Slyšte, lidé! – Píseň jako zrcadlo rozechvělé společnosti
Píseň jako zrcadlo rozechvělé společnosti je název dalšího vydání našeho týdeníku Slyšte, lidé! Budeme se věnovat aktuálním písním s politickými, společenskými nebo přímo protestními tématy. Tématu uprchlické krize se dotkne rocková skupina Už jsme doma, texty proti komunistům budou zpívat David Koller nebo Olin Nejezchleba. Písničkář Jakub Tichý se ve svém textu dotkne konspiračních teorií a Tomáš Klus upozorní na problematickou postavu Vladimira Putina. Premiéru vysíláme 27. října 2018 výjimečně v 16.55, poté bude pořad k dispozici v audioarchivu.
Písničkář Jaroslav Hutka své album Sto let nahrál v srpnu 2018 a věnoval je století od vzniku nezávislého československého státu. „Není snadné psát písně, ve kterých je politika,“ říká Hutka a pokračuje: „Přirozené spojenectví písničkáře s publikem existovalo jen za bolševismu. Dnes bereme svobodné vyjadřování jako samozřejmé, dvojsmysly neplatí.“ Ale právě proto se rozhodl své nové album sestavit z písní otevřeně politických, z písní, ve kterých si nic nehraje a ve kterých naplno říká, co si myslí. „Nikdy jsem se za politického zpěváka nepovažoval, a teď se jím pozvolna stávám. Píšu ale pro sebe a své svědomí. Nechci nic zamlčovat,“ říká písničkář, na jehož albu figuruje obraz draka jako symbolu komunismu, zpívá se o Leopoldově a uranových dolech, ale také o chudobě, která se jako nemoc plíží státem Klausovým a Zemanovým. „Národ už zkoprněl a stal se tupcem / udavač ve vládě, opilec na Hradě / ústava tancuje v šaškovském kabátě,“ glosuje písničkář dnešní společnost a ptá se: „Co teda slavit a na co hrdý být?“
Frýdecko-místecký písničkář Jakub Tichý o sobě říká: „Hraju divnou hudbu s divnými texty. Vystupuji s divnými lidmi. Točím divné desky a divné klipy. Komédie i Tragédie, nízké a vysoké, cajdavé a dozdibušné, vážné a veselé – v jediném životaberném chuchvalci.“ Píseň Zpověď, kterou v pořadu uslyšíte, je fiktivní zpovědí muže, který by si asi s Jaroslavem Hutkou nerozuměl. Tvrdí totiž, že „za všechno může Havel a židi“. Ale to je právě to zrcadlo dnešní společnosti, které bychom rádi nastavilo.
Po jednoduchém písničkářském projevu Jaroslava Hutky a alternativnějším přístupu Jakuba Tichého přijde na řadu rock. Píseň Zničehonic jsme našli na albu Pozdní hodina textaře Milana Prince. Autorem hudby je Oldřich Krejčoves, který skladbu také nazpíval. V textu, který tentokrát není úplně přímočarý, můžete poznat jistého českého politika.
V roce 2015 natočila monotematické album o novodobé české historii skupina Epydemye. Písně pro album Kotlina psali dva členové skupiny, vystudovaný historik Mirek Vlasák a Honza Přeslička, nadšenec, který se moderními českými dějinami začal zabývat až relativně nedávno. Oba přístupy, „badatelský“ a v dobrém smyslu slova amatérský, se na albu prolínají a ani jeden z nich nelze bez výhrad přisoudit jednomu z autorů. Stejně tak se v textech střídá zobecňující pohled na dějiny s konkrétními příběhy jednotlivých hrdinů, a to slavných či nechvalně známých osobnosti i řadových pěšáků. Epydemye za svou Kotlinu právem získala cenu Anděl. Jde totiž o album, které je mnohem víc než jen sbírkou písní. Smysl má především jako celek.
Zatímco skupina Epydemye si na svém CD Kotlina všímá klíčových událostí českých dějin 20. století, písničkář Xindl X na svém čtvrtém albu Čecháček Made řeší především téma čecháčkovství, spojeného s nostalgií po totalitním režimu, kdy někomu zdánlivě bylo líp. V jedné písni se například zpívá: „Zavřeli ti jednotu, ať jdou k čertu / Teď jako pako bloudíš po Albertu / Jseš tu už celej den a nemáš fintu / Jak mezi regály najít cestu ven z labyrintu.“ Nebo jinde o svobodě: „Pomohla nám od uzdy a od opratí / A teď jsme jako kastráti.“ A protože nevíme, co si se svobodou počít, svoboda „s pláčem zdrhla“ a uvolňuje místo dalším přístupům. O nich Xindl zpívá v dalších písních s názvem Naše parta, Kazatel, Velký Vont nebo Prase. V metaforické rovině pak všechna tato témata shrnuje píseň Já a ďábel – o člověku s pevnou páteří, který se domnívá, že když se jen zasměje ďáblovým fórům, není ještě jeho kámošem.
