Slyšte, lidé! – Píseň jako zrcadlo II. – pohled zvenčí

Z autorů, kteří se angažovanou tvorbou zabývají dlouhodobě, zmíníme Neila Younga. Z jeho obsáhlé diskografie zmíníme konkrétně dvě alba. V roce 2015 nahrávkou The Monsanto Years reagoval na nekalé praktiky zemědělských korporací a konkrétně hudbou bojoval proti společnosti Monsanto, která je jednak největším producentem geneticky modifikovaného obilí a také jedním z největších výrobců fosfátových herbicidů a pesticidů. O dva roky později Neil Young natočil další angažované album The Visitor, na kterém svými písněmi reaguje na vládu amerického prezidenta Donalda Trumpa. Konkrétně pak píseň Already Great je přímou reakcí na Trumpovo volební heslo Make America Great Again. Zatímco Trump chtěl Ameriku učinit znovu velkou, Young mu odpovídá: „Velká už je!“ Konkrétně pak zpívá: „Jsem mimochodem Kanaďan a miluji Spojené státy. Mám rád ten způsob života, svobodu jednání a svobodu slova. Už jste velcí, jste zaslíbená země, jste pomocná ruka. Žádné zdi, žádné zákazy, žádní fašisté,“ přeje si Neil Young udržet Ameriku co nejsvobodnější.

Velmi silný příběh a také mimořádně ostrou kritiku současné Ameriky nabízí teolog, občanský aktivista a bluesový a gospelový hudebník Reverend Sekou, který letos vystoupil na festivalu Blues Alive v Šumperku. Vedle toho, že v rodné Americe bojuje proti policejnímu násilí, navštěvuje jako humanitární pracovník místa postižená různými katastrofami. Takto se dostal na Haiti krátce po ničivém zemětřesení a navštívil také uprchlický tábor v Bejrútu. V rozhovoru nám řekl: „V Bejrútu i na Haiti jsem si uvědomil jednu důležitou věci. Zjistil jsem, že i ti nejchudší lidé si dokážou v naprosto nedůstojných podmínkách uchovat svou lidskou důstojnost, a to na poměrně vysoké úrovni. Například lidé na Haiti, kteří po velkém zemětřesení museli bydlet ve stanech, nepřestali dbát o hygienu. Ráno se chodili vykoupat, ženy před stany zametali a snažili se po celou dobu tato provizorní obydlí udržet v čistotě. Ano, i v takovém prostředí je lidská důstojnost důležitá.“ Současného amerického prezidenta Trumpa nazývá Rev. Sekou monstrem. A říká: „Měli bychom se zastávat utiskovaných: žen, imigrantů, homosexuálů, černých a v dnešní xenofobní době také Arabů. Jako umělec bych měl bojovat za jejich práva – tím, že budu psát eseje, skládat hudbu, tvořit sochy, tančit… Monstra tu byla dříve, jsou tu dnes a rozhodně ještě neřekla poslední slovo.“

Z jiné hudební tradice, z tradice bělošské Ameriky, vychází skupina Punch Brothers v čele s mandolinistou Chrisem Thilem. Základem její hudby je bluegrass, který však Thile a jeho spoluhráči propojují se swingem, soudobou hudbou, rockem nebo písničkářským folkem. Na svém zatím posledním albu All Ashore se i Punch Brothers pustili do politických témat. Konkrétně satirická píseň Jumbo o muži s bílou pletí a černými vlasy, s penězi svého dědečka a srdcem svého otce pojednává o Donaldu Trumpovi juniorovi.

Další, kdo se ve své tvorbě dotýká současného amerického prezidenta Donalda Trumpa, je písničkář z Havaje Jack Johnson, původně surfař na vrcholové úrovni. I on se jako autor písní angažované tvorbě věnuje dlouhodobě. Jeho velkým tématem je ekologie a konkrétně znečištění oceánů – na toto téma natáčí i filmové dokumenty. Pokud jde o Donalda Trumpa, ten chce podle Johnsona „stavět zdi a vytvářet neprostupné hranice napříč naším krásným světem“.

Za lepší svět se dá bojovat nejen písněmi, ale i instrumentální hudbou. Zbraně a násilí si jako téma svých dvou alb vybral rodák z New Orleans trumpetista Terence Blanchard. Konkrétně jeho koncertní nahrávka Live byla natočena ve třech městech, kde v posledních letech došlo k tragickým událostem. Bylo to Minneapolis, kde byl zastřelen Philando Castile, Cleveland, kde zastřelili dvanáctiletého Tamira Rice a Dallas, kde přišlo během služby o život několik policistů. „Chtěli jsme se na těchto místech nějakým způsobem občansky angažovat a zároveň vyvolat diskusi o držení střelných zbraní a o násilí,“ řekl nám špičkový americký hudebník v telefonickém rozhovoru. Zatímco při svém nedávném koncertě v Brně hrál s kapelou hodinu a půl bez jediného slova a k publiku promluvil až v závěru vystoupení, v Americe Blanchard se svými fanoušky běžně diskutuje. Říká: „V Minneapolis jsme například uspořádali veřejnou diskusi na téma střelné zbraně a násilí. Navštěvujeme školy a apelujeme na to, aby děti dostávaly správné informace, aby se prohloubilo jejich vědomí o této problematice a aby měly možnost změnit své postoje. Hovoříme s každým, kde je ochoten nám naslouchat.“

