Slyšte, lidé! – Někdo to rád elektronické

Slyšte, lidé! – Někdo to rád elektronické
2. listopadu 2015 Aktuality, Alternativní hudba Autor: Milan Tesař

V týdeníku Slyšte, lidé! vám přineseme přehled aktuálních nahrávek především z české, ale částečně i světové elektronické hudby. Představíme si novou kapelu VIYU i dnes už legendární formaci Ohm Square. Severočeská skupina B4 nám zahraje elektronickou verzi písně od Plastic People Of The Universe, hrát nám bude skupina Vök z Islandu nebo francouzský hudebník St Germain. Poslouchejte v sobotu 7. listopadu od 19.15 nebo v úterý 10. listopadu v 16.55.

Jako první budeme poslouchat duo Monikino Kino, jeden z nejvýraznějších objevů poslední doby na naší scéně. Je to mezinárodní formace, kterou tvoří slovenská zpěvačka a filmová střihačka Monika Midriaková a český hudebník a skladatel Petr Marek, člen skupiny Midi Lidi a také držitel Českého lva za hudbu k filmu Protektor. Nástrojové obsazení dua se skládá z kláves, počítačů a kytar, důležité jsou také texty ve slovenštině, které z velké části píše Čech Petr Marek. Album, které natáčel mistr zvuku Ondřej Ježek, dostalo název Prázdniny.

Boris Carloff, vlastním jménem Milan Havrda, je 40letý český skladatel filmové a televizní hudby a také producent, který spolupracoval například s Davidem Kollerem nebo skupinou Kryštof. V roce 2012 vydal své první sólové album Escapist, za které obdržel cenu české hudební kritiky Apollo a dva Anděly. Druhé sólové CD Morphosis natočil Carloff loni na Islandu ve spolupráci s tamním producentem Barðim Jóhnassonem. Žánrově má album blízko k elektronickému popu s přesahem k dalším, spíše nekomerčním žánrům. Carloff říká: „Chtěl jsem zkusit, jak bude deska znít, když si ji nebudu produkovat sám. Původně jsem přemýšlel o anglickém producentovi, ale pak jsem si řekl, že mě víc baví jiný zvuk, než jaký se dělám na britských ostrovech. Zkoumal jsem, které kapely ze severu mám rád, a skončil jsem na Islandu.“

Ostravsko-pražská kapela Lo/Ve vydala letos na jaře svou první kazetu. Ke skladbě Negative Friend navíc vznikl remix, jehož autorem je Ventolin, jinak polovina elektronického dua Kazety.

Další zajímavý projekt se jmenuje Sato-San To. Jde o skupinu Oskara Töröka a Thoma Hariana, kteří původně spolupracovali s kontrabasistou Jaromírem Honzákem. Toho později na postu baskytaristy nahradil Jaroslav Kovařík a novým členem se stal klávesista Vojtěch Procházka, jinak Törökův kolega z jazzové kapely Vertigo. „Basy se staly hutnějšími a hlavně s baskytarou se dají dělat větší kouzla s efekty, dá se toho zvukově více dosáhnout. A Vojta Procházka zde používá syntezátory,“ prozradil mi před časem k aktuálnímu směřování kapely trumpetista Oskar Török. Jeho kolega Thom Herian vysvětluje: „Většinu nového materiálu jsme stvořili společně s Oskarem Törökem pomocí virtuálního studia. A na tento základ jsme pak nanesli živou složku hranou na skutečné nástroje, tedy elektrickou basu, klávesy, trumpetu a bicí. Výsledný zvuk je unikátní spojení naprogramované složky s živým hraním.“ Album, z kterého si budeme hrát, se jmenuje Obludarium.

VIYU je nový projekt Daniela a Toma z dnes již neexistující skupiny Rara Avis. Pánové říkají: „Ztráta živé kapely s akustickými bicími a basovou kytarou nám umožnila zcela nový přístup ke skládání a především hraní naší hudby. Po prvotních pokusech jsme postupně našli cestu, kterou se chceme vydat. Následně jsme se s novým vybavením na pár měsíců zavřeli do atomového krytu a věnovali jsme se experimentování s tvorbou zvuku, různými hudebními styly a aranžmá. Chtěli jsme používat především zvuky, které jsme si sami vytvořili.“ V písních jsou tak použité nahrávky kytar, ale také vysamplované zvuky jako například potrubí či náhodné ruchy a pazvuky. Každá skladba na albu má svou vlastní náladu a charakter, ale zároveň jsou navzájem spojeny zvukem úderných bicích, ostrých syntezátorových linek, kytarových riffů a melancholickým zpěvem. 

Skupina Ohm Square patřila mezi první české profesionály v oboru elektronické hudby. Vznikla v roce 1996 a dnes má na svém kontě pět řadových desek a jedno remixové album. Podíleli se na hudbě k několika filmům a jednotliví členové mají i další hudební projekty – ostatně jména Jan Čechtický, Dušan Lipert nebo Jan Kleník jsou v oblasti alternativní hudby dostatečně známá. Pro Dušana Liperta, který byl dříve kytaristou skupin Sebastians a Colorfactory, znamenala zlom v jeho myšlení o muzice deska Screamadelica od skupiny Primal Scream. „To nás vzalo, zjistili jsme, že tam nehraje jenom kytara,“ vzpomíná. Zatím nejnovější album skupiny Ohm Square se jmenuje A Curious Place Between Souls And Atoms a vyšlo v roce 2014.

