Itamar Borochov: Náš svět stojí na rytmu

Itamar Borochov: Náš svět stojí na rytmu

Pořad v souvislostech


Izraelský trumpetista Itamar Borochov
Budeme vysílat

S Danielem Salontayem o albu Startalker
Pozvánka na festival Dobršská brána 2019
Se skupinou Už jsme doma o albu Kry
Vysílali jsme


Pianista Marek Novotný s albem Fresco

Pozvánka na festival Beseda u bigbítu 2019

Zuzana Mikulcová – koncert ze studia
Audioarchiv
24. února 2019 Jazz, Aktuality Autor: Milan Tesař

Izraelský trumpetista Itamar Borochov vydal nové album Blue Nights, na kterém mimo jiné spolupracuje s newyorskou skupinou marockých hráčů Innov Gnawa. V poslední době Borochov, jehož kořeny sahají mimo jiné do střední Asie, používá speciální nástroj schopný hrát intervaly menší než půltóny, zkonstruovaný přímo jemu na tělo. Živě si jeho hru budete moci vychutnat 26. 3. 2019 v Jazz Tibet Clubu v Olomouci, 27. 3. v Praze v Jazz Docku a 28. 3. v Trutnově v rámci festivalu Jazzinec. Následující rozhovor vznikl paralelně pro časopis UNI (zde uvádíme jen krátkou ukázku) a pro Proglas, kde si jej budete moci poslechnout 19. března 2019.

Rozhovor s izraelským trumpetistou Itamarem Borochovem

Hrajete jazz, ale současně se inspirujete židovskou a severoafrickou tradiční hudbou. Mají tyto žánry pro vás něco společného, nebo s nimi pracujete jako s protikladnými prvky, které se snažíte propojit?

Podle mne tyto žánry mají s jazzem mnoho společného. Rád si u různých druhů hudby všímám toho, jak moc je v nich důležitá improvizace. V různých typech lidové hudby se totiž nezávisle na sobě vyvinuly podobné a přitom rozdílné přístupy k improvizaci. Při hraní těchto různých stylů pozoruji jak rozdíly, tak podobnosti. Někde jsou si blízké interpretační přístupy, jinde je to práce s melodií nebo s harmonií. Někde se více pracuje s rytmem, jinde s celkovým pocitem. To vše mě inspiruje. Nikdy jsem nebyl typ člověka, který by si dopředu řekl: Chci vytvořit fúzi žánrů, smíchat prvky severoafrické, blízkovýchodní a afroamerické hudby. Snažím se jen tvořit co nejpřirozeněji a využívat přitom životní i hudební zkušenosti, kterými jsem si prošel. Hudba, kterou skládám a hraji, je vyústěním všech těchto zjištění i zkušeností.

Izraelskou kulturu vnímám jako tavicí kotlík, plný různých stylů a žánrů. Který z proudů tradiční židovské hudby je vám nejbližší?

Jak víte, Židé byli po dva tisíce let rozptýleni po celém světě. Když se začali masově vracet na území dnešního státu Izrael, vznikl onen tavicí kotlík kultur. Smísili se Židé z Evropy, ze severní Afriky, ze středního Východu, z Etiopie, z Jemenu, z Indie. Předkové dnešních obyvatel Izraele žili více než tisíc let na různých místech světa a tam čerpali z místních kultur a přímo byli jejich nedílnou součástí. Pokládám za obrovské štěstí, že jsem mohl vyrůstat v tak bohatém kulturním prostředí. Mí předkové přišli do Izraele z Afghánistánu, Uzbekistánu, Lotyšska a Maďarska. Už to je docela bohaté rodinné zázemí. Vyrůstal jsem v Izraeli v Jaffě, což je multikulturní město. Velká část našich sousedů byli muslimové a nejbližší synagoga byla severoafrického typu. To vše tvořilo soundtrack mého dětství a spojilo se to do mé hudební identity.

Na své album Blue Nights jste si pozval hráče severoafrického stylu gnawa. Jak jste se s touto hudbou seznámil?

