Slyšte, lidé! – Píseň jako zrcadlo III.

Slyšte, lidé! – Píseň jako zrcadlo III.

Pořad v souvislostech


Píseň jako zrcadlo III.
Budeme vysílat

Někdo to rád elektronické 5
Novinky z reggae 2
Novinky z reggae 2
Vysílali jsme


Někdo to rád elektronické 5

Hudební výlet do Walesu

Hudební výlet do Walesu
Audioarchiv

Píseň jako zrcadlo dnešní rozechvělé doby – to bude už potřetí téma našeho týdeníku Slyšte, lidé! Po necelém roce budeme opět sledovat kapely a umělce, kteří se písněmi a hudbou vyjadřují k problémům dneška – k tématům politiky, ekologie, migrace, válek nebo populismu. Uslyšíte písničkáře Jiřího Smrže, slovenskou skupinu Živé kvety, projekt Yiddish Glory, kubánského pianistu Omara Sosu nebo brněnsko-africkou spolupráci z alba King’n’Doom. Premiéra 2. listopadu 2019, poté v audioarchivu.

Celé album písní na silná témata natočil americký bluesový písničkář Keb’ Mo’. Nazval je Oklahoma – k tomu jej inspiroval osobní zážitek, kdy při dobročinném koncertě pro oběti hurikánu v Oklahomě byl sám svědkem dalšího řádění živlu. Album tedy věnoval lidem z Oklahomy, kteří museli během staletí přestát různé nejen přírodní katastrofy. Album ale v jednotlivých písní přináší i obecně platná témata – otázku postavení žen ve společnosti, ekologii a konkrétně nakládání s odpady nebo otázku migrace. V rozhovoru pro naše rádio mi Keb’ Mo’ řekl: „Tak jako se dříve lidé přesouvali mezi kontinenty, i dnes přicházejí do Spojených států Hispánci a další lidé z celého světa, kteří pak vytvářejí rodiny nikoli v zemi svého původu, ale v zemi, kterou si zvolili. To téma je dnes velmi aktuální, protože prakticky celou populaci dnešních Spojených států tvoří migranti a jejich potomci.“

Kubánský pianista Omar Sosa si za téma hned dvou svých alb zvolil vodu. Nejprve se jí věnoval na nahrávce Transparent Water se senegalským hudebníkem Seckou Keitou. A poté natočil album Aguas v duu s kubánskou houslistkou Yilian Cañizares. První z alb přímo oslavuje vodu jako životadárnou tekutinu, které si lidstvo bohužel neumí příliš vážit. Zároveň je pak oslavou spolupráce hudebníků napříč kontinenty. Omar Sosa našemu rádiu řekl: „Nepotřebuji mluvit stejným jazykem jako lidé kolem mě. Stačí, když se cítím podobně jako oni. Stačí nám tedy být spolu, naslouchat jeden druhému a něco se zajímavého vznikne.“

King’n’Doom je autorský projekt kytaristy Pavla Šmída, který s kolegou Martinem Pírem album produkoval a oba se na něm také podíleli jako hudebníci. Vedle obou producentů se na albu podílejí hudebníci z Afriky – od slavného senegalského zpěváka Cheikha Lô přes zpěvačku Tria da Kali z Mali Hawu Diabaté až po špičkové hudebníky z Burkiny Faso nebo Pobřeží slonoviny. Některé pasáže afričtí hosté natočili v době, kdy účinkovali na českých festivalech. Další kontakty pánové navázali přes internet a dokonce přímo v Senegalu, kam Pavel Šmíd během natáčení alba cestoval. Album King’n’Doom vyšlo na krásné vinylové desce, ale zajímavá na něm není jen hudba a samotná mezinárodní spolupráce. Zpěvačka Bibby Ssamake přímo pro tento projekt napsala protiválečný text, což Martin Píro komentuje slovy: „Ona se opravdu bojí, že v Mali znovu vypukne válka, a ve skladbě je to dost slyšet.“ Skladba nakonec dostala název RAW, tedy War, psáno pozpátku.

