Slyšte, lidé!: Profil Jiřího Smrže
Vítězem výroční ankety Proglasu o Album roku 2013 se stal písničkář Jiří Smrž a jeho CD Kořeny. V pořadu Slyšte, lidé!, který tentokrát věnujeme právě Jiřímu Smržovi, uslyšíte vedle písní z Kořenů i ukázky z jeho starší tvorby. Připomeneme si například skupinu Minnesengři, ve které Smrž působil, zastavíme se u jeho spolupráce se skupinou Žalozpěv nebo s Vojtou Zíchou a poslechneme si ukázku z oratoria o svaté Zdislavě Královna severních záseků, které Smrž složil společně s básníkem Ondřejem Fibichem. Poslouchejte v sobotu 22. února od 19.15 nebo v úterý 25. února v 16.55.
Jiří Smrž je písničkář-básník. O každé jeho písni by se dal udělat zvláštní pořad, každý jeho text bychom mohli brát jako východisko pro další úvahy. Jedním z častých témat jeho textů je láska – a přitom o ní nepíše tuctově. V jenom rozhovoru říká: „Láska je větší hodnota než morálka. Stejně tak jako morálka je zas větší hodnotou, než je zákon, který vymyslí a schválí nějaký proměnlivý parlament. Láska je pro mě prostě nad morálkou. Ježíš se nechal ukřižovat z lásky k nám, kteří tady tápeme, bojujeme, padáme, milujeme, z lásky k nám, nikoliv z morálních důvodů. Navíc, v morálce je vždycky ještě přítomen, ať jakkoli nechceme, soud. Láska ale nesoudí. A Ježíš říká: Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“
Jiří Smrž se narodil v Písku v roce 1954. Začínal na počátku 70. let ve skupině Zvoníci, poté hrál v duu s harmonikářem Jaroslavem Jungmannem a později s píseckým kytaristou Jiřím Kovářem, s nímž spolupracuje dodnes – Kovář například produkoval Smržovo nejnovější album Kořeny. Smrž je inženýr geodet, v Praze na lidové konzervatoři vystudoval tvorbu textu a scénáře a aranžování. Po odchodu Pavla Žalmana Lohonky z Minnesengrů, na konci 80. let, hrál s touto jihočeskou kapelou. Psal pro ni také většinu tehdejšího repertoáru, ovšem nahrávky z té doby vyšly oficiálně až v roce 2013, tedy 25 let po svém vzniku, jako vzpomínka na zpěvačku Pavlínu Braunovou, která v srpnu 1988 zmizela beze stopy. Z Minnesengrů prý Smrž odešel proto, že se mu kapela zdála „vypotřebovaná jako továrna na peníze, kde žádné peníze nejsou. Chyběla radost“, vzpomíná s tím, že u kapelníka Pavla Anděla Pokorného tehdy cítil únavu. Dále byl členem skupiny Sem tam a až v roce 2001 natočil své první sólové album Dědičná krev. V roce 2005 následovalo druhé CD Poslední láska a v roce 2013 zatím poslední Kořeny.
Kořeny jsou jednou z nejsilnějších českých desek posledních let, pokud jde o sílu autorské výpovědi. Písně, samy o sobě dokonalé, nově zaranžoval už zmíněný Jiří Kovář. Tím, že silné skladby zabalil do pestrých a líbivých aranží, dodal jim nový rozměr. Skladby tím sice ztratily něco ze své syrovosti, přirozené „ošklivosti“, ze schopnosti vykřičet, vyvrhnout to, čeho byl básník plný, ale mají šanci oslovit i jiné publikum než pravidelné návštěvníky Smržových sólových koncertů. Sólový Jiří Smrž – známe to z koncertů – zní na ploše delší než hodina trochu monotónně. I sám však dokáže do svého hlasu vložit ironii, napětí, lehkost slovních hříček i složitost filosofických obrazů. Posluchač se musí jen víc soustředit.
Jiří Smrž je tvůrcem z okruhu Sdružení osamělých písničkářů, které neformálně vytvořil Jan Burian. Na otázku Jiřího moravského Brabce, zda se cítí být osamělým písničkářem, odpovídá: „Pokud se cítím osamělý, tak mi to nějak příliš nevadí. Když je člověk sám, je nejvíc se sebou.“