Slyšte, lidé! – Elektronické lidové

Izraelská skupina Jewish Monkeys kombinuje klezmer s punkem a elektronickou hudbou a s angažovanými texty o tom, jak nám politici lžou a v jakém průšvihu náš svět je, pokud jde o klima. Sociálně kritický postoj si ale musíte spojit s typicky židovským humorem, který se zde opět prolíná i s hudební složkou. Ostatně Jewish Monkeys na svém třetím albu nečerpají pouze z kořenů židovské hudby. Jejich moderní směs pojme i reggae nebo africký pop, karibské rytmy a balkánskou diskotéku.

Tradiční hudbu západní Afriky s moderními producentskými postupy kombinuje anglický hudebník a muzikolog Dan Harper ve svém projektu Invisible System. Přímo v Bamaku, hlavním městě Mali, nahrál tradiční zpěvy místních hudebníků, které pak propojil s moderní hudbou. Výsledkem je nahrávka, na které se tedy současná elektronická taneční hudba spojuje s africkou tradicí. Dan Harper má k Mali blízko i osobně – v roce 2003 se oženil s Malijkou, která jej nyní seznámila s některými svými přáteli s dětství, a ti pak obohatili album. Název alba je Dance To The Fill Moon.

Elektronické nástroje hrají výraznou roli i v hudbě kolumbijské skupiny Los Pirañas. Ale členové kapely zdůrazňují, že nepoužívají elektroniku tak jako většina tanečních kapel, které skládají v počítači a na elektronických základech celou skladbu budují. Naopak, jako základ mají Los Pirañas živé nástroje, do kterých přidávají elektronické prvky. Los Pirañas jsou trio a jejich hudba vzniká živě ve studiu. Vše je tedy výsledkem společného jamování a hledání ideálního zvuku. Vše stojí na improvizaci a na vzájemné komunikaci mezi hráči. Za svou hlavní inspiraci pánové považují gramofonové desky s kolumbijskou hudbou z 50.–70. let minulého století, ať už je to salsa, cumbia, champeta, jazz nebo další styly.

Elektronické zvuky zní i na albu polského projektu Provinz Posen, i když základem zvuku jsou zde staří polští hráči na tradiční nástroje jako kozioł, což je druh dud, dále klarinet a mazanki, což je lidový typ houslí. Zvuk dud producenti použili jako basovou linku, klarinet a mazanki pak vytvářejí zvukové plochy v horních polohách. Na jednom albu jsou tak propojeny vlivy polské lidové hudby a současné hudby elektronické, která má v polské Poznani dobré jméno. Právě Poznaň je totiž srdcem tohoto projektu, jehož název znamená v češtině Poznaňsko. Skupinu založili tři významné postavy polské alternativní scény – Michał Wiraszko, Michał Szturomski a Szymon Waliszewski. Na albu je doplňují zpěvačka Daga Gregorowicz a Malwina Paszek. Dále účinkuje Polská lidová filharmonie ze Zbąszyně  a klarinetista Jerzy Mazzoll. Za zmínku stojí také výtvarné zpracování obalu, které měl na starosti renomovaný polský výtvarník Rafał Wechterowicz, autor obalů mimo jiné pro metalové skupiny Metallica a Slayer.

Projekt King’n’doom vznikl rozvinutím původně zamýšlené instrumentální nahrávky brněnských producentů Pavla Šmída a Martina Píra, kteří prostě mají rádi západoafrickou hudbu a složili skladby touto hudbou inspirované. Jenže na festivalu Czech Music Crossroads měli možnost potkat jednoho z velikánů africké hudby, Cheikha Lô ze Senegalu. Seznámili se s ním, svou nahrávku mu pustili a on jim do ní ochotně nahrál svůj zpěv. A pak už to šlo ráz na ráz. Pánové se seznamovali s dalšími hudebníky a zpěváky z Afriky, ti jim natáčeli své party – někteří ve studiu v Brně, jiní třeba v Senegalu –, až vzniklo nejen v českém kontextu naprosto mimořádné album. Vedle kytar na albu slyšíme africké bubny, loutnu ngoni a další nástroje. A kromě toho se úvodní skladba Jah’rabi s hlasem Cheika Lô a Hawy Diabaté dočkala dvou elektronických remixů.

