Slyšte, lidé! – Sólo pro piano 15

Jako prvního budeme poslouchat italského pianistu Massima Buffettiho. Pro jeho hudební uvažování je příznačné střídání pevně strukturovaných částí s improvizací. V tomto prostředí má klavír zajímavou dvojí funkci – může být nástrojem přesně komponovaného materiálu, ale zároveň poskytuje pianistovi prostor reagovat na ostatní hráče v reálném čase. To je podstatný rozdíl oproti situaci, kdy klavír pouze harmonicky doprovází melodický nástroj. Zajímavým vodítkem k poslechu jsou názvy skladeb. Na albu E se l’onda e il mare, což znamená „A co když je vlna mořem?“, najdeme například skladby La società senza dolore, „společnost bez bolesti“, Ombre sottili, „Jemné stíny“ nebo Posto per Stefano, „místo pro Stefana“. Celý projekt tak působí spíš jako promyšlená zvuková krajina než jako klasické klavírní album – Buffettiho klavír je jedním z jejích hlavních stavebních prvků, ale svou úlohu získává především v kontaktu s ostatními nástroji a s celkovou koncepcí díla. Album navazuje na Buffettiho dlouhodobou práci na pomezí soudobé hudby, improvizace, scénické tvorby a dalších žánrů. Jde také o hudební výpověď o vztahu jednotlivce a širšího světa.

Slovo Resilience můžeme přeložit jako „odolnost“, „houževnatost“ nebo „schopnost zotavit se“. Jmenuje se tak album švédského pianisty Mathiase Landæuse, přičemž téma se opět odráží i v názvech jednotlivých skladeb: Greed Ruined It for Everyone, „Chamtivost to pokazila všem, Mother Earth Is All We Need, „Matka Země je to jediné, co potřebujeme“, nebo závěrečná Trust, „důvěra“. Album tak vedle čistě hudební roviny pracuje i s tématy lidské odolnosti, zranitelnosti, společného naslouchání a vztahu člověka k planetě. Klavír navíc není na celém albu jediným klávesovým nástrojem. Landæus hraje v několika skladbách také na melodiku a ve skladbě Mother Earth Is All We Need na Fender Rhodes. Základním nástrojem ovšem zůstává koncertní klavír. Landæus album natočil se svou dlouholetou triovou sestavou – s kontrabasistou Johnnym Åmanem a bubenicí Cornelií Nilsson.

Česká pianistka Nikol Bóková v roce 2025 vydala hned dvě koncertní alba, jedno z festivalu z Polska a druhé jako záznam vystoupení na Colours of Ostrava. Důležitý je rozdíl mezi studiovou a koncertní podobou její hudby. Bóková své skladby nevnímá jako definitivně uzavřené útvary. Živé provedení jim dovoluje více prostoru, času a spontánních reakcí. U ostravského koncertu je navíc podstatná atmosféra open-air festivalu – nahrávka zachovává detaily, ale zároveň ukazuje široký prostor a energii živého vystoupení. Bóková nahrávku pořídila v kvartetu s kontrabasistou Martinem Kociánem, bubeníkem Michałem Wierzgońem a kytaristou Davidem Dorůžkou. Přitom klavír tu není za každou cenu dominantním nástrojem. Právě naopak – v některých momentech ustupuje a dovoluje hudbě, aby stála na kytaře, kontrabasu nebo bicích. Tato schopnost „ustoupit ve prospěch celku“ je důležitým rysem autorského přístupu Nikol Bókové. Klavír tak není jen prostředkem k předvádění technicky dokonalé hry, ale jedním z hlasů celého kvarteta.

Scenes From the Dark Ages je rozsáhlý hudební příběh v Americe usazené ruské pianistky a skladatelky Yeleny Eckemoff. Téměř dvě hodiny hudby sledují různé obrazy ze středověkého života – od poutníků a vesnické hospody přes klášter a katedrálu až po bitvu, turnaj, alchymistu a život šlechty. Eckemoff vychází ze své dětské fascinace středověkými příběhy a vedle klavíru využívá i další klávesové nástroje – varhany, klavichord, cembalo, celestu a syntezátory. Klavír zde není jen jedním z nástrojů v jazzové sestavě, ale je jedním ze základních prostředků, jimiž skladatelka vytváří různé historické i současné zvukové vrstvy. A právě klavír zde pomáhá plynule spojovat středověké harmonické a melodické prvky s moderním jazzovým výrazem. Zajímavý je také kontrast mezi středověkým námětem a moderním hudebním jazykem. Eckemoff kombinuje klasické hudební postupy a vlastní melodie s jazzem, fusion, world music a progresivním rockem. Klavír se díky tomu může během jednoho projektu ocitnout v několika různých rolích – od nástroje připomínajícího klasickou nebo starou hudbu až po nástroj jazzové improvizace a součást mohutného progresivního zvuku.

