Avishai Cohen: Nevracím se, ani neopakuji

Rozhovor s izraelským kontrabasistou Avishaiem Cohenem

Vaše nové album se jmenuje 1970 podle roku vašeho narození. Má ten název ještě další významy?

Rok 1970 je především rokem mého narození. A prakticky od narození jsem se pohyboval v hudebním prostředí. Na mém novém albu se odráží spousta vlivů, se kterými jsem byl tehdy v kontaktu. Sedmdesátá léta jsou v hudbě obdobím, které mám stále moc rád. Na mysli mám rytmickou populární hudbu, a v jejím rámci především černošské žánry ze Spojených států. Pro ně to byla skutečně velmi úspěšná doba. Lidé jako Stevie Wonder, Marvin Gaye, Donny Hathaway patří k mým nejoblíbenějším hudebníkům a autorům. Moje nové album je tedy poctou této hudbě a lidem, kteří ji tvořili. Ale je tu ještě jedna zvláštní, možná pro někoho až šokující věc. Já totiž na tom albu zpívám. Je to písňová deska a právě to je ten nejvýraznější úkrok stranou od mé dosavadní tvorby. Doteď jsem totiž nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Ale toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní. To je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Teď už o sobě mohu říct, že jsem zpěvák. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album, na kterém se prezentuji i zpěvem. Bylo to náročné, byla to pro mne velká výzva, ale podobné výzvy jsou pro mne v životě to nejdůležitější. Kdybych nečelil výzvám, asi bych zemřel. Možná ne fyzicky, ale duchovně bych byl mrtvý. Výzva pro mne není jen natočit desku, ale mít fungující kapelu, hrát ty písně na koncertech, když o ně bude zájem. Celé to album tedy beru jako velkou a dobrodružnou cestu.

Vedle svých vlastních skladeb jste na album zařadil také několik tradičních písní – vedle sebe jsou zde písně z Levanty a Jemenu a americký spirituál. Mají něco společného?

Všechny tyto písně mají společný základ a tím základem je něco, co bychom mohli nazvat blues nebo bluesové prvky. Tyto písně k nám promlouvají stejným, velmi jednoduchým, řekl bych primárním, možná až „domorodým“ způsobem, ale mají různou vnější podobu, rozdílný kabátek. Přes tento vnější rozdíl však tyto písně pocházejí z téhož prostředí a oslovují posluchače svou jednoduchostí a svým bluesovým charakterem, tím, že hovoří o skutečném životě. Mám tedy rád všechny tyto skladby, všechny mě dojímají, vzrušují. A všechny vycházejí z téhož základu. V každé z nich figuruje někdo, kdo pláče nebo vypráví druhým svůj příběh. Příběh zdánlivě jednoduchý, ale takový, že ostatní lidi osloví tak, že s ním budou souhlasit nebo souznít. A právě takové písně mě přímo vyzývají k tomu, abych se jich ujal a abych je zaranžovat.

V Praze vystoupí 21. prosince se svým akustickým jazzovým triem. Budete hrát i písně z alba 1970?

Ne, skladby z alba 1970 hraji s větší kapelou. Má sedm členů včetně bubeníka, hráče na perkuse nebo klávesisty. Já sám v ní hraju na více nástrojů a zpívám. V Praze vystoupím se svým triem, které interpretuje mé instrumentální skladby napsané přímo pro triové obsazení, ale velmi pravděpodobně zazpívám jen sám s doprovodem klavíru jednu píseň z alba 1970. Ovšem jinak to bude představení mého instrumentálního tria.

Cítíte se na pódiu jinak, když hrajete instrumentální skladby s triem a když zpíváte písně z nového alba s větší kapelou za zády?

V obou případech jde o hudbu a o nějaké vyjádření toho, co cítím. Základní emoce jsou tytéž. Ale když interpretuji písně z alba 1970, musím hrát i zpívat, nesmím zapomenout text. V triu se mohu více soustředit na nástroj, mohu předvést určitou virtuozitu, Zároveň však trio tvoří tři hráči, kteří jsou si rovni. Všichni se snaží dělat maximum pro společnou věc. Takové klavírní trio je velmi zvláštní disciplína. – Vidíte, jsem sice basista, je to moje kapela, ale používám označené „klavírní trio“. Piano je totiž vlivný nástroj a já většinu své hudby skládám u klavíru. Když tedy vystupuji v triu, vybírám právě ty skladby, které jsem pro toto obsazení složil.

Máte už v hlavě koncept svého příštího alba? Vrátíte se třeba k čistě instrumentální hudbě?

Na to je přece jen ještě příliš brzy. Ale rozhodně nechci mluvit o návratu. Já se nikdy nevracím ani se neopakuji. Nestalo se například, že bych zcela přestal vystupovat s triem nebo mě už nezajímalo sólové hraní. To vše je součástí mého každodenního života. Když vydám album jako 1970, neznamená to, že se chci dál věnovat jenom jemu. Je to pouze jedna z platforem, které mě jako autora charakterizují. Trvalo mi roky, než jsem se naučil zacházet se svými schopnostmi a s energií tak, že jsem je dokázal rozdělit mezi více projektů, kterým se dokážu věnovat na poměrně vysoké úrovni. Jak už jsem říkal, album 1970 je výjimečné tím, jak moc na něm zpívám. Velmi pravděpodobně někdy v budoucnu natočím nějakou podobnou nahrávku, protože by nemělo smysl si to teď vyzkoušet, a pak tento koncept navždy opustit. Ale jinak zatím nevím.