Yiddish Glory: Písně naštvaných židů

Rozhovor s autory projektu Yiddish Glory

Paní profesorko, jak vlastně došlo k objevení pozůstalosti po Mojšem Beregovském? Bylo to náhoda, nebo jste po něčem podobném cíleně pátrala?

AS: Pracovala jsem na Ukrajině na své knize o sovětské židovské kultuře 20. a 30. let minulého století, ale už tehdy jsem věděla, že jsou v knihovních fondech neprobádané materiály z válečné doby. Poté, co jsem dokončila svou disertaci, a vyšla moje kniha, začala jsem se více zabývat i dobou druhé světové války. Vrátila jsem se do Kyjeva, studovala jsem archivní materiály, a postupně jsem si začala uvědomovat, co jsem objevila. Začala jsem o těchto materiálech přenášet, poté jsem oslovila hudebníky, a vznikl hudební projekt. Všechno ale odstartovala náhoda.

Kdy jste si jako badatelka vlastně uvědomila, o jak unikátní soubor písní jde?

AS: Ty texty byly plné sovětských reálií, ale naopak se vůbec nepodobaly jinde zmapovaným židovským textům z období holocaustu. Byla jsem tedy tím, co jsem četla, překvapená. Některé texty mě dokonce rozesmály, protože si dokonce dělaly legraci z Hitlera. Říkala jsem si: Co to je za písně? Odkud se vzaly? A začala jsem si pomalu uvědomovat, že jsem možná objevila něco nového. Ten proces ostatně stále pokračuje. S materiálem stále pracuji, objevuji v něm něco nového. A nové souvislosti se objevují, když o těch textech přednáším nebo je představujeme na koncertech a publikum se s nimi konfrontuje.

V těch písních jsou zřetelné jak příběhy, tak emoce. Co z toho je podle vás důležitější?

AS: Historik obvykle ví, co lidé v minulosti dělali nebo nedělali, ale nemá většinou jak zjistit, co cítili. A tyto písně nám umožňují do nitra svých tvůrců nahlédnout. Jedna z emocí, které v nich najdeme najčastěji, je hněv. Dnes si válku spojujeme spíše se smutkem, se zklamáním, také s nadějí, ale ti lidé byli v první řadě naštvaní: na Hitlera, na válku jako takovou, na lidi kolem sebe. Velmi frekventovaným slovem je v těchto textech je naqam, což v hebrejštině znamená pomstu, odplatu. Dnes slovo pomsta vytěsňujeme, ale právě proto je pro historiky cenné, když se dozvídají, že tehdy to bylo jinak. Ti lidé své emoce svěřili písním, protože jinou možnost neměli, neuměli psát novinové články nebo romány. Znali třeba dobovou populární píseň, a tak lehce pozměnili její text a do něj otiskli nenávist, kterou cítili třeba k Hitlerovi. Tvořili nové texty, které jim pomáhaly vyjádřit jejich emoce.

Odráží se v těch textech samotný fakt, že autory byli židé?

DR: Podle sovětské ideologie byli obětmi války všichni sovětští občané a nebylo možné z toho židy nějak zvlášť vyčleňovat. Mojše Beregovskij a ostatní badatelé byli uvězněni za to, že propagovali židovský nacionalismus. Jenže v těch písních se píše přímo o ničení židovských vesnic a o židovských obětech. Ano, je tam i několik písní, které přímo s židovstvím nesouvisejí, ale i tyto písně psány v jidiš. Už tím byly až příliš židovské.

K čemu mohou takové písně, které vznikaly v určitém historickém období, sloužit dnes?

DR: To je velmi dobrá otázka vzhledem k době, ve které dnes žijeme. Když jsem se o tento projekt začal zajímat, byl duben 2015 a americkým prezidentem byl Barack Obama. I tehdy se ve světě válčilo, ale dnes jsme najednou svědky toho, že jsou dvouleté děti zavírány do klecí jen proto, že jejich rodiče nemají doklady. My jsme ty písně původně vnímali jako poctu těm zabitým lidem, kteří je napsali. Ale stal se z toho projekt, který by měl v publiku rezonovat i z jiného důvodu. Jako by se se všemi těmi protiuprchlickými náladami ve společnosti historie opakovala. Věřím sice, že se nebude opakovat v takové míře, že by se vrátila válka s holokaustem, ale jakékoli násilí vůči dětem je neomluvitelné.

(Jedná se o úryvek z rozhovoru, který vyjde v písemné formě v Katolickém týdeníku)