Emmi Kujanpää: Nejprve příběh, potom písně

Rozhovor s finskou zpěvačkou Emmi Kujanpää

Jak jste se dostala k bulharskému folkloru?

Všechno to začalo v roce 2007. Studovala jsem folklor na Sibeliově akademii v Helsinkách a odjela jsem na dvoutýdenní letní akademický kurs do bulharského Plovdivu. Bulharský tradiční sborový zpěv se mi zalíbil natolik, že jsem pak v roce 2009 šla studovat na hudební akademii v Plovdivu v rámci programu Erasmus. Pak jsem už pracovala s různými projekty na bulharské scéně. 

Na albu Nani se finská a bulharská tradice setkávají. Co bylo impulsem ke vzniku alba?

Na začátku jsem měla prostě nápad, že natočím sólové album. Tehdy – byl to rok 2017 – slavilo Finsko 100 let od vyhlášení nezávislosti a já sem pracovala na finské ambasádě v Sofii, kde jsem organizovala výroční koncert s představením finského folkloru. V rámci tohoto koncertu jsme předvedli také několik mých autorských písní se sborem Le Mystere des Voix Bulgares Vocal Academy. Jsou to mladé zpěvačky, které se učí zpívat ve velkém sboru, a mně se líbil jak jejich přístup, tak atmosféra, kterou svým zpěvem dokázaly vytvořit. Napadlo mě tedy, že bych na albu spojila svůj sólový zpěv, tento sbor a některé nástroje. Na to se postupně nabalovaly další a další písně. Na počátku jsem tedy měla vymyšlený příběh, který chci albem vyprávět, a po něm teprve přišly jednotlivé písně.

Říkáte, že jste měla vymyšlený příběh. Jaké je tedy hlavní téma alba? 

Celé album se hodně dotýká života ženy. Při tvorbě písní jsem myslela na otázky ženství obecně, ale také na své vlastní zkušenosti a na zkušenosti svých přítelkyň. Přitom ve mně rezonovaly staré finské texty a příběhy o bohyních. V textech se tak objevují božská matka Nani nebo Kuutar, bohyně měsíce. Téma ženských mytologických postav a ženské hlasy se mi hodily k sobě. 

Na albu zpíváte, ale také hrajete na kantele, finský národní nástroj. Jak jste se k němu dostala?

Bylo mi šest let a chodila jsem do mateřské školy ve svém rodném městě Kiuruvesi ve středním Finsku. Tehdy tam fungovala skupina dětí, které se učily hrát na kantele. Já jsem do ní nepatřila, ale moc jsem chtěla být jednou z nich a také se učit hrát na kantele. Tehdy ve skupině nebylo volné místo, ale já jsem tak moc chtěla hrát, až se mě mé učitelce zželelo a sama mě začala učit. Na kantele tedy hraji od svých šesti let a hrála jsem na ně po celé své dětství. Na prvním stupni základní školy jsem už konečně začala chodit do souboru, kde jsme nejen hráli, ale také zpívali lidové písně z Finska a Karélie a dokonce jsme se, už v osmi letech, učili komponovat skladby a psát texty. Na tu dobu to byl revoluční způsob výuky a pro mne jako hudebnici to byl dobrý základ.

Album vyšlo na samém začátku roku 2020. Předpokládám, že i vám překazila plány koronavirová krize…

Koncert s bulharským sborem, během kterého jsem měla 13. března v Helsinkách oficiálně představit své album, byl nakonec pouze streamovaný. V té době totiž platilo nařízení finské vlády, že se nemohou konat kulturní akce s účastí více než sto diváků. Stejně tak neproběhlo uvedení mého alba v Dánsku, ale to se naštěstí jen odložilo na příští rok. Nebudou se konat ani koncerty naplánované na léto. Ale na druhou stranu je toto období klidnější, mám čas na psaní nových písní. Necestuji, a mohu tak být víc se svou rodinou. A to se mi také hodně líbí.