Zajímavý příběh má za sebou písničkářka Amanda Lee Segarra. Pochází z Portorika, ale své mládí strávila v newyorském Bronxu v rodině svého strýce. Přestala chodit do školy a obdiv k folkové scéně a k tulákům ji dovedl ke kočovnému životu na ulici. Poté, co byl zavražděn její kamarád, se ocitla v New Orleans a drsný život bez pravidel vyměnila za dráhu bluesové písničkářky. Vrátila se do New Yorku a stala se viditelnou součástí tamní portorikánské komunity. Její aktuální album The Navigator zachycuje fiktivní příběh portorikánské dívky, avšak některé osobní rysy jsou vlastní přímo Amandě. Její hrdinka Navita se stydí za svůj původ, děsí ji rasismus a ponižuje společenské odstrkování. Amanda a její skupina Hurray For The Riff Raff razí heslo: „Přemýšlejte o tom, jak chcete vidět svoji budoucnost, protože pokud to neuděláte, někdo jiný ji za nás vytvoří. Jako lidé máme sílu.”

Izraelský trumpetista Avishai Cohen, jmenovec známějšího kontrabasisty, nazval první skladbu svého alba Cross My Palm With Silver slovy: „Will I Die, Miss? Will I Die?“ Je to citát ze zpravodajského videa o syrském chlapci zasaženém chemickými zbraněmi, který v slzách a s kyslíkovou maskou na obličeji komunikuje se zdravotnicí a ptá se jí, jestli zemře. Když někdo takto silně pojmenuje úvodní skladbu alba, skladbu, v níž sólový hlas patří intenzivnímu a emočně vypjatému zvuku trubky, vypovídá to o obsahu CD víc než hustě potištěné stránky bookletu. Skutečnost, že izraelský hudebník s typickým židovským jménem vzdá tímto způsobem hold dětem a dalším obětem nesmyslné války v arabském státě, je silná sama o sobě. Cohen to však nedělá samoúčelně. Jeho hudba je skutečně plná emocí a s naznačeným tématem, ke kterému se vrací minimálně ještě ve skladbě Shoot Me In The Leg, koresponduje. I to je příklad angažované tvorby v hudbě – tentokrát tedy beze slov.

Politická nebo společenská témata neodmyslitelně patří k tvorbě irské skupiny U2 – vzpomeňme skladbu z 80. let Sunday Bloody Sunday o násilí v Irsku nebo z let 90. krásnou a mrazivou baladu Miss Sarajevo, inspirovanou válkou na Balkáně. Několik velmi silných témat najdeme na nejnovějším albu U2 Songs Of Experience. Ve skladbě The Blackout se zpěvák Bono od úvodní paralely mezi dinosaurem a meteorem dostane ke žhavé politické současnosti – ke káceným sochám a k demokracii povalené na záda. Zdánlivě idylicky pojmenovaná píseň Summer Of Love zpracovává další aktuální téma, syrské uprchlíky, kteří – unaveni z života ve stínu – míří na západ prožít skutečné léto lásky. Tematicky pak na tuto skladbu navazuje hned následující Red Flag Day: „I když dnes vlaje červený praporek a včera v noci tolik lidí zahynulo v moři, nezbývá ti nic jiného, než vstoupit do vody.“

Na závěr pořadu si připomeneme mimořádně silné album bluesového zpěváka Erica Bibba nazvané Migration Blues. Jeho hlavním tématem je opět migrace. „Ve staré děravé lodi na moři se snažím dostat daleko od války. Ať jsme vítáni, nebo ne, musíme už brzy přistát. Ó Pane, modlím se, ať doplujeme ke břehu,“ zpívá se v jedné z písní. Eric Bibb se narodil v New Yorku v roce 1951, avšak v posledních letech žije v Evropě. Sám je tedy migrantem a téma stěhování lidí a populací je pro něj velmi aktuální. Říká: „Předsudky vůči našim bratřím a sestrám, kterým momentálně říkáme uprchlíci, jsou problém. Strach a neznalost jsou problém. Sami uprchlíci problém nejsou – jsou to statečné lidské bytosti, které prchají před strašlivými okolnostmi.“ A dodává: „Rád bych tímto svým albem všechny povzbudil, aby byli otevřené mysli a srdce. Vždyť historie nás učí, že všichni jsme potomci lidí, kteří se někam přesouvali.“ V úvodní skladbě alba Refugee Moan se zpívá: „Jestli je někde cesta do země míru, kde se lidé slitují nad člověkem bez domova, Pane, ať se tato cesta stane mou cestou. Ať je cestou do Zaslíbené země.“