Slyšte, lidé!: Mistři bluesové harmoniky

Matěj Ptaszek v úvodu své Školy hry na foukací harmoniku vyjmenovává jako „mistry harmonikáře“ Sonnyho Terryho, Sonnyho Boye Williamsona, Littla Waltera nebo u nás velmi dobře známého Charlieho McCoye. My se v pořadu nebudeme věnovat těmto legendám, ale vybereme několik dalších, také špičkových, hráčů ze Spojených států, z Česka i z dalších zemí. Začneme skladbou Harp To Harp pro čtyři harmoniky. Hrát budou Raful Neal, Lazy Laster, Snooky Pryor a Carey Bell.

Český hráč na harmoniku Ondřej Konrád na otázku, jestli je snadné hrát tak, aby bylo možné hráče jasně rozeznat, odpovídá: „Tím, že harmonika nemá takové barevné možnosti jako třeba saxofon, je to možná trošku těžší. Ale přesto si myslím, že dobrého hráče člověk pozná.“ Před pěti lety pak Konrád uvedl v souvislosti se svou kapelou Gumbo: „Harmonika je krásný nástroj a hudební veřejnost mě vnímá především jako hráče na ni. Ten instrument má ovšem nejen nepopiratelné kouzlo, ale i svá omezení. A proto je třeba s ním zacházet jako se šafránem, tedy šetřit.“

Foukací harmonika byla v roce 2013 stěžejním nástrojem mezinárodního festivalu Blues Alive v Šumperku. Jedním z hostů 18. ročníku této přehlídky byl americký harmonikář Rick Estrin, několikanásobný vítěz kategorie Nejlepší harmonikář roku podle prestižních cen Blues Music Awards. V jeho hráčském stylu se podkává několik podob žánru – blues mississippské, chicagské a také taneční jump blues. Estrin se narodil v roce 1949 v San Francisku a na harmoniku hraje od svých 15 let.

Z českých hudebníků nezapomeneme ani na už zmíněného Matěje Ptaszka. Toho společnost Hohner vyhlásila – právě coby hráče na harmoniku – Objevem roku 2009. Ve své Škole hry na foukací harmoniku Matěj píše: „Foukačka je snad nejrozšířenější hudební nástroj radosti a vnitřní svobody romantické duše na celé naší planetě.“ V rozhovoru pro časopis Crossroads vzpomíná: „Harmoniku jsem poprvé uslyšel v dětství v podání Sonnyho Boye Williamsona a Sonny Terryho, ale k samotnému nástroji jsem se dostal až v pětadvaceti letech, když jsem na Vánoce dostal od svých rodičů a bratra krásnou foukačku. Hned jsem na ni začal hrát. Harmonika je úžasný nástroj!“ 

Do Šumperka na Blues Alive přijel v roce 2013 ještě jeden americký harmonikář, Mark Hummel. Na webu festivalu se píše, že Hummel patří už od 80. let k hlavním exponentům west coast blues, má na kontě sedmnáct alb a je jednou z nejuznávanějších ikon svého nástroje i u mnoha svých následovníků.

Mistrem foukací harmoniky na Slovensku je Erich Boboš Procházka. Za své hlavní vzory považuje klasické harmonikáře jako Little Walterna a dále Paula Butterfielda nebo Charlieho Musselwhitea. Nemá rád country, ale vedle blues už účinkoval v nahrávkách rockových a dokonce i metalových.

Jedním z nejvýraznějších hráčů na harmoniku na Slovensku byl také Boris Čiampor, původně člen skupiny ZVA 12-28 Band a později kapelník vlastního projektu B. & The Money Makers. S touto kapelou připravoval album, na kterém chtěl vzdát hold svému oblíbenému chicagskému blues. Bohužel je nestihl dokončit, protože letos v červnu zemřel na dovolené v Turecku po srdeční příhodě, a to ve věku pouhých 47 let.

Z českých mistrů foukací harmoniky musíme zmínit také Charlieho Slavíka. Je držitelem několika významných hudebních ocenění a jako host se podílel na obrovském množství hudebních nosičů. Hraje s vlastní skupinou Charlie Slavík Revue nebo s kapelou afroamerické zpěvačky Juwany Jenkins, případně s jedinou českou jump bluesovou skupinou St. Johnny & The Sinners.

Los Agentos je volné uskupení muzikantů kolem Roberta Lenerta, jednoho z nejlepších polských hráčů na foukací harmoniku. Los Agentos ovšem nejsou ani čistě bluesová skupina, ani kapela, ve které by harmonika hrála hlavní roli. Naopak, Lenert se na svých albech snaží, aby výsledek zněl pestře a jako dílo celé kapely. 

Joan Pau Cumellas je špičkový hráč na harmoniku z Katalánska, tedy ze země, kam se většinou za blues nejezdí. V rozhovoru pro naše rádio zdůrazňoval, že harmonika hraje v blues obě základní role – je tedy nástrojem doprovodným, ale zároveň nástrojem sólovým, podobně jako například kytara a jiné nástroje. Řekl také: „Harmonika je velmi expresivní nástroj a její zvuk má velmi blízko k lidskému hlasu. To je její silná stránka a umělec může díky tomu velmi snadno zaujmout pozornost publika. Harmonika se skvěle hodí k blues, ale výborně se s ní dají hrát i jiné styly. Jako určitý problém vidím použití diatonického nástroje v chromatickém kontextu. Rád na harmoniku hraji podobné motivy, jako hrají kytary, banja, housle nebo trubky. Ale k tomu je nutné použít specifické a docela obtížné techniky hry a především dechu, techniky, které se člověk může naučit až po letech praxe. Technicky náročné je také naučit se blokovat některé dírky jazykem. Dobrý hráč si s jazykem při hře musí umět poradit.“

James Cotton je poslední žijící z trojice harmonikářů, kteří doprovázeli slavného Muddyho Waterse – další dva byli Little Walter a Junior Wells. „Křišťálová průzračnost, jdoucí ruku v ruce s krásou.“ Takto poeticky charakterizuje Cottonovu hru náš přední odborník na blues Ondřej Bezr. Muddy Waters nebyl jediným legendárním bluesmanem, se kterým Cotton hrál. Jako malé dítě se na harmoniku učil od Sonnyho Boye Williamsona, koncertoval také s Howlin’ Wolfem a s po Watersově boku působil 12 let. V roce 1996 získal cenu Grammy za album Deep In The Blues. A právě on nám bude hrát na závěr pořadu.