Jaromír Honzák: Inspirace starou hudbou souvisí s mým studiem

Rozhovor s Jaromírem Honzákem

Proč jste si jako téma nového alba zvolil inspiraci starou hudbou?

Inspirace starou hudbou souvisí s mým nedávno ukončeným studiem na jazzové katedře brněnské JAMU. Předtím jsem se o tuto hudbu aktivně nezajímal. Jako „žáček ve škole“ jsem však absolvoval kurs staré hudby u paní doktorky Jany Michalkové Slimáčkové. Středověká hudba na mne hluboce zapůsobila, velmi mě zasáhla například Perotinova skladba Viderunt omnes. A také jsem zjistil, kolik jazzových hudebníků a tvůrců soudobé hudby včetně mého oblíbeného Steva Reicha se starou hudbou inspiruje. Vlastně jsem objevil Ameriku až v pokročilém věku. Zjistil jsem, že v té hudbě je přesah, který nějak souvisí s duchem dnešní hudby. Tím pádem i člověka, který není na starou hudbu přímo naladěn, něco osloví. Jako by v ní bylo skryto nějaké poselství, které jsme schopni slyšet. I já jsem si toho tedy konečně všiml a nedalo mi to, abych to nějak nezúročil. Nové album tak přímo souvisí s prací na mém magisterském projektu, v jehož rámci jsem jako svůj studijní záměr zkoumal použití postupů a technik středověké hudby v jazzovém kontextu. Album je tedy vyústěním tohoto mého magisterského úkolu, ale zároveň si myslím, že jsem se ještě nedostal tak daleko, kam jsem se dostat mohl, takže to možná bude i inspirace pro budoucnost.

Na albu vedle vás účinkují kytarista David Dorůžka, pianista Vít Křišťan, saxofonista Marcel Bárta a bubeník Martin Novák. Překvapil vás někdo z nich svým přístupem?

Všichni mě překvapili tím, že předčili moje očekávání. Hudbu vytvářejí konkrétní muzikanti, do té doby je to jen papír popsaný notami. Oni z tohoto zápisu díky své empatii a erudici reálnou hudbu teprve vytvářejí. Musím vysoce vyzdvihnout jejich přístup a vklad, který tomu dali. Někdy mám přesnější představu a jindy na počátku skoro nevím, co se bude dít. A teprve ostatní muzikanti tomu dají konečnou podobu. Dříve, před lety, jsem hrál s polskými hudebníky, protože jsem v té době u nás nenacházel hráče ne snad tak dobré, jak bych potřeboval, ale tak naladěné. Dnes tady jsou a já jsem z toho, jak fantasticky k tomu přistoupili, byl opět v úžasu.

Na album jste zařadil také píseň Oldřicha Janoty Březový háj. Šlo o náhodné setkání s touto konkrétní písní, nebo jste tohoto písničkáře sledoval už předtím?

Byla to spíše náhoda. Já se jinak pohybuji spíše ve stereotypech. Když mám něco rád, zajímá mě to dlouhodobě, ale jinak mě musí někdo nasměrovat, abych si všiml něčeho zajímavého mimo svůj koridor. Toto se stalo díky televizi. Spousta lidí televizi nemá ráda, ale já ji z tohoto důvodu často obhajuji. Občas tam totiž narazím na zajímavé inspirace.

Před pěti lety jste nahrál album Blood Sings s písněmi Suzanne Vega. Na albu Face Of The Bass máte úpravu skladby Dancing Queen od skupiny Abba. Je to v něčem zásadně jiné, zpracovávat Suzanne Vega, Abbu a Oldřicha Janotu?

Řekl bych, že ten postup je podobný. Osloví mě nějaká píseň, která má nějakou náladu a já se ji jen snažím uchopit po svém, pomyslně si ji pro sebe „ukrást“ a tvářit se, jako by to byla moje hudba. Někdy to přetvoření změní originál víc a jindy je to poměrně věrné originálu. Například na albu písní Suzanne Vega mám skladby, které znějí téměř jako originál, a jiné jsou původní verzi dost vzdálené. U Abby to bylo spíše vzdálené, zatímco u Oldřicha Janoty je změna především v tom, že se zpívaná píseň provádí instrumentálně, ale jinak jsme ji myslím nijak zásadně neposunuli.

Vrátím se ještě k vašemu novému albu. Vedle vaší vlastní hudby a skladby Oldřicha Janoty je tam také adaptace jednoho Kyrie…

To je středověký anonym myslím ze 13. století. Je to krásný a silný kus hudby, který jsme zpracovali možná trochu brutálně, ale snad nám to posluchači staré hudby odpustí.