Slyšte, lidé! – Střípky z židovské hudby

Pražská kapela Shum Davar se věnuje klezmeru, ale vedle toho také romské nebo balkánské hudbě, čerpá z tradice Gruzie, Arménie nebo Slovenska. Jedná se o mezinárodní formaci, která vznikla v roce 2013 a vystupuje ve dvou podobách – jednak s běloruským akordeonistou Aliaksandrem Yasinským a jednak s jeho gruzínským kolegou Gugarem Manukyanem. Název skupiny Shum Davar pochází z hebrejštiny a znamená Nic, Žádný nebo Nikdo.

Slovenská skupina Mojše Band v čele s cimbalistou Michalem Paľkem nedávno vydala dvě nová alba. První z nich, Tfilos un Nigun neboli Modlitby a nápěvy obsahuje nové písně na texty slovenského židovského básníka Shloma ben Rivkeho. Vedle toho si skupina dala za cíl zmapovat tradiční židovskou hudbu v jednotlivých regionech bývalé rakousko-uherské monarchie. Jako první nahrávka z plánované širší edice vyšlo album Zipserim s židovskými písněmi z oblasti Spiše na Slovensku. Mojše Band je finalistou celosvětové soutěže židovské hudby v Amsterdamu v roce 2017. Účinkoval na řadě prestižních festivalů, například v Rakousku, Polsku nebo v Izraeli. V červenci se skupina představila také na mezinárodní konferenci Czech Music Crossroads v Ostravě.

Židovské hudby se na svém novém albu dotkla také kapela Nerez. V čele této legendy českého folku původně stáli Zdeněk Vřešťál, Vít Sázavský a Zuzana Navarová. Kapela se v první polovině 90. let rozpadla, Vřešťál a Sázavský měli a stále mají od roku 1998 skupinu Neřež. Nedávno se však spojili se slovenskou zpěvačkou Luciou Šoralovou a založili s ní nový projekt s názvem Nerez & Lucia. Nahráli album Zlom, na kterém najdeme i silnou píseň na téma židovství a druhé světové války s názvem Klec. Autorem textu je Zdeněk Vřešťál, hudbu složil manžel Lucie Šoralové Ondřej Soukup.

Idan Raichel je hudebník z Izraele, který stojí za skupinou nazvanou The Idan Raichel Project. První album, které pod touto hlavičkou vyšlo v roce 2006, nahrálo kolem 70 muzikantů z různých zemí, vedle Izraele především z Etiopie. Sám Idan Raichel se původně učil hrát na akordeon, později se věnoval jazzu a učarovala mu právě etiopská hudba. Dnes je Raichel na Blízkém východě hvězdou první velikosti a na asijské a africké scéně spolupracuje s dalšími významnými muzikanty. Před třemi lety došlo v jeho kariéře ke zlomu. Namísto velké kapely proměnlivého složení se rozhodl soustředit na sólovou dráhu, což znamená, že ve studiu nebo na pódiu je sám za sebe a pouze si k sobě podle potřeby zve jednotlivé doprovodné hudebníky. Aktuální album And If You Will Come To Me nahrál s muzikanty z Japonska, Bulharska, Etiopie, Kuby a Indie a zařadil na ně duety například s africkým zpěvákem Bombinem, s izraelskými kolegy Berrym Sakharofem a Zehavou Ben a také jednu skladbu s obnoveným Idan Raichel Projectem.

Izraelský kontrabasista Avishai Cohen nedávno vydal nové album s názvem Arvoles. Název alba znamená v židovském jazyce ladino Stromy. Autor je natočil v sestavě s pianistou Elchinem Shirinovem a s bubeníkem Noamem Davidem, jako hosté pak na albu účinkují trombonista Björn Samuelsson a na flétnu Anders Hagberg. Kontrabasista, jehož předchozí nahrávka 1970 byla písňová, v posledních letech řeší, nakolik být hudebníkem, který slouží hudbě a vlastně hraje na doprovodný nástroj, a do jaké míry být sólistou. V rozhovoru pro naše rádio řekl: „Doprovázet jako basista sám sebe nebo jiné hráče je pro mne velká radost a velká výzva. Ale také rád hraji sólově. Obojímu se učím celý svůj život.“

Na klezmer coby původně světskou hudební tradici aškenázských (středo- a východoevropských Židů) navazuje pražská skupina Klec v čele se zpěvákem a flétnistou Martinem Šmídem. Dělá to trochu eklekticky, s výraznými prvky parodie, ale zároveň s úctou k někdejším předlohám. Klezmer kombinuje s prvky balkánského folklóru, reggae, rocku a dalších stylů. Sestavu vedle Šmída tvoří kytarista Štefan Čulík, bubeník Ondřej Tichý, basista Jiří Váňa, dále na klávesy, akordeon a trubku hraje Jakub Schmid a na saxofon Adam Gebert.                                                                                          

Skupina Gulaza se zaměřuje na tradiční hudbu židovských žen z Jemenu, a to přesto, že v jejím čele stojí muž. Igal Gulaza Mizrahi žije v Izraeli, ale narodil se v Alžírsku matce marockého původu a jemenskému otci. Zpívá „ženské“ písně, a to citlivě, s úctou a respektem. Skupina Gulaza starou hudební tradici oživuje nejen v písních, ale i využitím divadelních a ceremoniálních prvků. Mystické texty, které byly po staletí předávány od matky k dceři a přecházejí z generace na generaci, získávají díky současné interpretaci něco navíc. Díky zvláštnímu hlasu Igala Gulazy Mizrahiho a jedinečné kombinaci nástrojů, jsou diváci vtaženi do úzkého světa modlitby, vášně, tance, lásky a touhy po svobodě. Spolu s Mizrahim skupinu Gulaza tvoří další tři hudebníci – violoncellistka Leat Sabbah, kytarista Yair Hashahar a David Dagmi, který hraje na perkuse a turecký strunný nástroj jumbush.

