního instrumentálního souboru v Mali. Později se jejich cesty rozešli, každý měl a stále má svou vlastní kariéru, ale na novém albu se po letech opět objevují bok po boku.

Album s názvem Dance To The Full Moon natočil Invisible System, což je studiový projekt britského hudebníka Dana Harpera, který se do hloubky zabývá hudbou z Mali a přímo tam, v terénu, nahrál hudbu místních muzikantů a také griotů, lidových vypravěčů a obřadníků. Tu pak přenesl do Anglie a obohatil ji o vlastní pohled. Nešlo o ojedinělou zkušenost – Dan Harper v Mali už pobýval a procoval v letech 1999–2003, a tentokrát se tedy vrátil a na své někdejší hudební výzkumy navázal.

Joakim Berghäll je finský saxofonista, který natočil už několik zajímavých alb s hudebními dialogy – jednak se svými kolegy jazzmany z Finska, jednak s finskými umělci z okruhu world music. Album Dialogues IV obsahuje společné nahrávky Joakima Berghälla a hudebníků z celého světa, kteří ovšem opustili své rodné země a žijí právě ve Finsku. Jsou mezi nimi hráč na perkuse Menard Mponda z Tanzanie, Majidi Marouf z Íránu, Kishan Gaine z Nepálu a také nositel nám už známého příjmení Cissokho, konkrétně Malang Cissokho z Mali, hráč na koru. Společná nahrávka tohoto afrického hudebníka a finského saxofonisty Berghälla se jmenuje Thousand Miles To Sahara.