Slyšte, lidé! – Hudební výlet do Louisiany

Počátky bělošského folklóru dnešní Louisiany je třeba paradoxně hledat ve dva a půl tisíce kilometrů vzdálené Kanadě. Tam se totiž od počátku 16. století usazovali francouzští osadníci. Jejich domovina, Akadie, zahrnovala nejen východní část dnešní provincie Québec a dále aktuální Nové Skotsko, Nový Brunšvik, část Nové Anglie a další přímořské a ostrovní oblasti.

Francie s Velkou Británii vedla o území od poloviny 50. let diplomatické i ostré bitvy. Konflikty vyvrcholily během války o španělské dědictví na počátku 18. století, po níž Akadie připadla na základě Utrechtského míru (1713) Angličanům. Frankofonní obyvatelstvo přežívalo v oblasti ještě několik desetiletí, avšak kvůli sporům o loajalitu britské koruně bylo v roce 1755 několik tisíc osob deportováno. Tato „zřejmě jediná etnická čistka v Americe spáchaná na neindiánském obyvatelstvu“ (jak poznamenává česká Wikipedie) nasměrovala tyto frankofonní osadníky například do Francouzské Guyany, na Haiti, ale především do Louisiany, která patřila až do počátku 19. století francouzské koruně. Dnešní Cajunové (francouzsky les Cadiens) jsou tedy potomky těchto vysídlenců z Kanady, smíšených s louisianským kreolským obyvatelstvem.
Současná cajunská populace čítá asi půl milionu osob. Hovoří zvláštní formou kreolské francouzštiny s výrazným americkým přízvukem a sami sebe považují za frankofony. Zatímco výraz cajun se používá především v anglicky psané literatuře, francouzština preferuje pravopis cadien (s výslovností [kadžen]). Slovo vzniklo zkomolením výrazu Acadien, tedy obyvatel Akadie, příchozí do Louisiany (na rozdíl od původního kreolského obyvatelstva, tedy bělochů, kteří se v oblasti narodili).

Bělošští Cajunové si ze severu do Louisiany samozřejmě přivezli i svůj folklór. Protože však kreolové na pobřeží Mexického zálivu byli také francouzského původu, brzy došlo ke vzájemnému ovlivňování a splývání obou tradic, a proto je dnešní cajunská hudba bělošské kreolské hudební tradici velmi podobná. Typickými tanečními formami cajunské hudby byly už v 18. století valčík a jitterbug (two-step), základním nástrojem se staly housle.

Zatímco cajun jako hudební styl je striktně bělošský, s pojmem louisianská kreolská hudba je to složitější. Výraz kreol sice obecně slouží k pojmenování osob evropského původu, které se narodily na kolonizovaném území (tedy zpravidla na americkém kontinentu), nicméně karibská oblast včetně Louisiany tvoří výjimku. Zde jako kreoly označujeme nejen bělochy, ale i zde narozené potomky černošských otroků. Proto znáte jednak černošský kreolský folklór, z kterého se později vyvinul styl zydeco, a jednak bělošskou kreolskou hudbu, která je na první poslech prakticky nerozeznatelná od cajunu. 

Zydeco jako specifický styl louisianských černochů vzniklo na začátku 50. let z už zmíněné černošské kreolské hudby. Protože se louisianští obyvatelé různých ras denně potkávali a navzájem se ovlivňovali, byla i černošská kreolská tradice zpočátku bělošskému cajunu velmi podobná. K diferenciaci došlo po druhé světové válce, kdy akordeon nahradil housle v roli dominantního nástroje a kdy se kreolské skupiny začaly postupně elektrifikovat. K jejich základnímu vybavení dnes patří nejen elektrická kytara a baskytara, ale také bicí souprava, klávesy a žestě. Vedle akordeonu hraje důležitou roli valcha. Pojmenování zydeco, užívané od 50. let, pochází z francouzského výrazu pro fazole (les haricots – výsl. [le ariko], nářečně [lezariko]), oblíbený louisianský pokrm.

(Text vychází ze staršího článku Milana Tesaře pro časopis Folk & country)