Joakim Berghäll: Nořím se hluboko do finské tradice

Rozhovor s finským saxofonistou Joakimem Berghällem

Úplnou novinkou ve vaší diskografii je album tria Ikiranka.

Ano, to album vyšlo minulý týden. S Juhou Kujanpääm spolu často hrajeme, oba máme rádi world music a improvizovanou hudbu. Příběhy a texty, které se skrývají za lidovými písněmi, ovlivňují aranže našich skladeb. Jako příklad uvedu skladbu Syntymistään sureva. To je typická finská mollová píseň o tom, jak si hrdina přeje, aby se byl nikdy nenarodil. Když píšeme pro skupinu Ikiranka svou vlastní hudbu, představujeme si nálady, kterými na nás působí finské lidové písně. Noříme se tedy hluboko do finské tradice, na základě toho vytvoříme vlastní interpretaci a nakonec Teemu Korpipää tuto naši současnou hudbu inspirovanou tradicí doprovodí svými elektronickými kouzly.

Základními barvami v tomto triu jsou váš saxofon a Juhovo harmonium. Jak tyto dva nástroje ladí k sobě?

Zjistili jsme, že způsob, jakým oba tyto nástroje vytvářejí zvuk, je vlastně podobný. Proud vzduchu naráží buď na plátek u saxofonu, nebo na jazýček u harmonia. A možná díky tomu zní kombinace těchto nástrojů tak přirozeně.

Loni na podzim jste vydal album Dialogues IV, zamýšlený čtvrtý (a zatím třetí realizovaný) díl kolekce vašich duetů s různými hudebníky. Tentokrát se dostalo na interprety world music z různých zemí, kteří ovšem žijí ve Finsku. V minulosti jste natočil alba s finskými pianisty a kytaristy. Jak bude projekt pokračovat?

Nahrál jsem první tři skladby z alba Dialogues V, které bude obsahovat duety s mými jazzovými hrdiny. Nyní ale využiji čas, kdy kvůli koronaviru musím být doma, abych dokončil albuum Dialogues III, a budu tak mít konečně ucelenou řadu. Budou to duety s finskými interprety world music. A plánuji také šestý a sedmý díl této série.

Další novinkou je pak debutové album The Berghäll Brothers Big Band. V tomto „orchestru“ jste sám nahrál všechny nástroje, pouze jste si do každé skladby přizval jednoho hosta. Podle čeho jste tyto hudebníky vybíral?

Přizvaní hudebníci patří mezi mé oblíbené improvizátory ve Finsku. Vybíral jsem je podle toho, kdo by nejlépe prospěl které skladbě. Linda Fredriksson je moje blízká kolegyně, Adele Sauros je velký objev poslední doby a je o 55 let mladší než Juhani Aaltonen, jeden z mých největších hudebních hrdinů. Kaisa Mäensivu vystudovala jazz na magisterské úrovni v New Yorku a nyní tam pokračuje ve své kariéře. Aili Ikonen je přední finská jazzová zpěvačka. Tero Hyväluoma a Mikko Pettinen jsou mí spoluhráči ze skupin Tsuumi Sound System a Helsinki-Cotonou Ensemble. Jsou to velcí improvizátoři a hráli i v původních verzích skladeb, do kterých jsem je přizval.

Vrcholem alba je skladba Years Pasing, v níž hrajete party téměř devadesáti hudebníků. V čem je to jiné, hrát například v duu a zastupovat hned celý velký orchestr?

Skladba Years Passing má orchestrální aranžmá, proto je tam tolik nahraných stop. Nahrál jsem tam například 37členný smyčcový orchestr, stopu po stopě. Když hraji v duu, je komunikace se spoluhráčem naprosto přirozená a zafunguje okamžitě. Je to úplně něco jiného, když jeden hudebník sám nahrává party devadesáti hráčů jeden po druhém. Ale myslím, že i nahrávky velkých orchestrů mají svá pozitiva, a to i po emocionální stránce. Pasáž, kdy ve skladbě Years Passing hrajeme s přizvaným houslistou společně oba sóla, jsme nahráli na jeden take. Je to zaznamenáno i na videu, které také najdete na YouTube. I tato skladba tedy v rámci orchestrálního prostředí obsahuje improvizovanou komunikaci mezi dvěma hráči. Podařilo se mi tak zkombinovat všechno, čím se v hudbě zabývám.