Ze západoafrického Mali je zpěvák a kytarista Habib Koité, který nám poskytl rozhovor letos na jaře. I jej jsme se zeptali na jedno z nejvíce diskutovaných témat posledních let, na migraci. Řekl: „Je to téma, které se mě bezprostředně dotýká. Mladí lidé ze subsaharské Afriky musí překonat nejprve velkou poušť – jejich cesta vede často přes severní část Mali – a potom je před nimi moře. Jejich cesta je plná utrpení, a blues je hudba pojmenovaná podle utrpení a smutku. Migrace a blues, to patří k sobě. S cestou za novým domovem souvisí bolest, hlad, únava. Musíte čelit smrti, abyste na druhé straně mohli dojít hojnosti.“ Na otázku, jestli při svých cestách na koncerty po Evropě pozoruje v poslední době změnu v chování lidí, africký kytarista odpovídá: „Evropa se velmi změnila. Cítím, že je nasycena. Já sám nejsem migrant, jezdím do Evropy pracovně, ale potkávám migranty ve velkém množství a je mi jasné, že v Evropě není dostatek prostoru, aby se zde všichni usadili a mohli si snít své sny o ráji.“

Co píseň, to mimořádně silný příběh, platí o písničkáři Jiřím Smržovi, který na svých minulých albech zpracoval mimo jiné téma konzumu, uživatelů drog, pracovníků z Ukrajiny nebo vojáků v Iráku. Na novém albu, nazvaném Nedokončené, zaujme mimo jiné píseň Soussa o lásce, kterou ukončil výstřel „arabského kluka“, který „prý střílel, jako by tančil a usmíval se, jako by si plnil sen“. Důležitá jsou slova umírajícího manžela: „Ach, Bože, neprosím tě o pomstu, Tvou spravedlnost stejně neovlivní nic. Prosím tě jen o těch pár vteřin, abych jí to i já stačil říct.“

Společensky angažované texty patří také ke slovenské skupině Živé kvety, kterou můžeme přirovnat například k Neilu Youngovi. Platí to o hudebně – skupině zdárně balancuje mezi folkem a rockem – a také o textech, které jsou často velmi ostré, ale zároveň poetické. Aktáální album skupiny se jmenuje Salto na rozlúčku.

Témata ekologie a ochrany původních obyvatel Austrálie si za svá zvolil australský písničkář John Butler, který letos vystoupil na hlavní scéně festivalu Colours of Ostrava. Na  otázku, které ze zmíněných témat je pro něj zásadnější, nám v telefonickém rozhovoru odpověděl: „Tato dvě témata spolu souvisejí. My jsme naši zemi jejím původním obyvatelům ukradli. Předkové dnešních Aboriginců za svou vlast bojovali mimo jiné proto, aby ji ochránili, a to dnes nemůžeme ignorovat. Od domorodců se máme mnoho co učit.“ I když témata, která si Butler vybral, jsou ryze australská, věří, že mohou oslovit posluchače na celém světě. Říká: „Příběhy, které vyprávím ve svých písních, jsou obecně platné. Mohu zpívat o nespravedlnosti nebo o lásce a tomu každý porozumí a může se s tím ztotožnit. Snažím se tedy nechat promlouvat samotné písně a mým cílem je, aby se každý posluchač po skončení koncertu cítil lépe než předtím. To je moje práce, ale měla by to být práce každého z nás – měnit svět k lepšímu, činit víc dobra než škody.“

Základem repertoáru mezinárodní skupiny Yiddish Glory, mimo jiné nominované na Grammy, jsou texty, které v době druhé světové války v Sovětském svazu zapsali, případně si ústní tradicí předávali tamní židé, často jen krátce předtím, než byli postupující německou armádou vyvražděni. Tento písemný a ústní materiál sesbíral – zčásti od těch, kteří přežili – kyjevský etnomuzikolog Mojše Beregovskij. Krátce po skončení války však sám načas zmizel v gulagu a soubor textů se dlouho považoval za ztracený. Až v roce 2000 jej při bádání v Ukrajinské národní knihovně v Kyjevě náhodou objevila kanadská historička Anna Shternshis. Do hudební podoby pak písně převedl a o vydání alba se zasloužil její manžel, producent Daniel Rosenberg, s týmem skladatelů a hudebníků, kteří nyní právě pod názvem Yiddish Glory cestují po světě a tento projekt představují – vystoupili mimo jiné v Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách. Album a koncertní program Ztracené písně z druhé světové války pojednávají především o těch, kteří trpěli a o tom zpívali písně. Ale, jak říká Daniel Rosenberg, ty příběhy jsou platné i v dnešní době. Anna Shternshis pak dodává: „Vždyť se jen podívejte na všechny ty populistické politiky, které lidi volí jen proto, že mají strach. Je možné, že právě tento hudební projekt lidi osloví natolik, že se zamyslí sami nad sebou a nad svým okolím. Budou vzpomínat, jestli někdo z jejich předků nebyl žid nebo jestli někoho takového neznají. Nebo se jen jinýma očima podívají na všechny ty uprchlíky kolem, na lidi, jejichž jazyku nerozumějí, a budou se snažit vcítit do jejich kůže.“