Písně na politická a společenská témata patří také k tvorbě Tomáše Kluse. Přitom reakce, které Klus se svou tvorbou sklízí, mají k nadšení často daleko. V jedné recenzi alba Anat život není z roku 2015 například čteme: „Uvolněný šprýmař, jehož na pódiu bavily hlavně všelijaké šaškárny, dospěl v zadumaného chlápka, který často a rád přemýšlí o světě kolem sebe.“ Přesto má smysl se k některým Klusovým textům vracet. K takovým patří hravá a přitom mrazivá píseň PutOff o ruském vládci: „Zas postavíme Babylón ze sutin / jde jen o to konečně to zkusit / není jenom jeden ras-Putin / Nastal čas kdy nesmí mlčet pusy.“
Jedním z nejsilnějších českých alb roku 2018 je aktuální nahrávka skupiny Už jsme doma s názvem Kry. Je to album plné silných podobenství. Titulní slovo „kry“ je přitom pro kapelu symbolem pomíjivosti, ale také zápasu s ní. Kry jsou i symbolem cyklu a návaznosti, vědomí sounáležitosti s tím, co bylo, a s tím, co bude. Album je ovšem věnováno také lidským krám, které se bezmocně pohupují po vlnách Středozemního moře a tají tak rychle, že si toho ani nikdo nevšimne. Je to tedy album o rozmáhající se bezcitnosti a netečnosti, o strachu a jeho zneužívání, o předsudcích, ale hlavně o varování před usedáním na lep všem malým Hitlerům a Stalinům, kteří se derou k moci a neštítí se vůbec ničeho. Album je po hudební i textové stránce mimořádně silné: „Jsou věci, jež nemusí do duše nikdo zvát – vchází bez ptaní. A my jako ovce jim lhostejně sloužíme, slabí – zmatení,“ zpívá se v písni Věci. A ve skladbě Smetí, o uprchlících na moři: „Smetí nechtěné […] míří do moře k divné závoře, dál už nemůže dál.“ Klíčová je pak otázka z téže písně: „Komu se hodí, že se tu rodí ze strachu samý strach?“
Po senátních volbách z října 2018 sice komunistická strana opustila horní komoru parlamentu a zmizela také ze zastupitelstev mnoha měst, ale to neznamená, že bychom ji už neměli vnímat jako zlo. V době, kdy byli komunisté na politické scéně silnější než dnes, v roce 2009, natočil Olin Nejezchleba album Noční lov, na které zařadil píseň Stesk. V rozhovoru nám tehdy řekl: „Ten text jsem věnoval panu Kešnerovi, což byl táta mé dlouholeté partnerky, nesmírně vzdělaný, inteligentní, chytrý člověk, který bohužel strávil deset let v těch nejhorších bolševických koncentrácích. Opravdu tedy věděl, co jsou komunisti zač a co dokážou. Při psaní té písně jsem na něj hodně vzpomínal. Ale ta dnešní lůza, to nejsou jen komunisti.“
Proti komunismu se programově vyjadřuje také David Koller. Říká: „Dávám spojnici mezi komunisty a fašisty, tak jak je to koneckonců naznačeno v Ústavě České republiky. Naše země se doposud nevyrovnala s minulostí komunistické diktatury vedené ruskou a dříve sovětskou tajnou službou.“ A pokračuje: „Když vidím, jak komunisti rozeštvávají lidi proti svobodné Evropě, proti Schengenu, proti členství v NATO, jak podporují vyzbrojování jedinců, utvrzuje mě to, že se komunistickým individuím musíme stále aktivně bránit.“ Na zvěrstva komunismu upozorňuje web 90 milionů – s adresou www.90000000.cz –, u jehož vzniku Koller stál.
Jako dalšího autora budeme v pořadu poslouchat zpěváka reggae Michala Šepse. O své písni Zloději nám řekl: „Je to proti českým politikům, že jsem nespokojen se situací tady v republice. Dějí se tady šaškárny a já chci proti nim bojovat. Aby lidi otevřeli oči a nešli jak ovce za těmi blázny.“
Jestli je někdo přímo zosobněním současného českého protestsongu, je to písničkář a básník Cermaque (Jakub Čermák), mimochodem syn Miroslava Waneka ze skupiny Už jsme doma. Uprchlické krize a iracionálního strachu z ní si Jakub všímá například v písni Imigranti s textem: „Včera jim vadili cikáni a dneska imigranti. Té tíhy, kterou musí nést a toho smutku a zloby…“ Silným vyjádřením k tématu rozjitřené společnosti je Čermákovo album Neboj z roku 2017. V písni Havlovy děti se například zpívá: „Váha se rozbila, písničky od Kryla berou si do hudby Landa a komunisti. Držka, co, jak zpíval, tuhle zem rozryla, jakoby dál pne se po čelisti. Ještě že jsme tu my, my děti Havlovy, Jobse a Zuckerberga, vedeme rozumy, věčně nehotoví.“ V písni Ortely pak: „A důstojnost je už jen slovo v korporátním mottu, kde Bůh se dávno odmlčel, lid vzhlíží ke Gottům a hlasuje v anketách pro svůj vlastní Ortel. Stále znovu ptáš se, proč to všechno, tolik strachu, tolik bolesti, od které si mnozí neoddechnou.“