Slyšte, lidé! – Hudba národnostních menšin Číny a Tchaj-wanu I.

Vedle většinových Chanů neboli vlastních Číňanů uznává kontinentální Čína 55 národnostních menšin. Ty představují pestrou směs národností a etnik od Čuangů, kterých je více než 16 milionů, až po několikatisícové skupiny typu Tatrů, Nanajců nebo tibetských Lhopů. Série vydavatelství Naxos sjednotila tyto národnosti a jejich hudbu do 19 celků, které mapují jednotlivé regiony Číny. Vyjít by tak mělo celkem 19 CD.

Pořad zahájíme na severozápadě Číny u Jugurů neboli Žlutých Ujgurů, jen asi 13tisícové turkické populace, jejíž příslušníci se hlásí k tibetskému buddhismu. Poslechneme si jejich pastýřskou píseň, která zpívá o krásách přírody, o květinách, motýlech, ptácích a velbloudech. 

Asi desetkrát více než Jugurů je Salarů, dalšího turkického etnika, které se pro změnu hlásí k islámu. Žijí především na hranicích čínských provincií Čching-chaj a Kan-su a my si poslechneme píseň o jedné ze zálib jejich dětí – sjíždění vln na Žluté řece Chuang-che. 

Národnost Tu, zvaná také Monguoři nebo Bílí Mongolové, je početně ještě významnější – je jich téměř 300 000. Žijí opět především v provinciích Čching-chaj a Kan-su a hovoří mongolským jazykem, který má ovšem řadu výpůjček z čínštiny a tibetštiny. Živí se jako zemědělci a chovatelé dobytka, jsou mezi nimi vyznavači tibetského buddhismu, konfuciánství, taoismu i původních lokálních náboženství. My si z jejich folkloru poslechneme píseň k přivítání hostů a poté ještě píseň o tom, jak nevěsta nasedá na koně a opouští svou původní rodinu a vyprošuje si Buddhovo požehnání. 

Šestisettisícová etnická menšina Tungsiangů žije především v prefektuře Lin-sia v provincii Kan-su v severozápadní Číně. Patří k mongolským národnostem, jsou příbuzní Monguorů a už od 13. století pod vlivem sousedních území střední Asie konvertovali k sunnitskému islámu. I z jejich folkloru si pustíme dvě ukázky. První z nich bude o krásném výhledu z náhorní planiny. Druhá je pak o rolníkovi, který sedí na střeše a bojí se slézt dolů, aby jej nekousl pes. 

V tomtéž regionu navštívíme ještě malou menšinu Paoanů. Je jich pouze 17 000, považují se za potomky středověkých Mongolů a živí se většinou jako zemědělci a výrobci nožů. Původně vyznávali lámaismus, ale později část z nich konvertovala k islámu a právě tato muslimská minorita dnes tvoří základ oficiálně uznané národnosti Paoanů. Poslechneme si píseň o chlapci, který sní o krásných velkých očích své dívky. 

Ve druhé části pořadu zamíříme na severovýchod Číny, do Vnitřního Mongolska a provincie Chej-lung-ťiang. Jednou z významných menšin, které tuto část Číny obývají, jsou samozřejmě Mongolové. V Číně jich mimochodem žije asi šest milionů, tedy dvojnásobek obyvatel samostatného Mongolska. Čínští Mongolové přitom obývají především autonomní oblast Vnitřní Mongolsko. Čína mezi Mongoly řadí i některé další kmeny, jako jsou Burjati nebo Ojrati a dokonce i Tuvince, kteří ve skutečnosti s vlastními Mongoly mnoho společného nemají. Naopak některé Mongolům blízké národnosti jsou řazeny zvlášť – dnes jsme hovořili o Monguorech, Tungsianzích nebo Paoanech. My si poslechneme dvě nahrávky mongolského folkloru z Číny. První bude píseň, která oslavuje oblíbeného koně. Po ní to pak bude píseň o pasoucím se dobytku. 

Vlastní Mongolové nejsou jediným mongolským etnikem v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko. Žije zde také asi 130tisícová menšina Dagurů, potomků kočovných Kitanů, kteří v 10. století vládli území od Koreje po pohoří Altaj. V Číně dali Kitajové v roce 907 vzniknout dynastii Liao. Z folkloru Dagurů si poslechneme dvě milostné písně. 

Jednou ze skutečně miniaturních národností – co do počtu – jsou v Číně Nanajci. Vedle čínské provincie Chej-lung-ťiang žijí také na jihovýchodě Ruska v povodí řeky Amuru. Pravděpodobně se jedná o potomky dalších středoasijských kočovníků, Džürčenů, smíšenými s Mongoly a turkickými kmeny. Jejich jazyk patří do altajské jazykové rodiny, a to do její tunguzsko-mandžuské větve. Tradičním náboženstvím Nanajců je šamanismus. My si jejich folkor přiblížíme krátkou loveckou písní. 

