Slyšte, lidé! – Přehled nejlepších českých alb roku 2017, 2. díl

Dějiny kyjovské skupiny Narajama jsou spletité. Obsahují nejen jedenáctiletou pauzu, ale také nikdy nevydané první album Webs nebo desku 3’mej, vydanou dvanáct let po natočení. V roce 2014 řekl v rozhovor pro naše rádio člen skupiny Milan Lovec Bílovský – poté, co Narajama vydala po delší době nové album Convergere: „Nápadů máme plno, vidím to na další mohutné pokračování.“ Pokračování vznikalo od dubna 2016 do června 2017 v jihomoravském Bzenci a dostalo název Concurrere.

Především středověkou hudbou se na svém novém albu Early Music inspiroval basista a skladatel Jaromír Honzák. I když, jak tvrdí, není to tak, že by celé album bylo v duchu staré hudby. Název Early Music má spíše označovat něco nadčasového ve vztahu k inspiračním zdrojům, které v Honzákově hudbě můžeme slyšet. S Jaromírem Honzákem album tentokrát nahráli samí čeští muzikanti. V první řadě je to jeho dlouholetý spoluhráč David Dorůžka, dále pianista Vít Křišťan, který s Honzákem nahrával už dvě poslední albem. Dalším členem skupiny je bubeník Martin Novák a na saxofon a klarinet hraje Luboš Soukup.

Devět let po svém předchozím albu Slunci ležím v rukou přišla s novinkou Dagmar Voňková. Album se jmenuje Hostina a opět na něm převažuje přírodní lyrika. Namísto dua kytary a klavíru z minulé desky – tam hrál na piano Zdeněk Zdeněk – zvolila tentokrát písničkářka čistě kytarový doprovod. Navzdory tomuto rozdílu jsou si obě křehké a vzdušné nahrávky podobné a novinka jakoby na starší album navazuje. Jedním z důležitých témat jsou pro Dagmar Voňkovou stromy. Zatímco na minulém albu vzdávala hold krásným jívám a břízám plným mízy, tentokrát zpívá o starém rozeklaném dubu. V časopisu UNI na otázku, zda tuto píseň můžeme vnímat jako podobenstvím o kráse starých lidí, odpovídá: „Ano, můžete píseň vnímat i jako takovéto podobenství, jako krásu starých lidí. Zatímco člověk stárne rychleji, starý strom je oproti němu většinou ještě stále mladý, dokáže přežít další desítky, ne-li stovky let. Čím bude starší, tím víc bude moci v tom nejlepším ovlivňovat své okolí, krajinu, v tom nejlepším ji stmelovat a zaopatřovat. Staří moudří lidé to vědí, a proto o nich v podobenství zpívám. A také o sekerách a pilách, které brousí nemoudří – mladí i staří.“

Jako svou představu o world music označuje dílo nazvané Beránci a vlci jeho hlavní autor Marian Friedl. Na albu je zajímavé mimo jiné to, že Friedl do hry zapojil čtyři naprosto různorodé soubory – na jedné straně jsou to profesionální muzikanti ze Sdružení nezávislých jazzmanů, na druhé straně jeho vlastní kapela RukyNaDudy, zaměřená na staré nástroje, na které u nás téměř nikdo nehraje. „Ve své podstatně nikde na světě podobou kapelu nenajdeme,“ říká Marian, který je zároveň členem tria Jitky Šuranské, třetí z kapel, které se na Beráncích a vlcích sešly. A tou čtvrtou je ryze folklórní Ženský sbor z Kudlovic. Samotný Marian Friedl se pohybuje v různých žánrech – vedle world music a folkloru hraje také jazz. V rozhovoru pro programový magazín JazzFestu Brno řekl: „Byla doba, kdy jsem se v Praze zabýval jenom jazzem a jiné projekty jsem odmítal. Zajímaly mě dokonce jen progresivní polohy jazzu. Pak jsem odešel zpátky na Moravu a chtěl jsem tam tuto hudbu přinést. Pořádal jsem s dalšími nadšenci i pár ročníků jazzového festivalu, organizoval jsem koncerty, ale narážel jsem na minimální zájem. Postupně jsem se tedy vrátil na zem a dnes hrávám na svatbách, co je potřeba, mám i swingovou kapelu a do toho se věnuju free jazzu s norsko-českou kapelou NOCZ nebo projektům, jako jsou právě RukyNaDudy nebo trio Jitky Šuranské. Jsem prostě strašně šťastný za to, že můžu hrát muziku. Nevzdávám se projektů s hodně osobitou tváří, které mají také mou trvalou podporu i v mé rozhlasové nebo dramaturgické činnosti, ale v první řadě mám stále v sobě touhu být muzikantem.“

