Se Saeidem Shanbehzadehem nejen o íránských dudách

Rozhovor s jihoíránským hudebníkem Saeidem Shanbehzadehem

Írán působí na nás Evropany jako velmi izolovaná muslimská země. Dá se tam vůbec koncertovat?

V Íránu můžete hrát, můžete koncertovat, ale muzikanti to mají složité, protože na všechno potřebují povolení. Potřebují povolení na každý koncert, na natočení CD. Je to opravdu velmi náročné. Ale stále jsou hudebníci, kteří v Íránu hrají, pořádají koncerty, i když se spoustou obtíží.

Předpokládám, že situace se vyvíjela v souvislosti se změnami režimu v Íránu?

Za vlády šáha (tedy do roku 1979 – pozn. M. T.), to je zajímavé, se u nás dávala přednost spíše západním interpretům než tradiční hudbě z Íránu. Propagovala se snad ještě klasická íránská hudba, ale folklór byl vnímaný jako něco nepříliš vhodného. Tehdejší režim prostě tradiční venkovskou ani městskou kulturu nepodporoval. Ale po islámské revoluci začala být zakazovaná veškerá hudba. Až později představitelé režimu pozvolna začali uznávat, že lidová hudba je součástí naší národní tradice a naší identity a že bychom ji tedy neměli úplně zavrhovat. Já jsem se po celou tu dobu snažil najít nějaké prostředky, abych mohl naši kulturu šířit a propagovat. Je to totiž pro mne velmi důležité – naši hudbu považuji za stejně zajímavou jako folklór z kterékoli jiné částe světa. Snažil jsem se tedy najít prostředky a naštěstí jsem v tom byl úspěšný. Procestoval jsem mnoho zemí, průměrně každý měsíc navštívím čtyři nebo pět států. Hrál jsem na všech kontinentech, spolupracoval jsem s velkými hudebnky jako třeba s jazzovým bubeníkem Billym Cobhamem. Se svou jinou kapelou jsem spolupracoval s francouzskými jazzmany, jako jsou Matthieu Donarier nebo Manu Kodja, nebo s velkým maďarským kytaristou Gáborem Gadó, se kterým jsem odehrál několik koncertů. Snažím se tedy opravdu naši kulturu všude propagovat. A pokud naše vláda nemá ráda hudbu, to mě nezajímá, to je jejich problém, ne můj. Já jsem svůj smysl života našel v propagaci naší kultury a bojuji za ni.

V Praze jste vystoupil společně se svým synem. Jaká je jeho role v rodinné kapele?

Hrajeme tradiční repertoár, který se můj syn naučil. Kromě toho je zde však také důležitá improvizace. Syn tedy zná naši hudební tradici, ví, jak hrát na tradiční perkusní nástroje, rozumí rytmu, ale také improvizuje. Nehraje pouze na tradiční íránské perkuse, ale také na klasické perkuse a na nástroje západního typu. V současné době studuje na konzervatoři v Paříži.

Jaký je rozdíl mezi evropskými dudami a íránským neyanbanem, na který hrajete?

Určitě víte, že dudy existují ve většině zemí. Íránské dudy se od evropských liší v mnoha ohledech. Společná je jediná věc – že se jedná o měch s píšťalou. Jinak je vše jiné – typ plátku, ladění, technika, kterou se hraje. Na rozdíl od evropských dud nemáme bordunovou píšťalu, která by hrála stále jeden táhlý tón. Na neyanban můžeme hrát piano i forte, měnit tedy dynamiku, což u evropských dud nelze, tam je hlasitost stále stejná. Já můžu hrát na svém nástroji potichu i nahlas, můžu použít glissando, hrát melodii, harmonii. Naopak omezený je tónový rozsah, můžu hrát v podstatě jen v jednom modu. Je to tedy nástroj velmi odlišný od evropských dud.

Na festivalu Respect v Praze jste vystoupil na jednom pódiu se dvěma izraelskými hudebníky, tedy z občany „nepřátelského státu“…

Pro mě nehraje klíčovou roli národnost nebo rasa, nejsem rasista, národnost druhých lidí je mi ukradená. Já jsem hudebník a to nejdůležitější je pro mne kvalita hudby. Když stojím na pódiu, chci něco lidem předat. Základním poselstvím nejen hudby, ale umění obecně, je to, že přijmeme jeden druhého, že jsme k sobě tolerantní, že chceme žít v míru. Hudba, to nejsou zbraně. Nestojím na pódiu proto, abych někoho zabil. Jsme tu proto, abychom lidi z celého světa vyzvali ke sjednocení, abychom jim předali poselství, že chceme žít v míru. Chceme poslouchat to dobré z každého z nás. Izraelci, Palestinci, Češi, Bulhaři, Američané – nic z toho pro mne není problém. Problém s tím možná mají politici. Ale jestli mají mezi sebou nějaké problémy, tak ať si je sami vyřeší. Už mám dost zpráv o tom, kolik lidí denně umírá v Iráku, v Izraeli, v Palestině a ve všech zemích světa a zvláště pak v našem regionu. Opravdu by mě zajímalo, kdy s těmi nesmysly politici přestanou. Vždy je to tak hloupé. Vždyť je rok 2008.

(Kráceno. Celý rozhovor včetně hudebních ukázek vám nabídneme v pořadu Jak se vám líbí v pondělí 18. srpna od 19.15.)