Slyšte, lidé! – Hudba ve svitu půlměsíce

Slyšte, lidé! – Hudba ve svitu půlměsíce
5. března 2020 World music, Aktuality, Jazz Autor: Milan Tesař

Hudba ve svitu půlměsíce je název dalšího vydání hudebního týdeníku Slyšte, lidé! Věnujeme se v něm tentokrát interpretům ze zemí, ve kterých je převažujícím náboženstvím islám. Navzdory omezené demokracie nebo dokonce represivním režimům i v této oblasti vzniká mimořádně inspirativní hudba, která jednak vychází z arabské, severoafrické nebo perské tradice, ale zároveň má přesahy k jazzu, rocku nebo dokonce karibské hudbě. Poslouchejte v sobotu 7. března 2020 od 19.15 nebo později z audioarchivu.

Nové album tureckého hudebníka, hráče na mikrotónovou kytraru a producenta Sinana Cema Eroğlu se jmenuje Wired & Layered. Jedná se o elektro-akustický projekt, na kterém Eroğlu propojil tradiční hudbu Anatolie, tedy území dnešního Turecka, se svými vlastními skladbami, obohacenými elektronikou a syntezátory. Jde o sólový projekt – Eroğlu nahrál sám všechny akustické i elektrické kytary, basu, turecký strunný nástroj kopuz, flétnu kaval, perkuse i elektroniku a syntezátory. Sinan Cem Eroğlu pochází z Turecka, ale žije v Německu a jako producent se podílel na více než 30 albech. Vedle sólových projektů hraje také v duu s dalšími muzikanty a je členem skupiny Niyaz.

S novým albem si doslova před několika dny přihlásila kurdská zpěvačka, narozená také v Turecku, Aynur. Jedná se o její už sedmou dlouhohrající nahrávku s názvem Hedûr, což v kurdštině znamená Utěšit. Tento název má korespondovat s bodem, do kterého interpretka na své hudební a hlavně duchovní cestě momentálně došla. Má tedy jít o jisté nalezení vnitřního klidu, a to navzdory nespravedlnosti a utrpení, které Kurdové v dnešní Turecku zakoušejí. Aynur hudebně vychází z tradiční kurdské hudby, ale na novém albu jako aranžérka, skladatelka a producentka spolupracovala s německým jazzovým pianistou Franzem Von Chossym. Na albu se střídají lidové písně ze sbírky kurdského spisovalatele Huseyina Erdema se zpěvaččinou vlastní tvorbou a Aynur zde také poprvé hraje na tradiční strunný nástroj tembur.

Libye je sice momentálně zemí v rozkladu, jejíž území ovládá několik soupeřících uskupení. Nicméně v archivech leží spousta zajímavé hudby a i dnes žijí v Libyi tvůrci, jejichž hudba stojí za pozornost. Jednoho z nich, Ahmeda Ben Aliho, jsme vám představovali už nedávno v pořadu o africké hudbě. Nejde o profesionálního muzikanta. Ahmed Ben Ali pracuje jako inženýr a hudbu si nahrává podomácku ve svém soukromém studiu. Věnuje se reggae, které bylo v Libyi oblíbené už v 70. letech. A i když si své skladby nahrává podomácku bez profesionálního studia, jeho deset let staré nahrávky objevilo vydavatelství Habibi Funk a vydalo je na maxisinglu, který obsahuje dvě písně a jejich instrumentální verze.

Z křesťanské rodiny z Libanonu pochází trumpetista Ibrahim Maalouf, známý dobře i díky koncertování u nás. Před lety v rozhovoru s Milanem Tesařem pro časopis Harmonie řekl: „Jazz a arabská hudba pro mne mají společný zdroj, kterým je Afrika. Odtud všechno pochází a po staletí se transformuje do různých podob. Dokonce si myslím, že je to pořád tatáž hudba, jen interpretovaná dvojím způsobem. V jazzu budete hledat swingový rytmus a virtuozitu v rychlosti. V arabské hudbě objevíte spíše nostalgický výraz. Ale obojí má v sobě jako společný prvek blues. Ten bluesový čtvrttón, který zcela přirozeně přešel do jazzu, ale který ještě před blues byl ukryt v genech africké hudby. Nejsem muzikolog, ale tyto společné prvky mě ohromně inspirují. Veškerá moje hudba je postavena na mnoha společných bodech, které spojují jazz, arabskou hudbu, ale také hudbu klasickou, hiphop, pop, rock, elektronickou hudbu a další styly.“ Je pravda, že Ibrahim Maalouf už vyzkoušel různé druhy hudby včetně například symfonie. A na loňském albu S3NS se například pustil do hudby afrokubánské – dokonce se spojil s kubánskými pianisty Haroldem Lópezem-Nussou a Robertem Fonsecou a s houslistkou Yilian Canizares. Publicista Tomáš Polívka odhaluje ve svém recenzi pro časopis UNI, že se na albu proplétají latina, jazz, funk a rock. A skladba Radio Magallanes, která začíná jako romantická balada, graduje „za pomoci tlaku rockových riffů a elektrické kytary“. A Polívka dodává: „Ve všem přitom zůstává po prvních taktech rozpoznatelný dotek blízkovýchodní hudby s typickými běhy přes čtvrttóny.“

Hudební vydavatelství Habibi Funk se zaměřuje především na zajímavé archivní nahrávky. Například album Mouasalat Ila Jacad El Ard libanonského hudebníka Issama Hajaliho bylo natočeno už v roce 1976, ale původně vyšlo jen ve velmi omezeném nákladu na necelé stovce magnetofonových kazet. V tomto případě jde o směs arabské hudby, jazzu, folku, hudby iránské a dokonce i brazilské. Archivní poklad starý téměř 45 let vyšel oficiálně v listopadu 2019.

