Dagmar Voňková přichází s Hostinou

Nové album Dagmar Voňkové obsahuje dvanáct nových písní a vychází po dlouhých devíti letech od zatím poslední desky. Po nahrávkách, na nichž autorku doprovázeli Radim Hladík nebo Zdeněk Zdeněk, představuje novinka s názvem Hostina návrat ke kořenům a nabízí nejryzejší, nejčistší a nejnaléhavější podobu této nenapodobitelné písničkářky. Ručně malované obaly vznikly ve spolupráci Dagmar Voňkové s chráněnou dílnou Lemniskáta.

Podobně jako na předchozím albu je základním východiskem autorčiných textů přírodní lyrika: písně o stromech, hvězdách, sněhu, duze, tmě a světle nebo slunci. Ostatně už v souvislosti se svým přechozím albem Slunci ležím v rukou Voňková řekla: „Slunce je symbolem, který přináší život. Cítím napojení na jeho zdroj. Je to opakující se téma, které se mi objevuje průběžně v kresbičkách i písních. Také je tam vždycky nějaká hora, voda a vzduch, což je jistě nejen můj archetyp.“

Milou krajinou, k níž přilnula, jsou pro Dagmar Voňkovou Pyšely, kde žije. Říká: „Pyšely jsou na kopci, a kdybychom šli ještě kousek nahoru směrem ke hřbitovu, dojdeme během pěti minut na panoramatický výhled a kousek přes pole už začíná taková malá Šumavička. My jsme se sem do Posázaví dostali úplně náhodou. Bydleli tady přátelé Vaška Koubka, kteří potřebovali nutně jít do Prahy a já jsem zase nechtěla být v Praze. Je zvláštní, že tu svou krajinu potřebujete. Uvědomila jsem si, že když lidé musí emigrovat, krajina, z které vyšli, je volá. Myslela jsem si, že se to jen tak říká, ale ona je volá skutečně. Tam, kde strávíte nějakou dobu, vás to formuje.“

Alba Slunci ležím v rukou a Hostina představují návrat Dagmar Voňkové k písním. V 90. letech (zejména na albu Voliéra s Radimem Hladíkem) se věnovala náročnější kytarové instrumentální hudbě. V roce 2004 na to téma řekla: „Život to tehdy tak přinesl. V té době se mi nechtělo moc hovořit ani zpívat, a tak jsem se vyjadřovala výhradně prostřednictvím kytary.“