První, kdo mi o hudbě gnawa řekl, byl můj otec Yisrael Borochov. Jednou, když jsem byl ještě chlapec, jsem sledoval na jednom televizním kanálu dokument o hudebnících z Mali a konkrétně o zpěvačce Oumou Sangaré. V té době jsem o této hudbě vůbec nic nevěděl, ale fascinovalo mě to, doslova zasáhlo mou duši. Cítil jsem, jako by to byla hudba, která se dávno odehrávala hluboko v mé mysli, a teď vyšla na povrch. Byl to zvláštní pocit, který nedokážu přesně popsat. Chtěl jsem si tedy o hudbě západní Afriky dohledat další informace. Když to zjistil můj otec, dal mi CD s nahrávkami gnawské hudby, abych si je zkusil poslechnout. Bylo to album Moroccan Trance 2: Sufi s nahrávkami souboru The Gnaoua Brotherhood of Marrakesh. Úplně mě to dostalo, protože to byl styl, který propojoval západoafrickou estetiku s hudbou severní Afriky, kterou jsem znal ze synagogy. Tak jsem se s gnawou setkal poprvé. Druhé setkání proběhl u nás v Jaffě v jednom hudebním klubu, jehož majitel se severoafrickou hudbou zabývá a sám ji dvakrát nebo třikrát týdně hraje. Díky němu jsem poznal chaabi, což je hudba hlavně marockých Berberů. A berberská pentatonika mi otevřela dveře do úplně jiného světa. Dostal jsem se tedy k marocké hudbě dvěma různými cestami. Dnes mě severoafrická hudba velmi inspiruje, ostatně jejímu studiu se věnuji už mnoho let, chovám k ní úctu. A jsem moc rád, že jsem si mohl jako hosty na své album přizvat vynikající hráče gnawy z New Yorku. Vytvořilo se mezi námi pevné pouto a já myslím, že naše spolupráce bude ještě pokračovat.

Jednou jste řekl, že svou hudbu pokládáte za „kmenové umění“ a že jste rád, když publikum na vašich koncertech tančí. Jakou roli ve svých skladbách tedy přisuzujete rytmu?

Rytmus je pro mne velmi důležitý, ale lidé pojem rytmu často špatně chápou. Spojují si jej se silnou intenzitou zvuku a s důrazem na bicí nástroje nebo perkuse. Já mám ale rád výrazný rytmus i u jemné hudby, u balad. Rytmus je pro mne král, celý náš svět je postaven na rytmu – na rytmu, otáčení Země kolem Slunce, na rytmu rotace Země kolem osy, na rytmu přílivu a odlivu. Rytmus tady byl odjakživa, není to lidský výmysl, stejně jako čas existuje nezávisle na lidech.

V jednom starším rozhovoru jste zmínil vývoj nového prototypu trubky se čtvrtým ventilem, která umožní hrát mikrotóny ještě snáz než nástroje, které vyvinuli Don Ellis nebo Nassim Maalouf. Vím, že na tento nástroj už hrajete. Můžete popsat, v čem je jiný?

Trubku, na kterou hraji, pro mne zhotovil David Monette, jeden z nejlepších výrobců těchto nástrojů všech dob. Zmíněný Don Ellis byl jedním z prvních, kdo sestrojili trubku se čtvrtým ventilem, krátce po něm postavil podobný nástroj Nassim Maalouf – na jeho trubku hraje jeho skvělý talentovaný syn Ibrahim Maalouf. Moje trubka se od jejich nástrojů liší v několika ohledech. V první řadě je čtvrtý ventil umístěn víc vpravo a já na něj hraji malíčkem pravé ruky a nikoli levým ukazováčkem. A dále můj nástroj je zkonstruovaný přímo mně na míru, pro mé specifické potřeby. Je to krásný nástroj a já si práci s ním opravdu užívám. Otevírá mi obrovskou škálu nových možností.

(Celý rozhovor vyjde v březnovém čísle Magazínu UNI)

 

NyníKomorní hudba
Skladba: Menuet ve stylu Nicoly Porpory; Autor: Kreisler Fritz; Sóla: Accardo Salvatore - housle, Manzini Laura - klavír
02:00Křesťan a svět
02:25Písně
03:00Folklorní okénko
04:01Písničky před svítáním
04:45Jitro s dechovkou
05:00Ranní magazín

Témata Jak se vám líbí

longital_salontayPodívejte se, co pro vás chystáme v pořadu Jak se vám líbí.

Regiony

Regiony

Kolokvium v Náměšti

11kytaraZveme na kolokvium na téma Hudba a spiritualita.

Rozhovor s Worship Central

worship-centralPoslechněte si rozhovor s britskou křesťanskou kapelou Worship Central.

Partneři

Časopis Harmonie - klasická hudba, jazz a world music