Od 50. let do začátku let 80. fungovalo hudební vydavatelství Boussiphone, které v Evropě vydávalo a představovalo hudbu marockých muzikantů. V jeho archivech našli nedávno pracovníci jiného vydavatelství nahranou pásku nadepsanou jediným slovem – Faradjallah. Jednalo se o velmi zajímavou hudbu, která kombinovala marocký tradiční styl gnawa s funkovými kytarami, vrstvami rytmických nástrojů a ženskými doprovodnými vokály ve stylu hudby jižního Maroka. Po delším pátrání se podařilo zjistit, že se jedná o nikdy nevydanou hudbu dnes už pozapomenuté marocké skupiny Attarazat Addahabia v čele se zpěvákem Abdel-akabirem Faradjallahem. Toho se podařilo dohledat a díky němu také zrekonstruovat příběh kapely, která se v chudém prostředí Maroka v 60. a 70. letech inspirovala rockovou a funkovou hudbou a používala mimo jiné podomácku vyrobenou kytaru a buben z dřevěného sudu a ovčí kůže. Nahrávka skupiny Attarazat Addahabia ležela tedy více než 45 let zapomenutá v archivu a až loni vyšla zásluhou vydavatelství Habibi Funk. A dokonce momentálně, v březnu 2020, boduje na sedmé příčce prestižního žebříčku World Music Charts Europe.

Trumpetistka a hráčka na křídlovku Yazz Ahmed se narodila na ostrůvku Bahrajn, ale vyrůstala v Anglii. Spolupracovala mimo jiné se skupinou Radiohead a její doménou je průzračný zvuk trubky kombinovaný s elektronickými efekty. Vychází sice z jazzové estetiky, ale svou tvorbou i všestranností tento žánr výrazně přesahuje. „Cítím, že jsem součástí modernizace jazzu a jeho propojení s dnešním publikem,“ říká. V roce 2019 natočila nové album Polyhymnia.

Doslova na cestu kolem světa zve své posluchače tuniská zpěvačka Lamia Bedioui na albu Fin’amor, které natočila v duu s řeckým hráčem na perkuse Solisem Barkim. V tomto jednoduchém obsazení, tedy pouze lidský hlas a rytmika, zpívá Tunisanka tradiční písně různých národů a také improvizovanou a současnou hudbu folklorem inspirovanou. Lamia Bedioui žije od roku 1992 v Řecku. Jako profesionální zpěvačka vystupuje od roku 1995 a zaměřuje se především na tradiční hudbu národů středomořské oblasti a na současné vokální kompozice. Album Fin’amor vyšlo už v roce 2006, ale v roce 2019 se dočkalo nového zvuku.

Další zpívající žena z muslimské oblasti, která rozhodně stojí za pozornost, pochází z Íránu a jmenuje se Nelia Safaie. Její album Songs From Lands Of Silence, vydané v Norsku, je mimochodem v březnu 2020 na druhé příčce hitparády World Music Charts Europe, která mapuje zajímavou hudbu z celého světa. Nelia Safaie vyrůstala v konzervativním prostředí města Gorgánu na severu Íránu v rodině poštmistra a učitelky tělocviku. Ve svých 15 letech se začala učit na tradiční perský strunný nástroj tar. Od roku 2009 studovala zpěv u světově uznávané íránské zpěvačky Mahsy Vahdat, hru na tar a skladbu se učila od Hosseina Alizadeha a dalších mistrů. Sama se také naučila hrát na loutnu zvanou setar a na baghlamu, což je další tradiční nástroj ze střední Asie, známý také pod názvem saz. Jak nám sama prozradila v e-mailu, na svém albu se snažila propojit přístupy z íránské tradiční hudby s moderní světovou hudbou, a to v použití nástrojů i určitých kompozičních technik. „Doufám, že díky tomu můj mateřský jazyk osloví více posluchačů na celém světě,“ říká.

Z marockého stylu gnawa vychází zpěvák, kytarista a hráč na tradiční strunné nástroje Majid Bekkas. Ten na svém novém albu Magic Spirit Quartet propojuje zmíněnou hudební tradici severní Afriky s hudbou Skandinávie, hudbu velmi starou i úplně novou. Album natočili v kvartetu se švédským trumpetistou Goranem Kajfešem, švédským pianistou Jesperem Nordenströmem a dánským bubeníkem Stefanem Pasborgem. Album vyšlo u německého jazzového vydavatelství ACT.