Velkou událostí posledních dnů je na poli elektronické hudby nové album severočeské skupiny B4. Ta se rozhodla zvláštním způsobem vzdát hold české undergroundové legendě The Plastic People Of The Universe. Inspirovala se krautrockem, tedy experimentální elektronickou hudbou, která vznikala v Německu v době, kdy u nás vládla tuhá normalizace a Plastic People byli na vrcholu sil. B4 tedy skladby Mejly Hlavsy převedli do elektronické podoby – ovšem s použití historických elektronických nástrojů a analogových syntezátorů. A aby inspirace německou scénou byla ještě zřejmější, původní české texty Egona Bondyho pánové přeložili do němčiny. Ovšem spojení rockových Plastic People a elektronické hudby není tak nečekané, jak by se mohlo zdát. I samotný Milan Hlavsa před smrtí s elektronickou hudbou experimentoval – vzpomeňme jeho kapelu Fiction s bratry Vozáryovými. Hold skupiny B4 undergroundovým Plastic People se jmenuje Die Mitternachtsmaus.

Gorgon City je britské duo, které tvoří producenti Kye Gibbon a Matt Robson-Scott. Poprvé na sebe upozornili v roce 2013 výrazným singlem Real. O rok později vznikla píseň Here For You, do které si pánové jako hosta pozvali britskou zpěvačku Lauru Welsh.

Islandskou skupinu Vök tvoří zpěvačka a kytaristka Margrét Rán Magnúsdóttir, saxofonista Andri Már Enoksson a kytarista Ólafur Alexander. Jejich hudba je kombinací hry na živé nástroje v kombinaci s elektronickou. Je to hudba zasněná, experimentální, v dobrém slova smyslu mlhavá. Skupina v roce 2013 zvítězila v islandské hudební soutěži Músíktilraunir.

Francouzský hudebník a skladatel Ludovic Navarro, známý pod přezdívkou St Germain, byl populární na konci minulého století. Pak se 15 let odmlčel a vrátil se až před několika týdny. Zatímco dříve kombinoval elektronickou taneční hudbu s jazzem, dnes ke svým rytmům přidává prvky blues a především západoafrické hudby. Výběr této oblasti nebyl náhodný. V telefonickém rozhovoru nám Navarre prozradil, že o africkou hudbu se zajímá od dětství. Využil také toho, že přímo ve Francii působí spousta afrických muzikantů a některé hudebníky z Mali si přímo pozval do studia. A proč se na novou desku čekalo tak dlouho? St Germain tvrdí, že ta pauza ve skutečnosti nebyla tak dlouhá. Po vydání svého minulého alba byl totiž dva a půl roku na turné. Potom pracoval na albu svého trumpetisty, připravoval velký koncert v Číně a někdy v roce 2006 se začal pomalu zabývat tím, čemu by se dál mohl věnovat. Popisuje: „Začal jsem tím, co mě ovlivňovalo už dříve, tedy jazzem, soulem, latinskoamerickou hudbou. Rok jsem se pokoušel něco nového vytvořit, ale s výsledkem jsem nebyl spokojen. Ne že by mě tvorba přestávala bavit, ale měl jsem pocit, že se točím stále v kruhu. A tak jsem všechno smazal – to už byl rok 2007 – a řekl jsem si, že možná nastal čas někam se posunout a že bych možná mohl zkusit pracovat s africkými zvuky.“

Klarinetista, skladatel a producent Tomáš Dvořák vystupuje pod přezdívkou Floex. Velkou senzací bylo jeho první album Pocustone z roku 2001, které bylo ovlivněné především klubovou taneční scénou. Na dalším albu Zorya z roku 2011 se Floex otevírá do větší šířky a vedle ambientu nebo elektronické alternativní hudby se inspiruje i jazzem. Ostatně za album získal hned dvě ceny Anděl – v kategoriích Alternativní a Elektronická hudba. A dostal se také do nejužších nominací cen Apollo a Vinyla. V čase mezi řadovými deskami se Floex věnuje hudbě k počítačovým hrám. Letos to byla především hra Samorost3, ke které s předstihem vyšlo minialbum „předremixů“. Dvořák říká: „Naše malá deska je založená na nápadu vydat remixy dříve než originály. Můžete si tedy poslechnout několik předělávek skladeb, které později ve hře uslyšíte v původní verzi.“

Na závěr si pustíme ukázku z alba, o kterém se hlavně v roce 2014 hodně diskutovalo. Martin Tvrdý, známý také jako rapper Bonus, a Václav Havelka, kapelník skupiny Please The Trees, stojí za společným projektem U nás v garáži. Pánové byli osloveni, aby napsali hudbu k filmu Listopad, což je příběh o mladých lidech v Československu na konci 80. let. Za základ filmové hudby zvolili písně, které v 80. letech napsal pro skupinu Garáž Milan Hlavsa. Od tohoto materiálu se jejich projekt sice odvíjel, ale postupně do něj autoři přidali inspiraci dalšími dobovými kapelami, jako byly Panika, Psí vojáci, Hrdinové nové fronty, Půlnoc a další. Výsledkem je zajímavá hudební koláž, která si zmíněné skupiny a jejich písně bere jako výchozí materiál, avšak ten zpracovává po svém, s použití nejsoučasnějších prostředků. Album U nás v garáži obsahuje jak scénickou hudbu, vytvořenou s použitím fragmentů skladeb od kapely Garáž, tak úpravy písní dalších kapel. Úpravy jsou to přitom natolik svérázné, že jde často spíše o nová díla než o pouhé coververze.