Slyšte, lidé! – Hudba ve svitu půlměsíce 2.
Přibližně po půl roce pokračuje druhým dílem volný cyklus Hudba ve svitu půlměsíce. Opět se v něm zaměříme na hudbu zemí, v nichž je dominantním náboženstvím islám. I když radikální formy islámu hudbu a zpěv zakazují, najdeme v arabských a dalších muslimským zemích neuvěřitelně velké bohatství hudebních projevů. V pořadu si poslechneme například palestinskou zpěvačku Terez Sliman, violoncellistku s alžírskými kořeny Nesrine, súdánského hudebníka Sharhabila Ahmeda, skupinu Jola, kterou tvoří Maročané usazení v Belgii, nebo kurdského zpěváka, který si říká Brader Mûsikî. Poslouchejte z našeho archivu.
Pořad zahájíme v Africe s albem historických nahrávek nazvaným Král súdánského jazzu, King Of The Sudanese Jazz. Tento titul se připisuje Sharhabilu Ahmedovi, natrozenému v roce 1935. Ve své rodné zemi byl zakladatelskou postavou celého žánru, ale v posledních letech se už hudbě nevěnuje. Zástupcům hudebního vydavatelství Habibi Funk se jej však podařilo vyhledat a přímo v Súdánu navštívit. I když na internetu existuje spousta jeho hudby, většinou je ve špatné technické kvalitě. Nakonec se však povedlo najít některé původní pásy a album tak mohlo vyjít.
Enlighten The Night je název nového alba íránské zpěvačky Mahsy Vahdat, která na písních spolupracovala s aranžérem a producentem Atabakem Elyasim. Jejich cílem bylo vybrat texty a písně, které v dnešních temných dobách dodají posluchačům naději. Ve verších starých básníků zpěvačka hledá slova naděje, které posilují ji i její publikum i tehdy, když mají pocit, jako by žili v kleci. Druhým producentem alba je Erik Hillestad z Norska. V norském studiu album vzniklo a u norského vydavatele také vyšlo, ale tvůrci na něm pracovali i během svého pobytu ve Spojených státech a v dalších zemích.
Nesrine Belmokh je francouzská zpěvačka a violoncellistka s alžírskými kořeny. Na svém aktuálním albu, pojmenovaném pouze Nesrine, spolupracovala s producentem a kytaristou Vincentem Humou a s mistrem zvuku Fabem Dupontem, který se pohybuje ve vodách špičkového jazzu a pop music – spolupracoval například s Shakirou, Jennifer Lopez nebo Wyntonem Marsalisem. Na albu dále účinkuje Nesrinina domovská skupina NES a jako host David Gadea na perkuse. Nesrine na albu proplouvá různými žánry tak, že si posluchač klade otázku, jestli se vlastně jedná spíše o world music, pop nebo jazz. Nesrine se na scéně objevila teprve předloni, ale už stihla vystoupit na řadě důležitých festivalů a v mnoha sálech po celé Evropě.
Brader Mûsikî je kurdský zpěvák, velká hvězda v Iráku, Sýrii nebo Turecku, ale bohužel zatím prakticky neznámý v Evropě včetně Nizozemska, kde žije. Brader Mûsikî však není jen zpěvák. Vedle toho, že hodně koncertuje v kurdské části Turecka a Sýrie a vystupoval i před stotisícovým davem v Iráku, hraje ve filmech, napsal knihu poezie a maluje. Nyní mu oficiálně vyšlo CD Herim Kuda, které ovšem nahrál už v roce 2012 v nizozemském Arnhemu. Brader Mûsikî na něm zpívá a hraje na strunný nástroj tembur a na tamburínu def. Doprovázejí jej Simko Terkî na další def, na arabskou loutnu a housle a Memo na darbuku, což je egyptský buben.