Řadou spolupracovníků se na svém novém albu obklopil také písničkář Jakub „Cermaque“ Čermák – v tomto případě však šlo o systém co píseň, to jiný producent nebo jiní doprovodní muzikanti. Čermák na své novince zčásti navázal na některá témata z přechozího, také velmi silného alba Gravitace. Už tam totiž dával najevo, že jej některé jevy v současné Evropě pálí. Když zpíval své dcerce Agátce: „Ať se ti vyhnou dějiny“, současně naznačoval, že dnes se tyto pohnuté dějiny vlastně píšou. A právě aktuálním událostem, jejich reflexi a strachům, které si s nimi spojujeme, věnoval Čermák album s názvem Neboj. V jednotlivých písních se u nástrojů, mikrofonů, počítačů i za mixážním pultem střídali lidé jako Ondřej Ježek, Jarda Svoboda, Honza Kratochvíl, Christoffer Strandh nebo Nèro Scartch. Třebaže jsou v bookletu rozděleny role na „produkci“ a „nahráli“, vnímám úlohy producentů a hostujících muzikantů a zpěváků jako spojité nádoby, které Čermákovy deklamované básně přetvářejí ve skutečnou hudbu.

Jméno jazzového saxofonisty Luboše Soukupa jsme zmínil už v souvislosti s novým albem Jaromíra Honzáka. Soukup, který už několik let žije v Dánsku, však loni zabodoval i jinými projekty. Jednak hned na jaře vyšlo také výborné CD skupiny Inner Spaces, jejímž je členem. A na samém konci roku saxofonista vydal své nové album Země, které nahrál se svým skandinávským kvartetem a se speciálním hostem, kytaristou a zpěvákem Lionelem Louekem. V rozhovoru pro časopis Harmonie Soukup řekl: „Lionela jsem poznal na mistrovských jazzových kursech v Dánsku. Byl jsem členem jeho ansámblu a týden jsme zkoušeli jeho skladby a kurs zakončili veřejným koncertem. Byl to pro mne tak silný zážitek, že jsem se Lionela okamžitě zeptal, jestli by se mnou nechtěl zahrát pár koncertů a natočit CD. No a jemu se ten nápad líbil.“ A dodává: „Lionel Loueke je podle mého názoru jeden z nejlepších sidemanů. Jeho fantastický rytmus dokáže pomoci kapele, aby hrála o několik třid lépe. Navíc má svůj osobitý zvuk a přístup a nebojí se experimentovat.“

Zpěvačka Monika Načeva natočila své nové album Průvan v hlavě společně s DJ Fivem, který obsluhuje gramofony, a se slovenským producentem elektronické hudby, který vystupuje pod přezdívkou Tentato. Texty Sylvy Fischerové Načeva většinou spíše recituje do hudebního doprovodu, než zpívá. To však nic nemění na tom, že album má vnitřní sílu a že jsem je bez váhání zařadil do tohoto přehledu.

Ženské poezii je věnováno i album Nepřipoutaný projektu Wolf Lost In The Poem, což je vlastně Honza Žamboch ze skupiny Žamboši. V tomto případě ale nejde o zhudebněné verše, ale o nové písně inspirované tvorbou žen-básnířek, a tedy o jakousi Honzovu poctu těmto tvůrkyním. Mezi ženami, ke kterým se „osamělý vlk“ Žamboch obrací, jsou Emily Dickinsonová, Anna Barkovová, Marina Cvětajevová, Clara Janés, Vilja-Tuulia Huotarinen nebo Bronisława Wajs.

Martin Konvička je mladý jazzový skladatel a pianista, který se v rámci svého magisterského studijního programu zabývá tématem improvizace v hudbě z psychologického hlediska. Předtím studoval bakalářský stupeň na Katedře jazzové interpretace na JAMU v Brně a v rámci studia strávil také dva semestry na hudební akademii v rakouském Grazu. Po návratu sestavil trio s kontrabasistou Petrem Kormanem a s bubeníkem Markem Urbánkem, s nimiž natočil své debutové album Coming Homo.

Plyš je trio, které tvoří dvě Slovenky usazené v Moravskoslezském kraji – baskytaristka, zpěvačka a autorka Katka Žilová, akordeonistka Katka Kuchárová a jejich český kolega, bubeník Tomáš Kothera. Všichni mají bohaté zkušenosti z jiných kapel – Tomáš z Hroznu, Katka Kuchárová z Divozelu, Katka Žilová například z folkových Mysami, z Pathetic Hypermarket Bandu nebo z dua Kofein, v jehož rámci už před téměř deseti lety vznikly některé písně přenesené později do repertoáru Plyše. Třebaže je u Plyše velmi zajímavá i hudební složka, v první řadě skupina promlouvá texty. Z větší části, možná i výhradně, pojednávají o vztazích, což je oblíbené téma, v jehož rámci se dá přinést jen málo originálních nápadů. Plyši se to daří opakovaně. Příběhem, z nějž mrazí, je titulní Líška o ženě, která „túži opustiť muža, ale iného nemá“. V písni Franforce Katka Žilová vyjmenovává tituly knih ležících v prázdné posteli a v zaprášené kuchyni a je z toho silný příběh i bez zbytečných sloves. Konečná stanica je ten nejbanálnější možný příběh dvou lidí, a přesto se do písně podařilo dostat stále se opakující napětí mezi strachem a odvahou, zimou a jarem a dvojím možným chápáním slov „pocit iného stavu“.