Slyšte, lidé! – Hudba národnostních menšin Číny a Tchaj-wanu I.

Slyšte, lidé! – Hudba národnostních menšin Číny a Tchaj-wanu I.

Pořad v souvislostech


Hudba národnostních menšin Číny a Tchaj-wanu I.
Budeme vysílat

Hudební výlet do Belgie 2022
Hudební výlet do Belgie 2022
Výsledky ankety Album roku 2021
Vysílali jsme


Hudební výlet do Skandinávie

Hudební výlet do Skandinávie

Hudební výlet do Brazílie
Audioarchiv
8. května 2020 World music, Aktuality Autor: Milan Tesař

Vydavatelství Naxos začalo vydávat 19dílnou sérii Folk Music from China, která bude mapovat tradiční hudbu menšinových národností kontinentální Číny a Tchaj-wanu. První tři z těchto alb si představíme v pořadu Slyšte, lidé! Konkrétně se zaměříme na hudbu národností ze severozápadní a severovýchodní Číny a z Tchaj-wanu. V pořadu zazní mimo jiné lidové písně Mongolů, Nanajců nebo Evenků. Premiéra 9. května 2020.

Vedle většinových Chanů neboli vlastních Číňanů uznává kontinentální Čína 55 národnostních menšin. Ty představují pestrou směs národností a etnik od Čuangů, kterých je více než 16 milionů, až po několikatisícové skupiny typu Tatrů, Nanajců nebo tibetských Lhopů. Série vydavatelství Naxos sjednotila tyto národnosti a jejich hudbu do 19 celků, které mapují jednotlivé regiony Číny. Vyjít by tak mělo celkem 19 CD.

Pořad zahájíme na severozápadě Číny u Jugurů neboli Žlutých Ujgurů, jen asi 13tisícové turkické populace, jejíž příslušníci se hlásí k tibetskému buddhismu. Poslechneme si jejich pastýřskou píseň, která zpívá o krásách přírody, o květinách, motýlech, ptácích a velbloudech. 

Asi desetkrát více než Jugurů je Salarů, dalšího turkického etnika, které se pro změnu hlásí k islámu. Žijí především na hranicích čínských provincií Čching-chaj a Kan-su a my si poslechneme píseň o jedné ze zálib jejich dětí – sjíždění vln na Žluté řece Chuang-che. 

Národnost Tu, zvaná také Monguoři nebo Bílí Mongolové, je početně ještě významnější – je jich téměř 300 000. Žijí opět především v provinciích Čching-chaj a Kan-su a hovoří mongolským jazykem, který má ovšem řadu výpůjček z čínštiny a tibetštiny. Živí se jako zemědělci a chovatelé dobytka, jsou mezi nimi vyznavači tibetského buddhismu, konfuciánství, taoismu i původních lokálních náboženství. My si z jejich folkloru poslechneme píseň k přivítání hostů a poté ještě píseň o tom, jak nevěsta nasedá na koně a opouští svou původní rodinu a vyprošuje si Buddhovo požehnání. 

Šestisettisícová etnická menšina Tungsiangů žije především v prefektuře Lin-sia v provincii Kan-su v severozápadní Číně. Patří k mongolským národnostem, jsou příbuzní Monguorů a už od 13. století pod vlivem sousedních území střední Asie konvertovali k sunnitskému islámu. I z jejich folkloru si pustíme dvě ukázky. První z nich bude o krásném výhledu z náhorní planiny. Druhá je pak o rolníkovi, který sedí na střeše a bojí se slézt dolů, aby jej nekousl pes. 

V tomtéž regionu navštívíme ještě malou menšinu Paoanů. Je jich pouze 17 000, považují se za potomky středověkých Mongolů a živí se většinou jako zemědělci a výrobci nožů. Původně vyznávali lámaismus, ale později část z nich konvertovala k islámu a právě tato muslimská minorita dnes tvoří základ oficiálně uznané národnosti Paoanů. Poslechneme si píseň o chlapci, který sní o krásných velkých očích své dívky. 

Ve druhé části pořadu zamíříme na severovýchod Číny, do Vnitřního Mongolska a provincie Chej-lung-ťiang. Jednou z významných menšin, které tuto část Číny obývají, jsou samozřejmě Mongolové. V Číně jich mimochodem žije asi šest milionů, tedy dvojnásobek obyvatel samostatného Mongolska. Čínští Mongolové přitom obývají především autonomní oblast Vnitřní Mongolsko. Čína mezi Mongoly řadí i některé další kmeny, jako jsou Burjati nebo Ojrati a dokonce i Tuvince, kteří ve skutečnosti s vlastními Mongoly mnoho společného nemají. Naopak některé Mongolům blízké národnosti jsou řazeny zvlášť – dnes jsme hovořili o Monguorech, Tungsianzích nebo Paoanech. My si poslechneme dvě nahrávky mongolského folkloru z Číny. První bude píseň, která oslavuje oblíbeného koně. Po ní to pak bude píseň o pasoucím se dobytku. 

Vlastní Mongolové nejsou jediným mongolským etnikem v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko. Žije zde také asi 130tisícová menšina Dagurů, potomků kočovných Kitanů, kteří v 10. století vládli území od Koreje po pohoří Altaj. V Číně dali Kitajové v roce 907 vzniknout dynastii Liao. Z folkloru Dagurů si poslechneme dvě milostné písně. 

