Slyšte, lidé! – Hudební výlet do Portugalska

Pořad zahájíme písní v podání Marizy, možná nejznámější portugalské zpěvačky vůbec. Nejznámější a nejreprezentativnější, a to i přesto, že se nenarodila přímo v Portugalsku, ale v bývalé portugalské kolonii Mosambiku. Vyrůstala ve čtvrti Mouraria v Lisabonu, kolébce portugalského hudebního stylu fado. Žila však také v Brazílii, kde ji zaujaly tamní rytmy a také R&B. Hudbu fado, kterou možná až příliš protežoval někdejší nedemokratický režim Antónia Salazara, si Mariza oblíbila až po návratu do Evropy. Když v roce 1999 zemřela jedna z nejslavnějších interpretek toto hudby Amália Rodrigues, Mariza se zcela přirozeně stala její nástupkyní. Její hvězdnou kariéru nastartoval úspěch na světovém veletrhu Womex v německém Essenu v roce 2002. Na tomtéž veletrhu, v Santiagu de Compostela, pak Mariza v roce 2014 přebírala nejvyšší ocenění, které delegáti této prestižní akce dostávají. Český znalec world music Jiří Moravčík tvrdí, že „průnik portugalského stylu fado skrze Marizina alba do celého světa patří k těm nejúžasnějším okamžikům tohoto hudebního fenoménu“.

Kytarista Custódio Catelo se hudbě věnuje od raného věku, jako čtrnáctiletý už hrával populární melodie a rock. Pracuje nejen jako kytarista, ale také jako skladatel a producent a stál také v čele projektu, který propojoval hudbu s poezií. Custódio Castelo hraje na portugalskou kytaru, což je nástroj podobný spíše loutně, jehož tradice sahá až do středověku a který neodmyslitelně patří ke stylu fado.

V případě skupiny OqueStrada se portugalské fado mísí s francouzskou hudbou musette, kterou do kapely přinesl francouzský hráč na jednostrunnou basu Jean-Marc Pablo. V čele skupiny stojí portugalská zpěvačka Marta Miranda, která má v krvi ska, hiphop i flamenco. Své hudbě skupina říká tasca beat.

Zpěvačka Sara Tavares sice pochází z Lisabonu, ale jejími předky byli Kapverďané. Sama do svých písní vkládá prvky africké, portugalské i americké hudby a portugalštinu v textech mísí s kreolštinou a s angličtinou. V roce 1994 zastupovala Portugalsko v soutěži Eurovision Song Context, úspěch měla jako interpretka písně z animovaného filmu Zvoník od Matky Boží a v roce 2000 obdržela Portugalský zlatý glóbus jako nejlepší portugalská zpěvačka.

Od roku 1999 v Portugalsku funguje skupina Dazkarieh, která se pohybuje na pomezí tradiční hudby, alternativního rocku a moderního folku. V nástrojovém obsazení má nejen kytaru, basu, akordeon nebo flétnu, ale také irskou píšťalu whistle, galicijské dudy gaita a africké a arabské perkuse.

Jako další nás bude zajímat rocková skupina Diabo na Cruz. Před pěti lety jsme s jejím zpěvákem a kytaristou Jorgem Cruzem vysílali rozhovor. V něm uvedl: „V Portugalsku je hodně kapel, které zpívají anglicky. My se ale snažíme zpívat portugalsky mimo jiné i proto, že nás zajímalo, jak to bude znít. Spousta lidí zná v portugalštině jen fado, ale to není jediný zajímavý druh hudby, který se dá portugalsky zpívat. Portugalština je náš jazyk. A tak jako jej užívali naši velcí básníci Fernando Pessoa nebo Luis de Camões, snažíme se jej i my používat v písních.“  A ještě jeden citát z rozhovoru: „Jako asi všichni lidé ve všech zemích jsme i my Portugalci trochu hrdí a trochu smutní. Máme v sobě hodně lásky a něco málo nenávisti, které se vztahují k aktuálnímu vývoji v naší zemi. Ano, v určitém krátkém momentě historie objevovali Portugalci neznámá místa a tím přispívali k tehdy počínající globalizaci. Mnozí lidé takto odpluli do světa a usadili se na vzdálených místech. Ale občas se stane, že někdo z nich na svou rodnou zemi zapomene a naše kapela na to chce upozornit. Ve svých textech často klademe trochu provokativní otázky vztahující se k naší vlasti. Ale tím, že provokujeme, dáváme najevo svou lásku k naší zemi.“

Skupinu Deolinda založili v roce 2006 bratři Pedro da Silva a Luis José Martinsovi spolu se svou sestřenicí Anou Bacalhau a s jejím manželem Josém Pedrem Leitãem. Deolinda je fiktivní postava, svobodná čtyřicátnice, která se dívá z okna a ve svých písních popisuje svět kolem sebe. Inspiruje se nejen tím, co vidí za záclonami svého bytu, ale třeba také starým gramofonem po své babičce. Skupina Deolinda vychází opět z tradičního stylu fado, ale nepoužívá tradiční dvanáctistrunnou portugalskou kytaru a její členové se také neoblékají do černých obleků, jak je to u fada obvyklé.

Nevidomá zpěvačka Dona Rosa je další interpretkou tradičního stylu fado. Představuje jej v jeho původní, syrové podobě, která má blízko například k tradičnímu blues. Slovo fado znamená v překladu „osud“ a právě zaměření na pohnuté lidské příběhy a na sdělování emocí má fado společné nejen s blues, ale také s francouzským šansonem. Hudba fado má své kořeny v Africe a v Brazílii, ale v rámci kulturní výměny mezi Portugalskem a jeho koloniemi nakonec tento žánr zdomácněl právě na jihozápadě evropského kontinentu. Dona Rosa si pro interpretaci fada zvolila svůj vlastní originální styl. Její hlas je sice procítěný, ale nesnaží se posluchače získat přehnanou emocionalitou. Publicista Jiří Moravčík o její hudbě píše, že to „nejsou pouze obyčejné písně, ale vzkazy vůbec ne utrápené ženské, jejíž duše tančí štěstím“.

Jako další se nám představí portugalský zpěvák António Zambujo, který čerpá především z tradiční vokální hudby regionu kolem města Alentejo. Tento hudební styl nazvaný Cante Alentejano je vedle už mnohokrát zmíněného fado druhým portugalským žánrem zapsaným na seznam nehmotného dědictví UNESCO. I fadu se však Atónio Zambujo věnuje. Dokonce vyhrál cenu pro nejlepšího zpěváka v soutěži, kterou vyhlásila Nadace Amálie Rodrigues.