Ibrahim Maalouf: Arabská hudba se předává ústním podáním

Ibrahim Maalouf: Arabská hudba se předává ústním podáním
27. května 2012 World music, Aktuality, Jazz Autor: Milan Tesař

Jedním z hostů festivalu Colours Of Ostrava 2012 bude libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf, hráč na speciální čtvrttónovou trubku, který se pohybuje napříč žánry. Čerpá z jazzu, hudby Blízkého východu i z evropské klasiky a podílel se i na projektech popových nebo elektronických. * Přinášíme vám druhou část rozhovoru, který kompletně vyšel v časopisu Harmonie.

Rozhovor s libanonským trumpetistou Ibrahimem Maaloufem

Své první sólové album jste natočil v roce 2007, po mnoha letech strávených na scéně. Proč ne dříve?

Důvodů bylo více. Zaprvé vydavatelé dnes nedůvěřují mladým interpretům klasické hudby. Většinou vsázejí na známé osobnosti, a proto po celá desetiletí vydávají alba pořád ti stejní hudebníci. Na vydavatelství, které opravdu investuje do někoho neznámého, narazíte velmi zřídka. To platí obecně. A teď to vztáhněte na trubku, nástroj, který nikdo pořádně nezná! Druhý důvod byl ten, že jsem si sám nebyl příliš jistý, co bych chtěl nahrát. Natočit po sto sedmnácté Haydnův koncert nebo Brandenburský koncert č. 2 od Bacha? I když tato velká díla obdivuji, asi by mě to nemotivovalo. Spíše jsem chtěl sám vytvořit něco nového. Jít kupředu vlastním tempem a nechat hudbu, aby šla kupředu spolu se mnou. Vymýšlet nové věci. Na svém prvním albu Diasporas jsem tedy začal pracovat v roce 2003 a dokončil jsem je až v roce 2007.

V jazzu i v arabské hudbě se pracuje s prvkem improvizace. Jsou tyto dva přístupy k improvizaci hodně rozdílné?

Základní princip je stejný, ale rozdíly přesto najdeme. V jazzu pracujete s akordovými značkami, zatímco v arabské hudbě existuje systém maqamů, tónových řad, které je složité plně zvládnout. Jen velmi málo hudebníků je zná opravdu všechny a ještě méně jich s nimi skutečně umí pracovat. Jedná se o prastarou kulturu, která se téměř celou tu dobu předávala ústním podáním a která se ústní podáním dodnes předává.

Váš strýc Amin Maalouf je uznávaný spisovatel. Většina jeho románů sice do češtiny nebyla přeložena, ale já jsem se s jeho dílem setkal už na začátku 90. let ve Švýcarsku a od té doby patří k mým oblíbeným frankofonním autorům. Jak se vám líbí strýcova tvorba? Máte některou z jeho knih zvlášť rád?

Mám svého strýce Amina a jeho myšlenky velmi rád. Četl jsem samozřejmě všechny jeho knihy. Především je třeba rozlišit jeho romány a jeho eseje. Z esejů mě velmi oslovily Identités Meurtrières. Vnímání světa v tomto díle je tak silné, že by se tato kniha podle mě měla dostat do učebnic na celém světě. Strýc má na jedné straně avantgardní myšlenky a na straně druhé je natolik zakotvený v tradici, že dokáže vnímat, jak nás mohou minulé události ovlivňovat. Ta kniha je velkou lekcí, kterou napsal ve vší své pokoře. A pokud jde o romány, oslovila mě kniha Origines, protože se týká mých předků, mé vlastní rodiny.

Vrátím se k hudbě. Na svém novém albu Diagnostic se inspirujete mimo jiné brazilskou batucadou. Jak to zapadá do mozaiky stylů, které jsme už zmínili?

Mám rád latinskoamerickou hudbu a na svém posledním albu jsem chtěl mít výrazné perkuse. V Paříži jsem objevil skupinu, kterou tvoří pouze dívky. A jsou opravdu úžasné. Plné energie a velmi muzikální. Nabídl jsem jim spolupráci a ony laskavě souhlasily a staly se součástí mého alba.

A proč jste na totéž album zařadil úpravu písně Michaela Jacksona They Don’t Care About Us (přejmenovanou na We’ll Always Care About You)?

To je jedna z písní Michaela Jacksona, které mám nejraději. I ona v sobě obsahuje brazilský rytmus. Rozhodl jsem se tedy vzdát hold králi popu a ve spojení s batucadou se nám podařilo vytvořit aranže, které skvěle korespondují s naším vnímáním světa. Michael Jackson byl vizionářem popu. Jeho hudba přesahovala kultury, epochy, styly. Je to určitě umělec, který mou generaci ovlivnil nejvíc.

(Celý rozhovor vyšel v časopisu Harmonie)