Návrat saxofonisty Lukáše Soukupa z Dánska

Luboš Soukup strávil přibližně patnáct let v Dánsku, kam odešel nejprve studovat na tamní rytmickou konzervatoř. Předtím pobýval také v Polsku a při rozhodování mezi Barcelonou a Kodaní nakonec zvolil druhou možnost. Dánská jazzová scéna ho zaujala kvalitou muzikantů i množstvím příležitostí spolupracovat s různými projekty. S českou scénou však zůstal po celou dobu v kontaktu, pravidelně se vracel na koncerty a vyučoval na pražské HAMU. Nyní se rozhodl natočit nové album s českými spoluhráči a postupně se vrací do rodného prostředí. Jedním z důvodů je také stále obtížnější prosazování na dánské scéně, kde podle jeho zkušenosti přibývá muzikantů a ubývá příležitostí pro některé skupiny.

Důležitou roli v Soukupově životě sehrál kontrabasista a pedagog Jaromír Honzák, kterého považuje za jednu ze zásadních osobností české jazzové scény. Jeho příklad podle něj ukazuje, že hudební mistrovství nevzniká samo od sebe, ale vyžaduje poctivou práci, pravidelné cvičení, odpovědnost a spolehlivost. Sám v minulosti cvičil na saxofon i šest hodin denně, dnes však musí čas věnovaný hudbě přizpůsobovat rodinnému životu. Zásadní inspirací je pro něj také saxofonista Wayne Shorter, jehož koncerty v něm zanechaly mimořádně silný dojem a dodnes mu dodávají chuť hledat nové cesty. Skladba One for Marilyn je zase poctou americké bubenici Marilyn Mazur, která zemřela v roce 2025. Soukupa slyšela při vystoupení s kapelou Johna Abercrombieho a později mu předala cenu pro jazzový objev roku v Dánsku. Soukup s ní plánoval další spolupráci, k níž už ale nedošlo.

Album Amber Rails vznikalo z hudebních nápadů, které Luboš Soukup rozvíjí už více než dvacet let. Skladby podle něj odrážejí osobnost autora i jeho životní zkušenosti a postupně se mění spolu s ním. Tentokrát chtěl vytvořit klidnější a harmoničtější hudbu než na předchozích nahrávkách. Název, který lze přeložit jako Jantarové koleje, nemá jednoznačné vysvětlení. Soukup si představuje poetický obraz cesty, která stále pokračuje, a proudu hudby, jenž se nezastavuje ani ve volnějších skladbách. Podobně otevřený přístup se projevuje i v názvech jednotlivých kompozic: například u skladby Fate, Maybe mu s pojmenováním pomohl návštěvník koncertu. Autor někdy nechává posluchačům prostor, aby si hudbu sami vyložili.