Jiří Smrž a modlitby zotročovaného člověka

Rozhovor s Jiřím Smržem (nejen) o albu Kořeny

„Cokoli člověk napíše, je do určité míry jeho vyznání,“ řekl jsi mi v roce 2007 a je pravda, že z většiny tvých písní to cítím. Přesto například Otče noci, píseň mimochodem velmi silná, vyznívá přesně naopak. Proč právě ona album otevírá?

Ale píseň Otče noci je zcela mým vyznáním. Je to přece moje modlitba (a zřejmě nejen moje, když i ty ji považuješ za velmi silnou), modlitba člověka, který se cítí být zotročován a bytostně ohrožen otcem charakterizovaným v textu jako „otec geneticky upravených potravin, mentální anorexie, výhodných hypoték, metastáz atd.“. A tento člověk se zděšeně ptá, zda nad takovýmto otcem, ke kterému se modlí (neboť jako společnost se k němu, mám pocit, modlíme, proto ta písňová forma modlitby), je ještě někdo vyšší, ke komu se snad modlí ještě i tento otec sám, či zda je tam jen beznadějná prázdnota. Otec této písně není Bůh Otec, nýbrž bůh falešný, modla. A pokud jsem chtěl, aby písně na albu byly ze světa, ve kterém žijeme, pak jako vstup do tohoto světa na začátku alba se mi tato píseň zdála nejpříhodnější.

Závěrečná modlitba Kořeny poukazuje na tvé zakotvení, zakořenění. Jinak však mám pocit, že to album je plné písní o vykořeněných hrdinech. Byl to záměr?

Zdá se mi, že většina z nás jsme vykořenění a nevím, zda hrdinové. Nebo, lépe řečeno, jsme vykořeňováni, ale já pořád věřím, že nejsme vykořeněni zcela. Že někde zbývá nějaký záchytný bod, více nebo méně pevný. Už jenom vědomí toho, že takový bod může v tomto světě existovat, je uzdravující. Muž, který ztrácí Margaret, ji ztrácí proto, že je pro ni ochoten opustit zakořenění ve své zemi. Je ochoten odejít pro lásku k ní do ciziny, ale nemůže pro ni zničit své bytostné zakořenění ve svém nitru, kontakt se svým Nadjá, jak by řekl Jung, vědomí stálé přítomnosti Království nebeského v sobě, jak by řekli křesťané, jednoduše nemůže přijmout za své Margaretiny hodnoty a ignorovat Boží jiskru v sobě, jakkoli to bolí jeho i ji, neboť jsou do sebe zamilováni. To přece není zcela vykořeněný hrdina. Jackův válečný kamarád poté, co vyžene arabské děvče s dost možná vlastním dítětem, prožije v závěru písně katarzi, v níž náhle bolestně cítí, že láska k ženě a dítěti je důležitější než jeho dosavadní kulturně politická indoktrinovanost, vedoucí ke strachu a xenofobii. Jack a já není přece svévolně nedokončený příběh, přál jsem si, aby dozněl v každém posluchači, pokud samozřejmě posluchač bude chtít. Ani tento hrdina není z mého hlediska nakonec vykořeněný. A myslím, že s dalšími postavami mého alba je to podobně. Alespoň to bylo mou snahou, nacházet kdesi v hloubce – snad napůl zapomenutou – naději.

Zatímco písňové příběhy na Kořenech na mne působí konkrétněji než některé tvé starší písně, naopak grafika bookletu je abstraktnější…

Autorem obalu Kořenů, stejně jako předešlé Poslední lásky, je Vláďa Bouček. V bookletu Poslední lásky použil fotografie. Teď jsme si říkali, že obal Kořenů by měl být zcela jiný. Vláďa pak přišel s těmito grafickými listy, z nichž některé jsou méně, jiné více abstraktní. Byl jsem z nich nadšený. Myslím, že listy odrážejí současnou polohu jeho grafického vyjadřování a domnívám se, že ji nemusel nijak výrazně kvůli bookletu měnit. Záměr byl, aby grafiky s texty korespondovaly, a z mého pohledu to vyšlo.

Album produkoval a aranžoval Jiří Kovář, se kterým jsi hrával v duu už v 80. letech, ještě před svým příchodem do Minnesengrů. Jak moc jsi mu na novém albu do výsledné podoby aranží zasahoval? Nechal jsi mu volnou ruku?

Ano, nechal jsem Jirkovi zcela volnou ruku a jsem moc rád, že se celého alba ujal. Strávil při jeho aranžování, přípravě nahrávání i při dohrávání doplňujících nástrojů mnohonásobně víc času než kdokoli jiný v tomto projektu. Jirka je jeden z nejtalentovanějších muzikantů, které jsem v životě potkal. Je precizní při studiové práci, ale ještě větší radost je pro mne hrát s ním koncerty v neustálém improvizovaném hudebním rozhovoru.

Pětadvacet let po svém vzniku oficiálně vyšlo album Minnesengrů Bílé místo se zpěvačkou Pavlínou Braunovou, která beze stopy zmizela krátce po natočení nahrávek, v roce 1988. Já na ně zaznamenávám velmi pozitivní ohlasy. Co podle tebe ty písně, z nichž většinu jsi napsal právě ty, mohou dát dnešním posluchačům? A jak je po letech vnímáš ty?

Já, Milane, nechápu Bílé místo jako další album svých písní, ale jako album Pavlíny Braunové, které jsme jí celých těch 25 let dlužili. Jsem moc vděčný nakladatelství Galén, že mělo odvahu vydat CD někomu, kdo tu už tak dlouho není. A pokud sám říkáš, že na tohle CD zaznamenáváš velmi pozitivní ohlasy, pak je to snad i částečně odpověď na tvou otázku, co mohou tyto písně v téhle interpretaci dát dnešním posluchačům. Pokud jde o můj vztah k těm písním jako takovým, nikoli tedy o Pavlínino podání, nad kterým už nikdy v životě nemohu získat nadhled a ani o to nestojím, pak většinu těch svých bych asi už na koncertě nehrál.

(Celý rozhovor vychází v dubnovém čísle časopisu UNI.)