Skupina Klec: Někteří židé nacisty oblbli

Rozhovor s Martinem Šmídem ze skupiny Klec

Martine, mezi prvním albem Klece 15 písní o lásce a novinkou Klezmer všeho druhu byla pauza asi osm let. Proč tak dlouho?

Nové CD ve skutečnosti vznikalo rok, takže od vydání prvního do začátku práce na tom druhém to bylo sedm let. Už jsme starší pánové, máme rodiny a konkrétně já jsem mezi těmi dvěma cédéčky měl tři děti. To se pak člověk nemůže věnovat jenom kapele, ale má i jiné starosti.

Jak se vyvíjelo vaše vnímání klezmeru?

Zpočátku jsem měl takovou „slyšinu“, že v té hudbě hraje elektrická kytara. Přizvali jsme tedy do kapely kamaráda Antonína Hluštíka, který hrál už tehdy s bráchou v Neočekávaném dýchánku, a toto měla být už jeho třetí kapela. Tak vznikl docela nečekaný zvuk – basa, harmonika, akustická kytara a příčná flétna a do toho řezala elektrická kytara. Potom jsme přibrali bicí. O to jsme nijak zvlášť neusilovali, ale chtěla si s námi zahrát Janinka Modráčková, která dnes už asi působí jen v Trabandu, a to ještě ne jako bubenice. Právě přibráním bicích se změnilo mnoho věcí. Zatímco kombo od elektrické kytary se dá otočit na dvojku a ne na pětku, bubny, jak si to Jana představovala, hrály hodně nahlas. Najednou se z toho tedy začal stávat opravdový bigbít, který jsem už nemohl zvládnout přeřvat folkovým hlasem, inspirovaným Klezmatics. To bylo to nejstrašnější období, protože jsme se sžívali s hlukem. Dnešní sestava už je jiná: Kytarista Antonín má pět dětí a postupně opustil všechny kapely kromě Neočekávaného dýchánku. Bubeníka máme taky jiného. Ale zvuk se už ustálil: je tam bigbítová rytmika – bicí souprava, elektrická kytara hraná s boosterem a basa – a vpředu máme navíc saxofon a Kubu Schmida, který je hraje asi na patnáct nástrojů (u nás na tahací harmoniku, trubku, případně na piano).

Odkud dnes čerpáte repertoár?

Například se ke mně od kamarádů dostala deska vydaná v Polsku, která se jmenovala Piosenki żidów z Odessy. Byla to nahrávka nějakého židovského divadla z Oděsy, která se dost vymykala tomu, co se v té době hrálo v Americe. Dělali si ze sebe parodickou legraci, až mi to nesedlo, ale nejspíš to tehdy v Sovětském svazu někoho bavilo. Na tomto albu jsme našli třeba písně Jožka 2 a Žulik. Píseň Dodi li, která mi přijde melodicky skvělá, byť je to tradicionál, přinesla moje žena ze své předchozí kapely. Většinou se tato skladba hraje podle Peter, Paul & Mary, což je takový trošku pitomý popík, ale tahle verze je úplně nádherná. Něco málo se najde i na tom dnes již tak populárním YouTubu… Co je ale pro mě hlavní, je to, že k písničce musím citově přilnout, musím s ní rezonovat, protože jinak by to vlastně byla jen „práce“, a to ještě taková, které člověka nebaví. Tohle jsem ochoten občas skousnout v práci, která mě živí, ale v hudbě, která je pro mne relax, to dělat nechci.

Jak se bude hudba Klece vyvíjet dál?

Plány by byly, ale jak už jsme páni středního věku, nejde to tak rychle, jak by člověk chtěl. Teď máme takovou odbočku – se třemi spoluhráči hrajeme v Ypsilonce ve hře o TGM a jeho době, kde nás angažovali, abychom tam reprezentovali židovský element. Pro toto představení jsme udělali pár nových písniček, z nichž některé možná dále použijeme i v „obyčejném“ repertoáru. Jinak mě fascinuje cosi, co bych nazval „naivní folk“ – zdá se mi, že čím východnější národ, tím lepší folkaři. Umí to třeba Rusové, ale hlavně Cikáni: ti, když něco zažijí, hned o tom složí písničku a nezní to trapně, byť je ta píseň třeba o úplně banálních věcech. Chtěl bych být takový bezprostřední folkař a třeba se mi to taky někdy podaří. Velmi mě taky inspiroval dokument Mezi zaslepenými blázny, který přináší překvapivý pohled na holocaust na Slovensku. Tamní židé většinou jen čekali, jak to dopadne. Ale našli se i lidé, kteří se pokoušeli něco dělat, a ti oblbli nacisty tak, že byli ochotní za peníze, které by dala ostatní diaspora, židy propustit. Jenže těch peněz se nesešlo dost, a tak ty plány zkrachovaly. Ústřední postavou toho všeho byl rabín Weissmandel, který, ač byl spíš učenec, to celé organizoval. Když pak jel transportem do Osvětimi, utekl z vlaku, přičemž v něm nechal celou rodinu, a válku přežil. Když se ale pak ke všemu dozvěděl, že spojenci měli možnost bombardovat koleje do Osvětimi, přičemž to neudělali, úplně ho to zlomilo, jakkoli už byl „podlomený“. Tenhle příběh člověka, který toho tolik dokázal udělat a přitom ho vlastně úplně všichni zradili, mě fascinuje. A tak si říkám, že bych se k němu chtěl nějak „hudebně vztáhnout“. Ale na druhou stranu mám chuť vyprostit Klec z nálepky „židovská kapela“, jakkoli jí Klec vlastně není. Plány by byly, ale, jak říkám, náš um je dost omezený tím, že jsme amatéři – osobně si někdy v hudbě připadám jako slon v porcelánu…

Klec – složení skupiny:
Martin Šmíd – flétna, zpěv, texty, hudba
Jiří Váňa – baskytara
Jakub Schmid – akordeon a další nástroje
Jan Švamberg – bicí
Štefan Čulík – elektrická kytara, zpěv
Adam Gebert – saxofon

(Kompletní rozhovor vyšel v květnovém čísle časopisu FOLK)