Téma uprchlíků je důležité i pro jednu z největších hvězd africké hudby, zpěvačkou Oumou Sangaré, opět z neklidného Mali. V rozhovoru, který jsme s ní natáčeli na festivalu Colours of Ostrava, tato interpretka Proglasu řekla: „Snažím se prostřednictvím svých písní povzbudit mladé lidi z Afriky, aby zůstali doma a nikam neodcházeli. Aby tvrdě pracovali u nás v Africe. Když už investují energii k tomu, aby se šli utopit do moře, proč tutéž energii nevynaloží k tomu, aby se jim lépe žilo v rodné zemi? Musíme je povzbuzovat, říkat jim, že Evropa není žádný zázrak, žádný ráj. I v Evropě lidé musí pracovat. I oni budou muset pracovat, když se jim povede v Evropě usadit. Problém je, že tito lidé o Evropě nic nevědí. Vůbec netuší, do čeho jdou. Představují si ráj tam, kde žádný ráj není.“

Brazilská zpěvačka Guai sice zpívá z velké části převzaté písně, často několik desetiletí staré, ale představuje je v novém kontextu. Zpěvačka říká: „V repertoáru mám například takové blues, píseň s názvem Era uma vez, která je sice z 80. let, ale pojednává i o současné politické situaci v Brazílii. Její text je dnes velmi aktuální. Zpívá se v ní totiž o zemi budoucnosti – budoucnosti, která nenastane. Je to protestsong a vznikl k němu také videoklip. Do písně jsem si jako hosty pozvala členky folklorní skupiny starších žen As Ganhadeiras de Itapuã, které v klipu perou prádlo v laguně. Je to píseň o budoucnosti, na kterou marně čekáme. O snech, které se nevyplní. Ve videu ukazuji všechnu tu špínu, která se objevuje v brazilském zpravodajství. Znečištění životního prostředí, tragédie, ke kterým nás přivedly velké společnosti, jejichž ředitelé za to nejsou nijak postiženi. Brazílie je zkorumpovaná země. Lidé tady trpí, situace je velmi těžká.“ Zpěvačka Guai svou tvorbou především ostře protestuje proti politice populistického prezidenta Jaira Bolsonara. Říká: „Když se nacházíte uprostřed té špíny, moc prostoru pro naději nezbývá. Každý den se budím a dozvídám se absurdní zprávy. Všechno, co náš současný prezident dělá, je absurdní. Škodí vědě, školství, ničí naši budoucnost, naše životní prostředí. Musíme ale věřit, je třeba to nějak vydržet. Lidé nás nenávidí. Když o sobě řeknu, že jsem umělkyně, odvrátí se ode mne. Lidé na sociálních sítích se navzájem kastují, vyhrožují si smrtí za to, že někdo volil určitou politickou stranu. Prožíváme noční můru, a musíme tedy být silní. Je třeba věřit v Boha nebo v něco nad námi, abychom to přečkali. Máme jen naději a hudbu…“

Zpěvačka Aziza Brahim má kořeny na Západní Sahaře. To je bývalá španělská kolonie, v posledních letech okupovaná Marokem. Sama Aziza se ostatně narodila v uprchlickém táboře a hudbu studovala na Kubě díky stipendiu, které obdržela ve svých 11 letech. Už jako dospělá se proslavila nejprve ve Španělsku a v poslední době vystupuje na festivalech po celém světě a její alba vydává prestižní vydavatelství Glitterbeat. Už dvakrát Aziza Brahim zvítězila v celoročním pořadí v prestižní hitparádě World Music Charts Europe. V listopadu 2019 jí vychází nové album Sahari. Aziza Brahim svou tvorbou upozorňuje na situaci, v jaké se nachází její okupovaná země a její národ – třeba svého otce kvůli de facto válečnému stavu nikdy nemohla poznat. A i když dnes žije ve svobodném Španělsku, stále ji provázejí absurdní problémy. Ve Francii byl například zrušen jeden její koncert na nátlak marocké vlády, která Azizu Brahim považuje za nepřátelskou umělkyni. Více o tom budeme mluvit přímo v rozhovoru se zpěvačkou 30. listopadu.

Krása v bodláčí Romana Dostála

dostal_krasa-v-bodlaciPoslechněte si rozhovor s Romanem Dostálem z Oborohu o jeho novém sólovém albu.

Regiony

Regiony

Hudba národnostních menšin Číny II.

folk-music-china-4Poslechněte si druhou část seriálu o hudbě národnostních menšin Číny.

Rozhovor s Amirou Medunjanin

medunjanin_for-him-and-herPoslechněte si rozhovor s hvězdou balkánské hudby, bosenskou zpěvačkou Amirou Medunjanin.

Partneři

Harmonie_logo_velke_web