Mehmet Polat je loutnista z jižního Turecka, z oblasti blízko syrských hranic. Ve své tvorbě propojuje tradiční hudbu s moderními technologiemi. Hraje na prastarou arabskou loutnu zvanou oud, kterou podle arabské tradice vynalezl biblický Lámech, vnuk Kainův. Nejstarší známé vyobrazení loutny pochází z doby kolem roku 5000 před Krisem z pečeti z jižní Mezopotámie – jde o obrázek dřepící ženy-hudebnice na člunu. Z pozdější doby známe další vypodobení loutnistů z mezopotamských a také egyptských pramenů a máme důkazy o použití loutny u Sumerů, Akkaďanů, Peršanů, starých Kurdů, Babyloňanů, Asyřanů, Arménů, Řeků i Římanů. Mehmed Polat propojuje loutnu s elektronikou, s pedály, s různými efekty a zvukovými smyčkami.
Výrazné melodie a aranže, které přecházejí od lidové hudby až k rapu a elektronice, nabízí na svém albu When The Waves palestinská zpěvačka Terez Sliman. Dvě skladby si napsala sama, zbytek složil Raymond Haddad, který na albu hraje na basový a modulární syntezátor a naprogramoval elektronické zvuky. Dále se na nahrávce podíleli dva norští hudebníci – Helge Norbakken na bicí a Eivind Aarset na kytary. Album se natáčelo zčásti v norském Oslu a zčásti v Nazaretu v Palestině a jeho producentem byl Erik Hellestad z Norska.
Francouzsko-marockou čtyřčlennou skupinu Bab L’Bluz vede žena v roli tradičně vyhrazené mužům. Zpěvačka Yousra si zvolila za svůj vyjadřovací prostředek hudební styl gnawa, který má v Maroku téměř posvátný charakter. Propojila jej s nejsoučasnějšími tématy v textech a používá i některé modernější hudební postupy. Sama pak gnawu považuje za léčivou hudbu.
Slovo jola v marockém dialektu arabštiny znamená něco jako turné, při kterém učedník tradice gnawa objíždí města a vesnice a od starších hudebníků se učí různé postupy a techniky a objevuje do hloubky nejen svět hudby, ale také myšlení. Jola je také název projektu, na kterém se sešli různí hudebníci marockého původu žijící v Belgii. Berou nás na turné po belgických městech a odhalují něco ze svého hudebního umění. Jedná se o hráče, kteří v hlavním městě Belgie žijí už dvě desítky let a díky nimž můžeme Brusel považovat za hlavní město Evropy, právě pokud jde o styl gnawa. Album se jmenuje Hidden Gnawa Music In Brussels.
Jako protest proti všudypřítomné korupci a proti náboženskému fanatismu vnímá svou hudbu v Paříži žijící Alžířan Hocine Boukella, rocker a biolog, který stojí v čele skupiny Sidi Bemol. Jeho nové album se jmenuje Chouf! Vedle kytaristy a zpěváka Hacine Boukelly, který má doktorát z genetiky, skupinu tvoří baskytarista Youssef Boukella, kytarista Abdenour Djemaï a bubeník Maamoun Dehane. Jako host na albu hraje na mandolu Haim Hamadouche a producentem alba byl britský kytarista a velký znalec africké hudby Justin Adams.
TootArd je bratrské hudební duo z okupovaných Golanských výšin. Hasan a Rami Nakhlehovi pracují s blízkovýchodními čtvrttónovými řadami, ale také s postupy z populární hudby a západní taneční scény z 80. let. V jejich skladbách tak najdeme funkový rytmus i orientální melodie. Jinými slovy – jako by se snažili svou hudbu vrátit atmosféru kosmopolitních diskoték, které byly součástí kulturního života v Libanonu nebo v Káhiře právě v 80. letech minulého století.
Alžírští muzikanti a také dýdžejové působili od 50. let minulého století mimo jiné ve francouzském Lyonu. S hudebníky z Alžírska a dalších severoafrických zemí byly spojeny například kavárny ve čtvrtích Croix-Rousse nebo Guillotière. V 80. letech začali alžírští hudebníci v Lyonu pracoval se syntezátory namísto tradičních nástrojů, propojovali svou tradiční hudbu s tehdejším popem a svou produkci nahrávali na magnetofonové kazety. A právě nahrávky z kazet z této doby obsahuje album Maghreb K7 Club, které vyšlo u vydavatelství Bongo Joe.