Mezinárodní skupina Yiddish Glory se zaměřuje se na písně, které v době druhé světové války sesbíral na území Sovětského svazu kyjevský etnomuzikolog a badatel Mojše Beregovskij. Ten byl v roce 1949 zatčen a sedm let strávil v gulagu na Sibiři. Když se vrátil, byl rehabilitován, získal zpět zabavenou sbírku písní, ovšem s výjimkou právě židovských skladeb z válečné doby. Ty se dlouho považovaly za ztracené, až je v roce 2000 objevila kanadská etnoložka a profesorka židovských studií Anna Shternshis. Právě ona tento projekt představila v červenci na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, kde také skupina Yiddish Glory vystoupila. O písních, které sovětský režim léta tajil, říká: „Nejsou to klasické jidiš písně o lásce a nostalgii. Surové emocionální balady vyjadřují zoufalství, násilí, potřebu msty, ale i humor a statečnost. Poskytují přímá svědectví o německých zvěrstvech páchaných na Židech.“ Dochovaly se hlavně texty písní. Většinu z nich nově zhudebnil ruský zpěvák a muzikant Psoy Korolenko, který se snažil balancovat na hraně mezi židovskou a dobovou sovětskou hudbou. Nakonec k textům dosadil populární dobové a lidové melodie, několik nápěvů sám složil, na dalších se podílel ruský romský houslista Sergej Erdenko.

Na festivalu Colours of Ostrava 2019 vystoupil izraelský kytarista Yonatan Gat, známý jako milovník naprosto volné improvizace. Vystupuje s bubeníkem a s basistou Sergiem Savegem a o svém stylu hry říká: „Hraji vždy uprostřed publika. Hodně improvizuji a chci mít od posluchačů okamžitou vazbu. Když jsem mezi lidmi, cítím, jak dýchají a reagují. Dává mně to úžasnou výsadu rozhodnout se, jestli jim mám dát to, co by podle mě chtěli slyšet, nebo hrát to, co chci já.“ Gatovým cílem je propojit hudební styly, které dnes vnímáme jako rozdělené nebo mimoběžné.

Další vynikající hudebník z Izraele se jmenuje Itamar Borochov. Je to jazzový trumpetista, ale i on tento žánr přesahuje. Má blízko například k severoafrické hudbě nebo k tradiční hudbě židovské. V rozhovoru nám řekl: „Podle mne tyto žánry mají s jazzem mnoho společného. Rád si u různých druhů hudby všímám toho, jak moc je v nich důležitá improvizace. V různých typech lidové hudby se totiž nezávisle na sobě vyvinuly podobné a přitom rozdílné přístupy k improvizaci. Při hraní těchto různých stylů pozoruji jak rozdíly, tak podobnosti. Někde jsou si blízké interpretační přístupy, jinde je to práce s melodií nebo s harmonií. Někde se více pracuje s rytmem, jinde s celkovým pocitem. To vše mě inspiruje. Nikdy jsem nebyl typ člověka, který by si dopředu řekl: Chci vytvořit fúzi žánrů, smíchat prvky severoafrické, blízkovýchodní a afroamerické hudby. Snažím se jen tvořit co nejpřirozeněji a využívat přitom životní i hudební zkušenosti, kterými jsem si prošel. Hudba, kterou skládám a hraji, je vyústěním všech těchto zjištění i zkušeností.“ Borochov hraje na speciálně zkonstruovanou trubku se čtvrtým pístem, se kterou může vyluzovat čtvrttóny, obvyklé v blízkovýchodní hudbě.

Na festivalu Colours of Ostrava 2019 hrála také izraelská skupina Lola Marsh v čele se zpěvačkou Yael Shoshanou Cohen. Ta o tvorbě kapely říká: „Máme jak mohutně znějící, skoro až filmové písně. A vedle toho písně intimní. Pro nás je důležité být intimní, i když třeba hrajeme ve velkém sále. Doufám, že se naše skladby fanoušků dotýkají, oslovují je. Že jim naše písně dají naději a rozradostní je nebo rozesmutní.“

Gili Yalo vystoupil v Praze na festivalu Respect 2019. Narodil se v Súdánu židovským rodičům z Etiopie. Z rodné země utekl s rodiči v době súdánské občanské války do Izraele. Už jako desetiletý si zazpíval v Paříži jako sólista dětského sboru, později už jako dospělých umělec spolupracoval s etiopskou zpěvačkou Ester Radou. Jako sólový zpěvák navazuje na etiopského hudebníka Mulatu Astatkeho, ale vedle etiopské a židovské hudby čerpá z dalších afrických stylů a také z reggae.