Projekt Acid Arab založili v roce 2012 francouzští producenti Guido Minisky a Hervé Carvalho. Na novém albu, které se jmenuje Jdid, skupinu už tvoří pět hudebníků/producentů, ale stejně důležitá je i účast řady hostů: několika alžírských zpěvaček a zpěváků, tuniského producenta zvaného Ammar 808, tureckého hráče na saz Cema Yildize nebo syrského klávesisty Rizana Saida. V jedné skladbě pak hostuje skupina tuarežských žen z Nigeru Les Filles de Illighadad. Cílem bylo vytvořit komunitu hudebníků ze zemí kolem Středozemního moře – od severu, tedy Francie, přes východ, což je Turecko a Sýrie, na jih, a tedy Tunisko, respektive Sahara. Třebaže právě díky účasti zmíněných hostů a jejich pro nás exotickému způsobu zpěvu, případně ladění nástrojů album skutečně patří do škatulky world music, hudební základ je elektronický. Někde je to temné alternativní elektro jako z 80. let, někde počáteční beaty připomenou kapelu Technotronic, jinde producenti překvapí zajímavým synkopovaným rytmem nebo elektronickými údery evokujícími šamanské bubny. Především je však cílem celé producentské pětice všechny hosty na albu pospojovat a zapojit do smysluplného celku, který obstojí nejen v tanečních klubech, ale i při poslechu. Dva světy, které Acid Arab spojuje, k sobě ve skutečnosti nemají tak daleko, jak se zdá. Transovní hudba plní svou funkci v čistě akustické i v elektronické podobě.

Kombinaci pobaltského folkloru a elektronické hudby představuje lotyšské duo ZeMe. Tvoří je virtuózní hráčka na tradiční lotyšský nástroj kokle Laima Jansone a dýdžej Uldis Círulis. Ani v tomto případě nejde o nepromyšlený automatický rytmus. Duo totiž vychází z pečlivého studia lotyšského folkloru.

Tradiční hudbu regionu Isánu, který tvoří velkou část východního Thajska, kombinuje s elektronikou, dubem a hip hopem skupina Apichat Pakwan. Skupinu založil už v roce 1980 nizozemský producent Olivier Schreuder, který potkal při svých cestách po Thajsku skupinu talentovaný hráčů na tradiční nástroje. Učaroval mu jejich zvuk a rozhodl se propojit jejich hudební přístup s vlastními kompozicemi a s prvky evropské elektronické hudby. V současné době skupina čerpá z hudební tradice thajského Isánu a sousedního Laosu, využívá řady lidových nástrojů a vedle toho staví modulární syntezátory a digitální procesory a samplery.

Především o životě v míru pojednávají písně francouzsko-konžské skupiny Bantou Mentale. Přitom nejde jen o mír mezi státy a národy, ale i o mír v rámci jedné země, jako je například Kongo. Tamní pralesy původní obývali Pygmejové, známí jako nositelé tradic a moudří lidé, kteří žili v souladu s přírodou. Jenže zemi později obsadili Bantuové, kteří si z původních obyvatel udělali své otroky a obsadili jejich území. K míru mezi těmito dvěma komunitami nyní konžští hudebníci vyzývají. Dalšími tématy na albu jsou uprchlictví, varování před zločinným jednáním nebo zcela jednoduše láska. Skupina Bantou Mentale hraje směs afrických rytmů, rockové a elektronické taneční hudby. A ve svých řadách má mimo jiné hudebníky, kteří dříve působili v jiných konžských skupinách Konono No. 1 a Staff Benda Bilili, které vystupovaly i na českých festivalech.

Dvojalbum Hrubá hudba, na kterém spolupracovali Petr Mička se svou horňáckou muzikou a vedle něj Jiří Hradil, člen skupin Tata Bojs, Kafka Band a Lesní zvěř, přináší dva pohledy na horňácký folklor. Na jedné straně jsou to Hlasy starého světa, původní lidové písně v autentickém podání místním zpěváků. A na straně druhé album Hrubá hudba, na kterém je hlas tradice překryt novými vrstvami, které vytvářel jako producent právě Jiří Hradil. Co vlastně s horňáckými písněmi udělal? Někde pracoval s prostorovým zvukem a kladením mikrofonů. Jinde přidal anglický text nebo rap. Z původních nahrávek vyseparoval některé nástroje a například původní nahrávku kontrabasu přetvořil do rytmického tanečního beatu. Sborový zpěv prohnal efekty, přidal syntezátory a ruchy. Zní to možná divoce, ale výsledek je až překvapivě citlivý, alespoň pro toho, kdo se nových přístupů nebojí. My si poslechneme skladbu Hora, miłá hora, o které Hradil říká: „Samotný zpěv paní Anny Šajdlerové jsme nahrávali v jejím domě ve Velké nad Veličkou. Ve svém studiu jsem vymyslel hudební strukturu. Využil jsem různé syntezátory a elektrické piano. Originální jsou improvizace Horňácké muziky Petra Mičky, kdy přirozeně vytváří hudecký doprovod. Tím, jak jsou zvyklí přirozeně vytvářet své party, které do sebe zapadají, vzniká melodicko-harmonické aranžmá, které by žádný skladatel nevymyslel.“

Tomáš Reindl popisuje svůj projekt Omnion jako „jednočlenný sebe-smyčkovací orchestr“. Inspiruje se v něm prastarou posvátnou hudbou Východu i Západu, kterou propojuje s novými možnostmi nových technologií. Tomáš hraje na tabla, na klarinet, na didgeridoo, na píšťalu koncovku, na harmoniku, zpívá různými technikami a nahrává si a v reálném čase pouští zvukové smyčky. Album Omnion vydal v roce 2011 a v roce 2019 připravil jeho pokračování, Omnion II.