Plyš: Líška (recenze CD)
Písně z CD Líška skupiny Plyš znáte z našeho vysílání. Přečtěte si recenzi alba a pusťte si k tomu rozhovor s autorkou písní Katkou Žilovou, který jsme uvedli v květnu 2017.
Netřeba kroužit kolem zásadního sdělení. Album Líška skupiny Plyš je pro mne nejvýraznějším debutem na domácí hudební scéně v roce 2017. A jedním z nejlepších alb vůbec. Málokdy se totiž stane, že by se tak dokonale propojily forma s obsahem, instrumentální složka se složkou textovou, síla jednotlivých písní se silou celku. Vlastně co píseň, to potenciální hit, a přitom všechno zapadá do sebe, a album tím pádem není jen sbírkou jednotlivých tracků, ale plnohodnotným uceleným dílem.
Plyš je trio, které tvoří dvě Slovenky usazené v Moravskoslezském kraji – baskytaristka, zpěvačka a autorka Katka Žilová, akordeonistka Katka Kuchárová (nepletu-li se, bylo těhotenství tím důvodem, proč na albu zpívá pouze vokály, zatím u akordeonu zaskočil Vojta Drnek) a jejich český kolega, bubeník Tomáš Kothera. Všichni mají bohaté zkušenosti z jiných kapel – Tomáš z Hroznu, Katka K. z Divozelu, Katka Ž. například z folkových Mysami, z Pathetic Hypermarket Bandu nebo z dua Kofein, v jehož rámci už před téměř deseti lety vznikly některé písně přenesené později do repertoáru Plyše (Po kryhách, Neprestáva pršať).
Kolekce písní, kterou Plyš nabízí, vznikala tedy v průběhu let, zrála, hledala svou ideální polohu. A zatímco Kofein jsem vnímal jako folkové duo (vedle Katky Ž. je tvořil Oliver Sinay) se zajímavými texty, u Plyše síla textů zůstala, ale hudební jazyk je stejně důležitý jako slova. Klíčový není ani tak základní rytmus nebo stylové zabarvení jednotlivých skladeb (reggae u Vosku a peny, drobné náznaky country v Neprestáva prašť). Síla hudby Plyše je v rytmických vzorcích (pěkná hra bicích v Po krychách), v basových figurách (Vosk a pena), v hypnoticky se opakujících jednotlivých tónech (Konečná stanica), případně v momentech, kdy dominantní basu vystřídá nebo doplní akustická kytara (Franforce). Výsledkem je hudba, pro kterou jsou pojmenování folk, šanson i pop naprosto rovnocenná. Každé z nich má smysl.
Třebaže Plyš promlouvá už samotnou hudbou, skutečná síla kapely je v Katčiných textech. Z větší části, možná i výhradně, pojednávají o vztazích, což je oblíbené téma, v jehož rámci se dá přinést jen málo originálních nápadů. Plyši se to daří opakovaně. Příběhem, z nějž mrazí, je titulní Líška o ženě, která „túži opustiť muža, ale iného nemá“. Přitom se autorce – vedle zřejmých narážek na Malého prince – povedlo do textu dostat nepřeložitelnou slovní hříčku se slovem „líška“, které je zde jednou jako sloveso, podruhé jako podstatné jméno. Ovšem podobně silných momentů je na albu více: Tak jako Karlu Krylovi kdysi v písni Atlantis postačil k charakteristice nepřítomného hrdiny popis jeho sbírky známek, vyjmenovává Katka Žilová v písni Franforce tituly knih ležících v prázdné posteli a zaprášené kuchyni. A je v tom silný příběh i bez zbytečných sloves. Vosk a pena (vedle úvodní Po kryhách druhá píseň vzešlá ještě ze spolupráce s Oliverem Sinayem) sice líčí živočišnou stránku lidství (pojednává vlastně o věcech, o kterých ani moc nechci poslouchat písně), ale pod povrchem a leskem vosku se skrývá bída vnitřního hladu („nepoznali hlad a neboli sýti“) a finále mrazivého rána. Konečná stanica je vlastně ten nejbanálnější možný příběh dvou lidí, a přesto se do písně podařilo dostat stále se opakující napětí mezi strachem a odvahou, zimou a jarem a dvojím možným chápáním slov „pocit iného stavu“. A obecně – nikdy bych netušil, jak poetickým tématem může být touha příměří v peřinách.
První album skupiny Plyš je naprosto vyzrálé. Drobné rezervy jsou místy v jistotě zpěvu. Ale význam slov a barevné aranže lehkou nevýraznost přebijí a v některých pasážích (Napospas) Katka Žilová ukazuje, že i jako sólová zpěvačka má silný potenciál. Líška je album, které mě baví s každým dalším poslechem. Od začátku až do konce.
Vydavatel: Sweetsen Records
Rok vydání: 2017
Žánr: alternativní folkrock
Celkový čas: 40:14