Guai: Brazílie je zkorumpovaná země

Rozhovor s brazilskou zpěvačkou GUAI

Hudbu jste nestudovala, ale stala jste se profesionální umělkyní. Co na tom bylo nejnáročnější?

Bože, to je těžká otázka. Co na tom bylo náročné…? Všechno bylo náročné. Když si chcete splnit svůj sen, tak to je náročné. A velmi těžké období prožívám také právě teď. Netuším, jestli je to někde jinde na světě podobné, ale současný brazilský prezident lidi nutí, aby nenáviděli umělce. Zrušil ministerstvo kultury, což mimo jiné znamenalo konec jakékoli vládní podpory i těch málo privilegií, která jsme do té doby měli. Lidé nás umělce nenávidí, jsme pro ně jak zrůdy. Jsou frustrovaní, že sami něco takového jako my nedokážou. Nikdy v Brazílii umělci nezažívali tak špatné časy jako teď. Proto jsem se rozhodla z Brazílie odejít.

Teď vám ale do Brazílie telefonuji. Vracíte se tedy?

Vracím se vždy na pár týdnů jednak z rodinných důvodů, jednak v Brazílii pracuji na svých nových hudebních projektech a především na svém druhém albu. Brzy se ale vrátím opět do Portugalska, i když jsem přesvědčena, že opustit svou zemi není normální. Neměla by nastat taková situace, že by občané museli z politických důvodů odcházet. Vůbec celá brazilská krize je velmi zlá. Prožíváme ji od roku 2016. Vyšli jsme do ulic, protestovali jsme za svá práva, volali jsme, že jsme normální lidé, a ostatní se na nás dívali přes prsty. Náš současný prezident nás přivedl do situace, jaká v zemi nikdy předtím nebyla. Lidé se navzájem nenávidí, a proto se snažíme najít lepší místo k životu. Své problémy si neseme s sebou. Ale doufám, že to přejde. Nic netrvá věčně.

Snažíte se jako umělkyně s lidmi o těchto tématech hovořit? Třeba během koncertů?

Moje hudba to dělá za mne. V repertoáru mám například takové blues s názvem Era uma vez, která je sice z 80. let, ale pojednává i o současné politické situaci v Brazílii. Její text je dnes velmi aktuální. Zpívá se v ní totiž o zemi budoucnosti – budoucnosti, která nenastane. Je to protestsong a vznikl k němu také videoklip. Do písně jsem si jako hosty pozvala členky folklorní skupiny starších žen As Ganhadeiras de Itapuã, které v klipu perou prádlo v laguně. Je to píseň o budoucnosti, na kterou marně čekáme. O snech, které se nevyplní. Ve videu ukazuji všechnu tu špínu, která se objevuje v brazilském zpravodajství. Znečištění životního prostředí, tragédie, ke kterým nás přivedly velké společnosti, jejichž ředitelé za to nejsou nijak postiženi. Brazílie je zkorumpovaná země. Lidé tady trpí, situace je velmi těžká.

Zpíváte jak původní repertoár, tak právě i převzaté písně. Podle čeho je vybíráte?

Je to naopak. Písně si vybírají nás. Sama neskládám, ale když za mnou přijde autor a nabídne mi svou novou skladbu, už při třetím akordu poznám, jestli pro mne bude vhodná. Je to velmi rychlý proces, vhodné písně mě přitahují jako magnet. Stalo se mi například, že jsem měla schůzku s jedním skladatelem. Nabízel mi jednu píseň za druhou a já jsem pokaždé řekla: Ne, ne, ne. Až mi zahrál kousek jedné skladby, já jsem jej okamžitě zastavila a bylo to jasné… A on se divil, že skoro ještě nezačal hrát. Prostě tak to funguje. Ta správná píseň vás okamžitě zasáhne, změní vás. Písně si samy řeknou, že chtějí, abych se jich ujala. Vybírají si mě.

Vybíráte-li podle třetího akordu, jak důležité pak jsou pro vás texty?

Texty jsou pro mě to nejdůležitější. Jako interpretka musím souznít s poselstvím, které předávám. To hlavní pro mne tedy je melodie a text – a text možná nejvíc. U písně mohu změnit aranžmá, rytmus i harmonii, mohu tam přidat nějaké prvky, ale melodii ani slova změnit nemohu. Je to tedy u písně to nejdůležitější.

(Jedná se o část rozhovoru. Celý jeho text vyjde v kulturním magazínu UNI)