Dalším etnikem z povodí řeky Amur jsou Oročové, rovnoměrně rozložení mezi provincii Chej-lung-ťiang a autonomní oblast Vnitřní Mongolsko. Hovoří tunguzským jazykem, blízkým jazyků Evenků, o kterých bude řeč za chvíli. I oni jsou tradičně vyznavači šamanismu a patří k nejstarší etnikům žijícím na území dnešní Číny.

Posledním etnikem pevninské Číny, které si v pořadu přiblížíme, jsou příbuzní Oročů, Evenkové. Ještě více než v Číně jich ovšem žije v Rusku na Sibiři, v Krasnojarském kraji, kde měli do roku 2007 vyčleněný Evencký autonomní okruh. I pro ně je typické šamanství a také tradiční lov sobů. A mimochodem slovo šaman přešlo do západních jazyků právě z evenčtiny. Píseň, kterou vám pustíme, je ódou na rodný kraj. 

Ve třetí části pořadu zamíříme do úplně jiného prostředí, na ostrov Tchaj-wan. Hudbu tamních domorodých kmenů představuje pátý disk série. Nejpočetnější z tamních oficiálně uznaných menšinových etnik jsou Amiové, kterých je přibližně 200 000. Je to austronéský národ, příbuzný například Filipíncům. Jejich tradičním způsobem života rybolov a pěstování batátů, prosa a rýže. Většina Amiů dnes vyznává křesťanství. Poslechneme si píseň, kterou kmenoví náčelníci vítali vzácné hosty a která se zpívala také při svatbách. 

Dalším tradičním národem na Tchaj-wanu jsou Atayalové, kteří taktéž patří mezi austronéské národy. Vzhledem se výrazně liščí od Číňanů a k jejich tradičnímu životnímu stylu navíc patří výrazné tetování na obličeji. Dnes vyznávají jak tradiční kmenová náboženství, tak křesťanství. O rodině, pohostinnosti, ale také chudobě pojednává jejich tradiční píseň, která v pořadu zazní.

Jednou z početnější nejmenších etnických skupin na Tchaj-wanu jsou Saisiyatové. I jejich jazyk patřil do austronéské jazykové rodiny, nicméně v současnosti se prakticky nepoužívá. Většina Saisiyatů dnes hovoří čínsky. Naše ukázka bude svatební píseň – loučení s dcerou, která odchází z domu svých rodičů. 

Dalším vymírajícím jazykem na Tchaj-wanu je tsouština. Jejích tradičních mluvčích, Tsouů, je dnes asi šest a půl tisíce. A i oni dnes často hovoří spíše čínsky, i když etnicky s Číňany nemají mnoho společného. O tom, jak stará generace tvrdě pracovala a mladší by se to od ní měla učit, pojednává píseň, kterou si můžete poslechnout. 

Posloucháme tradiční hudbu domorodých kmenů z Tchaj-wanu. Přibližně stotisícovou menšinou jsou Paiwanové, tradičně animisté a šamanisté, dnes zčásti křesťané. Na rozdíl od ostatních etnik na Tchaj-wanu mají Paiwanové společenské třídy a dědičnou aristokracii a nemohou se ženit a vdávat mimo svou skupinu. I v tomto případě jde o austronéské etnikum. V písni se zpívá: „Slunce zapadá a já doufám, že ti řekne, jak na tebe myslím. Ležím pod stromem a myslím na tebe.“ 

Rukaiové jsou asi 13tisícová menšina na středních Tchaj-wanu, tradiční uctívači levharta obláčkového, ve kterém podle nich sídlí duše jejich předků. I oni však postupně přecházejí od tradičního animismu ke křesťanství. Budeme poslouchat opět svatební píseň: „Tak rychle vyrostla a teď se bude vdávat. Moje holčička se vdává. Bude šťastná?“ 

Etnikum Bununů je známé především svou vícehlasou tradiční hudbou a také tancem. Je jich asi 40 000. V písni, kterou si poslechneme, se lovec chlubí, že ulovil dvě ovce, dva mundžaky a spoustu další zvěře. „Jsem pravý Bunun,“ zpívá. 

Seediqové byli jako samostatná etnická skupina na Tchaj-wanu uznáni až v roce 2008. Předtím byli počítáni mezi Atayaly. Seediqů je přibližně 10 000 a žijí v horách severních Tchaj-wanu. Píseň, kterou si poslechneme, se zpívá kolektivě a jednotliví lidé se při ní představují. 

Na závěr pořadu zazní tradiční píseň tchaj-wanských Truků, uznaných jako samostatná menšina od roku 2004.

Chcete si poslechnout celá alba? Zde jsou odkazy k poslechu či zakoupení všech šesti dosud vydaných částí kolekce: