Ondřej Konrád: Gumbo je jídlo

Ondřeji, podle čeho se tvá aktuální kapela jmenuje?

Posluchači si to můžou přečíst v bookletu našeho alba, kde je na gumbo dokonce recept. Je to tedy jídlo, které se vaří v New Orleans, ve městě, kde se  na začátku minulého století narodil jazz. V ulicích pod bohatě zdobenými balustrádami krásných koloniálních domů dodnes pochodují kapely, které hrají dravou – dnes až funkovou – muziku. A dodnes se za těmi kapelami táhnou většinou mladí lidé, kteří celý den tančí, a tak kapelu i publikum na chodnících udržují ve varu. Říká se jim „second line“, druhá řada. A aby lidé v sekond line měli dost energie a vydrželi ten taneční maratón, vaří jim místní panímámy ve velkých kotlích vydatnou, hustou polévku se spoustou ingrediencí. No a to je gumbo, jídlo, které se mimochodem připravovalo už dávno předtím, než tato tradice vznikla. Do Spojených států je patrně přivezli v 18. století otroci ze západní Afriky. A já mám velice rád hudbu, která v oblasti New Orleans vznikla a stále tam, dnes už podstatně proměněná a velmi inspirativní, existuje. A i když s ní naše kapela už dneska nemá už tolik společného, stále k New Orleans cítím určitý sentiment. A zároveň se mi líbilo, že je gumbo kotel plný různých, i nečekaných věcí, které dohromady báječně chutnají. Samozřejmě jsem chtěl, aby i naše hudba báječně chutnala. A i když nevím, jestli se to podařilo, na každý pád házíme do toho našeho hudebního kotle hodně různorodých věcí.

Jiná kapela, ve které jsi ještě nedávno působil, se jmenovala Šavle meče. Existuje mezi ní a Gumbem nějaká souvislost?

Ta spojitost je blízká i skrze to New Orleans. Kapelníka Šavlí mečů Jirku Hálu jsem kdysi upozornil na to, co se po hudební stránce v New Orleans děje od 60. a 70. let. Všichni to město považují za rodiště jazzu, ale jak známo, počátkem 20. let většina tamních muzikantů přišla o práci, když radnice nechala zbourat vykřičenou čtvrť, kde měli hudebníci denní chleba. Největší hvězdy se přesunuly do Chicaga nebo New Yorku a na New Orleans se jakoby zapomnělo. Jenže lidé tam se svou muzikou zůstali. New Orleans jako přístav otevřený do Karibského moře je stále kulturní křižovatkou. Vždycky tam přijížděli lidé z různých končin a právě to vytvářelo zvláštní směs, díky které jazz vznikl. A i když se tedy velké hvězdy odstěhovaly do větších aglomerací, duch té hudby tam zůstal. Já jsem kdysi objevil, jaká hudba se tam hraje, že je to jedinečný a nadto vtipný funk. Sháněl jsem nahrávky a literaturu, pátral, proč to je muzika s takovým zvláštním „rajcem“. A Jirka Hála mě v tom zanedlouho předběhl a začal do New Orleans každoročně jezdit, dnes se přímo přátelí s řadou významných místních hudebníků. Letos na jaře v New Orleans dokonce s nimi natočil vlastní album, které snad zanedlouho vyjde. To mě naplňuje nadšením, že si někdo takhle plní sny. – Čili Gumbo a Šavle meče spolu jednoznačně souvisí, chvíli jsem byl členem obou sestav. Ale pak jsem se rozhodl sedět jenom na jedné židli a soustředit se na práci s Gumbem. Co z toho vzejde, jsem netušil. Ale cosi vzešlo a výsledek je na naší na desce. Je to mišmaš různých prvků a vlivů, ale zdá se mi, že přitom drží pohromadě. A že, i když se to zatím moc neděje, by Gumbu mohlo rozumět i publikum mimo jazzovou scénu, na níž se především pohybujeme. Zdá se mi, že se hodně proměnilo především posluchačstvo folkové scény, které je otevřené různým experimentům a alternativám. Asi bych měl usilovat o bližší kontakt s ním.  Ale možná k tomu jaksi samovolně dojde.

Na albu Aspoň jednu krásu světa jsou vedle písní s tvými českými texty také dvě instrumentálky a na závěr vaše verze All Along The Watchtower od Dylana…

Tu jsem nechal úmyslně v angličtině, i když jsem ji otextoval, tedy více méně přeložil a s Blues Sessionem ji taky zpívám česky. Na CD je v originále nejen proto, že by bylo složité získat na převod práva. Připadalo mi to jako bonusový fór. Hlavně když to zpíváme jako duet s Robertem Křesťanem, se kterým máme – aspoň myslím – leccos společného. Jeho texty jsem vždycky obdivoval a o to mi připadá zábavnější, že tady Robert zpívá anglicky. Ovšem svého milovaného Boba Dylana. Však mu to šlo ve studiu taky jako po másle.   

(Celý rozhovor vyjde v časopisu Folk & country.)