Invisible System: Zvuk afrických nástrojů nenapodobíte

Rozhovor s Danem Harperem o projektu Invisible System

Postupně jste působil v Etiopii a v Mali. V čem se hudba těchto dvou afrických zemí od sebe liší?

V Etiopii se používají úplně jiné stupnice a tóniny než u nás. Já jsem tam přijel s tím, že vytvořím úplně nový hudební styl. Propojil jsem tedy tamní hudbu s tím, na čem jsem vyrůstal, což je hudba západní, která má svůj základ v blues, které ovšem také pochází z Afriky. Mimochodem post-punk se některými svými přístupy a strukturou etiopské hudbě docela blíží, ale jinak je tradiční hudba Etiopie pro naše uši poměrně nezvyklá. Naopak hudba, která se hraje v Mali, a především hudba kasty griotů, je nám svou melodikou o něco bližší. Vykazuje zvukové podobnosti s tím, co dobře známe. V Mali se také více cítím jako doma, lidé jsou tam otevřenější. Etiopané jsou spíše uzavření a rezervovaní, což souvisí s jejich historií a především s obdobím vlády diktátora Mengistua. Nejsou tak srdeční jako většina Afričanů a sami vlastně za Afričany ani moc nepovažují. Pokud jde ale o mou práci, v Mali jsem se chtěl ve srovnání s Etiopií mnohem méně zasahovat do samotné struktury skladeb a tvorbu písní jsem chtěl ponechat na místních hudebnících. Nakonec to ale dopadlo jinak, protože mě tvůrčí proces bavil. To, co vzniklo, jsou tedy minimálně z poloviny moje skladby. 

Z vašeho pobytu v Mali vznikla nejprve instrumentální nahrávka Bamako Sessions a pak teprve zpívané album Dance To The Full Moon. Proč tento koncept?

V Mali jsem nehrál více materiálu, než kolik zatím vyšlo. Mým původním záměrem bylo, že na svém vlastním labelu vydám dvojalbum s nahrávkami místních hudebníků a zpěváků. A napadlo mě, že bych k tomu jako bonus mohl přidat třetí disk s instrumentálními nahrávkami. Říkal jsem si, že by se jim to mohlo líbit. Ve studiu jsem tedy vymazal z některých už dokončených nahrávek lidský hlas a pustil jsem jim to. Vím, jak jsou u griotů lidský hlas a předávání poselství důležité, a tak jsem nevěděl, jak na to zareagují. Oni si to poslechli a navrhli mi, abych to vydal jako samostatné, čistě instrumentální album. Do toho se mi původně moc nechtělo, protože se to vzdalovalo představám, jaké jsem o projektu Invisible System původně měl. Ty skladby se mi zdály nedokončené – jen jsem z nich vypreparoval zpěv a nic víc, protože jsem neměl čas se jimi dál zabývat… Ale nakonec se lidem zřejmě líbí, a tak je dobře, že nahrávka v této podobě vyšla. Zpívané album Dance To The Full Moon nakonec vyšlo jen jako jedno CD a ne jako dvojalbum, protože některé skladby se už objevily na Bamako Sessions. Ovšem zůstaly ještě některé nedokončené a nevydané skladby.

V Mali jste mapoval mimo jiné hudbu griotů, místních zpěváků, vypravěčů, obřadníků a kronikářů v jenom. Co vás na jejich tvorbě fascinuje?

Na písních griotů oceňuji především hudbu a nikoli texty. Bambarsky totiž mluvím velmi špatně a vlastně moc nerozumím, o čem zpívají. Ale líbí se mi hlasy těch zpěváků, jejich průraznost. Dokonce i taková Astou, která zpívá na mém albu – je to malá žena, ale dokáže svým hlasem doslova rozhoupat místnost. Líbí se mi tedy zvuk, hudba a to všechno. Například zvuk jejich nástrojů na klávesách nenapodobíte. I kytara v rukou griotů zní úplně jinak, než jsme zvyklí. Je v tom nějaké kouzlo, díky němuž vzniká něco úplně jiného, než čekáte. Líbí se mi ten psychedelický hendrixovský zvuk, který dokážou vyčarovat jen s pomocí tradičních nástrojů. Například balafon zní, jako když rytmicky padají kapky vody. Je to neuvěřitelné. Na jejich zpěv si samozřejmě musíte zvyknout. Když jsem byl mladší, nelíbil se mi. Připadal mi příliš agresivní a hlasitý, nedokázal jsem jej poslouchat dlouho. Ale je to podobné, jako když si člověk zvykne na heavy metal nebo se stane fanouškem Black Sabbath.       

Když hrajete jako Evropan společně s griotem, potřebujete nějakou zvláštní techniku, abyste s ním udržel krok?

Jediná technika, kterou jsem kdy při tvorbě používal, byl můj pocit a sluch – a k tomu jen sem tam trochu teorie. Mám rád momenty, kdy se dostanu do transu a vlastně moc nevím, co dělám. Jako by mě někdo vedl a já jen zapisoval. Takto například vznikly basové linky v mých skladbách – spontánně, bez jakékoli analýzy. Použil jsem vždy první nápad, nic jsem nezkoušel vícekrát. A skladba, o které mluvíte, vznikla tak, že já jsem nahrál svou post-punkovou kytaru a Banjou až k ní dohrál svoje party. Takže spíše on se musel přizpůsobit mé hře.

Album Dance To The Full Moon je čistě studiová záležitost, kterou asi není snadné převést do živé podoby. Nebo se mýlím?

Moc rád bych s tímto projektem více vystupoval živě, ale je to náročné. Někdy hráváme jako tříčlenná kapela v obsazení klávesy, kytara a zpěv. Ale většina hudebníků, s nimiž jsem tyto nahrávky vytvářel, žije buď v Etiopii, nebo v Mali. Jedná se o nízkorozpočtovou záležitost, nemáme za sebou žádné velké vydavatelství a finance máme velmi omezené. Naposledy jsem například vystupoval jen s laptopem, kytarou a klávesami a s doprovodnou projekcí. Také jsem nějakou dobu hrával s jamajským nebo etiopským zpěvákem a začal jsem spolupracovat s Juldehem Camarou z Gambie, hudebníkem známým z kapely Roberta Planta. Můj život je ale velmi hektický a musím se také něčím živit. Když si mou desku poslechne na Spotify 20 000 lidí, dostanu z toho sotva jednu libru. Cédéčka jsou na ústupu, výroba vinylů je drahá. Dnes je tedy velmi těžké být hudebníkem.