Jednou ze skutečně miniaturních národností – co do počtu – jsou v Číně Nanajci. Vedle čínské provincie Chej-lung-ťiang žijí také na jihovýchodě Ruska v povodí řeky Amuru. Pravděpodobně se jedná o potomky dalších středoasijských kočovníků, Džürčenů, smíšenými s Mongoly a turkickými kmeny. Jejich jazyk patří do altajské jazykové rodiny, a to do její tunguzsko-mandžuské větve. Tradičním náboženstvím Nanajců je šamanismus. My si jejich folkor přiblížíme krátkou loveckou písní. 

Dalším etnikem z povodí řeky Amur jsou Oročové, rovnoměrně rozložení mezi provincii Chej-lung-ťiang a autonomní oblast Vnitřní Mongolsko. Hovoří tunguzským jazykem, blízkým jazyků Evenků, o kterých bude řeč za chvíli. I oni jsou tradičně vyznavači šamanismu a patří k nejstarší etnikům žijícím na území dnešní Číny.

Posledním etnikem pevninské Číny, které si v pořadu přiblížíme, jsou příbuzní Oročů, Evenkové. Ještě více než v Číně jich ovšem žije v Rusku na Sibiři, v Krasnojarském kraji, kde měli do roku 2007 vyčleněný Evencký autonomní okruh. I pro ně je typické šamanství a také tradiční lov sobů. A mimochodem slovo šaman přešlo do západních jazyků právě z evenčtiny. Píseň, kterou vám pustíme, je ódou na rodný kraj. 

Ve třetí části pořadu zamíříme do úplně jiného prostředí, na ostrov Tchaj-wan. Hudbu tamních domorodých kmenů představuje pátý disk série. Nejpočetnější z tamních oficiálně uznaných menšinových etnik jsou Amiové, kterých je přibližně 200 000. Je to austronéský národ, příbuzný například Filipíncům. Jejich tradičním způsobem života rybolov a pěstování batátů, prosa a rýže. Většina Amiů dnes vyznává křesťanství. Poslechneme si píseň, kterou kmenoví náčelníci vítali vzácné hosty a která se zpívala také při svatbách. 

Dalším tradičním národem na Tchaj-wanu jsou Atayalové, kteří taktéž patří mezi austronéské národy. Vzhledem se výrazně liščí od Číňanů a k jejich tradičnímu životnímu stylu navíc patří výrazné tetování na obličeji. Dnes vyznávají jak tradiční kmenová náboženství, tak křesťanství. O rodině, pohostinnosti, ale také chudobě pojednává jejich tradiční píseň, která v pořadu zazní.

Jednou z početnější nejmenších etnických skupin na Tchaj-wanu jsou Saisiyatové. I jejich jazyk patřil do austronéské jazykové rodiny, nicméně v současnosti se prakticky nepoužívá. Většina Saisiyatů dnes hovoří čínsky. Naše ukázka bude svatební píseň – loučení s dcerou, která odchází z domu svých rodičů. 

Dalším vymírajícím jazykem na Tchaj-wanu je tsouština. Jejích tradičních mluvčích, Tsouů, je dnes asi šest a půl tisíce. A i oni dnes často hovoří spíše čínsky, i když etnicky s Číňany nemají mnoho společného. O tom, jak stará generace tvrdě pracovala a mladší by se to od ní měla učit, pojednává píseň, kterou si můžete poslechnout. 

Posloucháme tradiční hudbu domorodých kmenů z Tchaj-wanu. Přibližně stotisícovou menšinou jsou Paiwanové, tradičně animisté a šamanisté, dnes zčásti křesťané. Na rozdíl od ostatních etnik na Tchaj-wanu mají Paiwanové společenské třídy a dědičnou aristokracii a nemohou se ženit a vdávat mimo svou skupinu. I v tomto případě jde o austronéské etnikum. V písni se zpívá: „Slunce zapadá a já doufám, že ti řekne, jak na tebe myslím. Ležím pod stromem a myslím na tebe.“ 

Rukaiové jsou asi 13tisícová menšina na středních Tchaj-wanu, tradiční uctívači levharta obláčkového, ve kterém podle nich sídlí duše jejich předků. I oni však postupně přecházejí od tradičního animismu ke křesťanství. Budeme poslouchat opět svatební píseň: „Tak rychle vyrostla a teď se bude vdávat. Moje holčička se vdává. Bude šťastná?“ 

Etnikum Bununů je známé především svou vícehlasou tradiční hudbou a také tancem. Je jich asi 40 000. V písni, kterou si poslechneme, se lovec chlubí, že ulovil dvě ovce, dva mundžaky a spoustu další zvěře. „Jsem pravý Bunun,“ zpívá. 

Seediqové byli jako samostatná etnická skupina na Tchaj-wanu uznáni až v roce 2008. Předtím byli počítáni mezi Atayaly. Seediqů je přibližně 10 000 a žijí v horách severních Tchaj-wanu. Píseň, kterou si poslechneme, se zpívá kolektivě a jednotliví lidé se při ní představují. 

Na závěr pořadu zazní tradiční píseň tchaj-wanských Truků, uznaných jako samostatná menšina od roku 2004.


 

Chcete si poslechnout celá alba? Zde jsou odkazy k poslechu či zakoupení všech šesti dosud vydaných částí kolekce:

Vol. 1
 
Vol. 2
 
Vol. 3
 
Vol. 4
 
Vol. 5
 
Vol. 6