Habib Koité: Evropa není bezedná

Habib Koité: Evropa není bezedná

Pořad v souvislostech


Rozhovor s hudebníkem Habibem Koitém z Mali
Budeme vysílat

Pianista Marek Novotný s albem Fresco
S Danielem Salontayem o albu Startalker
Pozvánka na festival Dobršská brána 2019
Vysílali jsme


Pozvánka na festival Beseda u bigbítu 2019

Zuzana Mikulcová – koncert ze studia

Iluzja Doroty Barové
Audioarchiv
3. května 2019 World music, Aktuality, Folk Autor: Milan Tesař

Kytarista Habib Koité z Mali je jednou z největších hvězd západoafrické hudby. Stejně jako se v jeho hudbě prolínají prvky původních afrických stylů s rockem a popem, má Koité co říct k tradiční společnosti i k naprosto aktuálním tématům. Rozhovor s Habibem Koitém uvedeme 5. června 2019, poté si jej budete moci pustit z našeho audioarchivu.

Rozhovor s africkým kytaristou Habibem Koitém

Pocházíte z hudebně založené rodiny a doma jste také získal první povědomí o hudbě. Později jste však studoval klasickou hudbu na Národním uměleckém ústavu v Bamaku. Která z těchto dvou „škol“ byla pro vaši profesionální dráhu hudebníka důležitější?

Předávání hudby v rodině bych nenazýval „školou“. Pocházím z rodiny griotů, což je stará kasta, společenská skupina, jejíž příslušníci se už z podstaty věnují jednak hudbě a jednak udržování protokolárních pravidel. Grioti byli mluvčími šlechty a vládců, dodnes mají na starosti oficiální proslovy. Dojednávají sňatky mezi rodinami, sdělují veřejně jméno nově narozených dětí, asistují u křtů. Není to formace, je to kultura. Kultura, jejíž součástí je jak hudba, tak slovo. Grioti znají nazpaměť rodokmeny rodin. Griotovi řeknete své jméno a on by měl být schopný odříkat vaše předky a historii vaší rodiny. Já jsem griot a tyto dovednosti jsem zdědil. Je pak výsadou, kterou mi naše tradiční společnost dává, že mohu tímto prastarým způsobem pracovat s hudbou i se slovem. Mám na to právo. A vedle toho jsem se v určitém období svého života rozhodl pro studium hudbu, což byla oficiální formace. Šlo o školu, ve které se vyučovala moderní metodou evropská klasická hudba, a já jsem si jako nástroj vybral kytaru. Díky škole umím číst a zapisovat noty, znám techniky, které jsou vlastní klasické hudbě. Mám tedy tyto dvě formace – chcete-li –, které se vzájemně doplňují.

Máte možnost i ve své současné tvorbě zúročit to, že jste griot?

Ano, stále z toho těžím. Je to základ, na kterém mohu stavět a od nějž se mohu odrazit a vydat se novými směry. Hudba, kterou tvořím, je inspirována vším tím, co jsem pochytil jako doma v rodině, tak na hudební škole. Těžím tedy jak z griotské tradice, tak ze západní hudby a ze znalosti její notace. Díky tomu všemu mohu tvořit novou hudbu, přemýšlet o ní, zapisovat ji, mohu mít jasnou představu o tom, co chci vytvořit a předat dál. Tyto své nápady pak mohu zahrát na nástroje. Sám si píšu texty, sám aranžuji, a tak vzniká hudba, která je blízká uchu posluchače u nás v Africe, připomíná tradiční hudbu, ale přitom je to úplně nový styl.

Jak se toto prolínání tradičních a moderních přístupů projevuje ve vašich textech? Řekl jste, že k poslání griota patří účast na svatbách nebo při křtech. Platí to i pro vás osobně?

Píšu často texty na společenská témata. Nemusí se nutně týkat tradiční společnosti, ale některé rituály lidé zachovávají stále. Žení se a vdávají, mají děti, které musí nějak pojmenovat. Náboženský učitel, marabut, vybírá pro dítě jméno v koránu, uděluje požehnání. Sousedé přicházejí na oslavu, ženy se uvnitř domu starají o děti. To vše se v afrických rodinách stále odehrává. A já jsem u takových obřadů často přítomen a zpívám. Ale vedle toho mám písně o životním prostředí nebo o míru. To všechno jsou důležitá témata.

Důležitým tématem je v poslední době také migrace. Ostatně bluesman Eric Bibb, se kterým jste před lety měl společný projekt Brothers in Bamako, pojmenoval své další album Migration Blues. Jak se toto téma dotýká vás osobně?

Je to téma, které se mě bezprostředně dotýká. Když dnes v Evropě řeknete slovo migrace, většinou tím máte na mysli snahu mladých Afričanů přeplout Středozemní moře a dostat se do Evropy. I když existují i další migrační proudy, tento je dnes nejviditelnější. Mladí lidé ze subsaharské Afriky musí překonat nejprve velkou poušť – jejich cesta vede často přes severní část Mali – a potom je před nimi moře. Jejich cesta je plná utrpení, a tím pádem i blues. Blues je totiž hudba pojmenovaná podle utrpení a smutku. Když máte blues, nejste na tom emočně zrovna nejlépe. Většinou jste prožili nějakou tragickou situaci. Migrace a blues, to jde k sobě, protože k cestě za novým domovem patří bolest, hlad, únava i smrt. Migrace, to je utrpení. Musíte čelit smrti, abyste na druhé straně mohli dojít hojnosti.

Vy jste jako hudebník slavil první úspěchy na Západě už na počátku 90. let. Změnila se Evropa od té doby?

Celý svět se změnil. A pokud bychom měli zůstat u tématu migrace, pak ano, Evropa se velmi změnila. Cítím, že je nasycena. Je jako velká nádoba, do které někdo den co den přilévá malé množství tekutiny. I taková nádoba bude jednoho dne plná. Evropa není bezedná a dnes už to na ní začíná být vidět. Já sám nejsem migrant, jezdím do Evropy pracovně, ale potkávám migranty ve velkém množství a je mi jasné, že v Evropě není dostatek prostoru, aby se zde všichni usadili a mohli si snít své sny o ráji.