K výrazným osobnostem slovenské jazzové scény patří pianista a skladatel Klaudius Kováč. Jeho hudební uvažování stojí na pomezí kompozice a improvizace. Pouštět si budeme ukázku z alba Threeesonance, na kterém účinkují ještě dva další pianisté, Ondrej Krajňák a Ľuboš Šrámek. Název Threeesonance můžeme chápat jako slovní hříčku spojující anglické „three“ a „resonance“, tedy tři a rezonanci. Každý z klavíristů přináší vlastně skladby a vlastní způsob práce s klavírem, v některých skladbách hrají dva z nich. Ve skladbě, kterou si poslechneme, však stojí Klaudius Kováč v čele tradičního klavírního tria, což znamená, že jej doprovázejí basista a bubeník, jmenovitě Juraj Griglák a David Hodek.

Přesnost, soustředěnost a výrazná kontrola zvuku jsou hlavní devízy estonského pianisty Kristjana Randalu. Velmi přirozeně se pohybuje mezi jazzem a klasickou hudbou. Nejde přitom pouze o to, že obě oblasti interpretuje. Jako skladatel například napsal koncertantní hudbu pro klavír a komorní orchestr, v níž je pevně komponovaná struktura otevřená improvizaci sólisty. Podobně ve své tvorbě zpracovává klasický repertoár – například Musorgského Obrázky z výstavy nebo Schumannův písňový cyklus Dichterliebe. Jazz tento klasicky vzdělný hudebník objevil v období dospívání. Vzpomíná, že ho ve třinácti letech silně zasáhla hudba Chicka Corey a jeho Elektric Bandu, zejména rytmická energie, harmonie a zvuk. Později se k jeho inspiracím přidali například Keith Jarrett, Oscar Peterson a Bill Evans. Vedle jazzových pianistů ale zůstali důležití i klasičtí skladatelé.

Lyričnost s rytmickou energií na svém albu In Front of the Key spojuje slovenský pianista Andrej Farkaš. Ten patří k nastupující generaci slovenských jazzových pianistů a získal ocenění Nová tvár slovenského jazzu. Zatímco své první album nahrál v kvartetu, tentokrát se rozhodl pro tvar jazzového klavírního tria. Získává tak nejen větší prostor pro samotný klavír, ale také pro dialog s rytmikou. V triu Andreje Farkaše doplňují kontrabasista Róbert Ragan mladší a bubeník Mattia Muller.

Zatímco Andrej Farkaš ze Slovenska se nám představil ve formátu jazzového klavírního tria, tedy s kontrabasem a bicími, album s názvem L’Antidote vzniklo v úplně jiné sestavě. Libanonský pianista Rami Khalifé se na něm totiž potkává s íránským hráčem na perkuse Bijanem Chemiranim a s albánským violoncellistou Redim Hasou. Khalifého klavír v tomto triu není pouze harmonickým doprovodem. Hudba vznikala bez pevně daných partitur a velký prostor dostala improvizace a vzájemné naslouchání. Některé skladby začínají jediným nástrojem a postupně se k němu přidávají další dva. Klavír tak může být chvíli hlavním nositelem melodie, jindy vytvářet zvukové pozadí nebo reagovat na rytmické figury perkusí a zpěvné fráze violoncella. Khalifé používá i preparovaný klavír – drobné předměty vložené mezi struny mění jeho barvu a vytvářejí zvuky, které mohou připomínat perkuse nebo jiné strunné nástroje.

Vlastní kompozice, ale také úpravu skladby Johannese Brahmse zařadila na své album Murrina mladá italská pianistka a skladatelka Margherita Fava. Narodila se ve Follině poblíž Trevisa v roce 1995 a v současné době působí v americkém státě Tennessee. I ona přešla od větší sestavy k triu. Zatímco na svém prvním albu Tatatu spolupracovala se saxofonistou Gregorym Tardym, novihnku natočila s americkým kytaristou a baskytaristou Brandonem Rossem a s bubeníkem Jonathanem Barberem.