Oumou Sangaré: Evropa není žádný ráj

Rozhovor s africkou zpěvačkou Oumou Sangaré

Na svém aktuálním albu Mogoya jste spolupracovala s francouzským producentským triem A.l.b.e.r.t. Překvapili vás v něčem?

Ano, v mnoha věcech. O některých jejich krocích jsem hodně pochybovala, v některých případech jsem se změnám i bránila. Nechtěla jsem, aby mé písně vyzněly až příliš moderně, netoužil jsem po radikálních změnách. Ale když jsem si nakonec poslechla výsledek, ráda jsem s ním souhlasila. Jsou tam sice moderní prvky, ale ty v žádném případě nepopírají to, co jsem dělala dosud. Zůstalo tam zachováno, co jsem chtěla sdělit, a zároveň se výsledek líbí i lidem, kteří mají rádi současnou hudbu. Je to stále můj hlas, hlas Oumou Sangaré, která zpívá tradiční africké písně. Na mém způsobu zpěvu se vůbec nic nezměnilo a přitom máte chuť si na tu hudbu zatančit. Hudba se tedy lehce změnila, ale já zpívám stále jako ty staré ženy u nás na vesnicích. Výsledek je krásný, líbí se mi to. Myslím, že takto mi rozumí jak lidé v Mali, tak Evropané a vlastně celý svět.

Jedna věc je nahrávka, na které se podílelo několik producentů, a druhá věc jsou koncerty. Jak se tedy živá podoba písní liší od studiové?

Mnoho lidí nám říká, že se jim koncertní verze líbí víc. Je to dynamičtější, vřelejší. Ale i přesto jsem přesvědčena, že album je krásné. Kdo má rád hudbu, přijde si při jeho poslechu na své. Dobře se prodává jak v Africe, tak v Evropě. Jsem s ním spokojená.

Dotýkáte se ve svých textech současných problémů Afriky?

Ano, jedno ze zásadních témat, kterých se ve svých písních dotýkám, je migrace. To je velmi smutné téma, které se dotýká mladých lidí, kteří umírají na moři. Snažím se prostřednictvím svých písní povzbudit mladé lidi z Afriky, aby zůstali doma a nikam neodcházeli. Aby tvrdě pracovali u nás v Africe. Když už investují energii k tomu, aby se šli utopit do moře, proč tutéž energii nevynaloží k tomu, aby se jim lépe žilo v rodné zemi? Musíme je povzbuzovat, říkat jim, že Evropa není žádný zázrak, žádný ráj. I v Evropě lidé musí pracovat. I oni budou muset pracovat, když se jim povede v Evropě usadit. Problém je, že tito lidé o Evropě nic nevědí. Vůbec netuší, do čeho jdou. Představují si ráj tam, kde žádný ráj není. Považuji tedy za svou povinnost je od cesty z Mali dalších afrických zemí do Evropy odrazovat. A cítím, že se tato má slova lidem líbí.

Jak se vás dotkla válka v Mali?

Dotklo se to všech obyvatel Mali a umělců zvlášť. Bojovali jsme za to, abychom mohli dělat to, čím chceme žít. Chtěli nám zakázat hudbu, ale my jsme se vůči tomu rázně postavili. Hudba je náš život, je to smysl toho, co děláme, nikdo nám nemůže zakázat zpívat. Ten zákaz jsme nikdy neakceptovali, bránili jsme se mu. Dnes už je to o něco lepší. Situace je pořád ještě složitá, ale pokud bude vláda pracovat tak, jak má, bude to dobré. Vláda by si měla uvědomit, že musí jednat. Vždyť problémy trvají svým způsobem už padesát let. To nezačalo před pár lety.

Jak bude pokračovat vaše hudební dráha? Vnímáte album Mogoya jako jednorázový experiment, nebo budeme dál obohacovat své písně prvky „evropské“ taneční hudby?

Jsem svobodná, mohu si v hudbě dělat, co chci. Ale protože se toto album lidem líbilo, tak proč ne? Možná budu pokračovat podobným způsobem. Tradiční hudbě jsem se přece věnovala už pětadvacet let. Neříkám, že by se tato moje tvář už nelíbila, vždyť mě tradiční africká hudba vynesla na výsluní a díky ní mě znají lidé na celém světě. Ale mám to štěstí, že se mohu obojímu, tedy hudbě tradiční i moderní. Mohu tak zaujmout větší množství posluchačů, své fanoušky v Evropě i v Africe. A v tom bych ráda pokračovala.