Liraz: Zpěv jako znamení revoluce

Rozhovor se zpěvačkou Liraz

Vyrůstala jste v Izraeli, ale album Zan jste nazpívala v perštině, jazyce svých předků. Jaký byl příběh této nahrávky?

Ten příběh byl velmi zvláštní. Původně jsem totiž vůbec netušila, že budu zpívat písně v perštině. Oba mí rodiče utekli v 70. letech z Íránu před islámskou revolucí. Když jsem vyrůstala, ptala jsem se sama sebe, kdo vlastně jsem, jestli jsem Íránka, nebo Izraelitka. Na prahu dospělosti jsem se začala ještě víc zajímat o své kořeny, protože mě zajímalo, odkud přicházím a z jakého kulturního dědictví mohu čerpat. Asi víte, že Írán a Izrael jsou dvě země, které spolu nežijí v míru. Tím pádem jsem rodnou zemi svých rodičů nemohla navštívit. V srdci jsem si tedy nesla otázku: Jaké je to v Íránu? Mohu se někdy s lidmi z Íránu potkat? A v té době jsem se rozhodla, že budu zpívat persky, abych se těmto lidem přiblížila. V okamžiku, kdy jsem zjistila, že ženy v Íránu od islámské revoluce nemohou zpívat na veřejnosti – a trvá to už 43 let – byla jsem z toho smutná a všechny otazníky v mém srdci se ještě zvětšily. Rozhodla jsem se, že s tím musím něco udělat, protože dámy v Íránu včetně mých babiček byly umlčeny a to mě bolelo. Začala jsem tedy zpívat perské písně a natočila jsem své první album. Obsahovalo převzaté skladby a pouze jednu mou autorskou píseň. V Íránu se toto mé album okamžitě začalo hrát na zakázaných undergroundových večírcích a ke mně se dostala krásná zpětná vazba od íránských žen i mužů. Chtěla jsem tedy, aby se mé další album jmenoval Zan, což znamená „Ženy“, a abych na něm mohla spolupracovat s íránskými hudebnicemi a abych mohla spolu s nimi toto album vytvořit. To album vzniklo a je vlastně také undergroundové. Slyšíte na něm tradiční íránské nástroje, na které hrají íránské hudebnice. Natáčelo se tajně na dálku mezi Tel Avivem a Teheránem. A já jsem si při práci na něm uvědomila, kolik lásky k sobě ve skutečnosti lidé z našich dvou znepřátelených zemí cítí. Toužíme se navzájem potkat, více se poznat, vědět o sobě jako umělcích mnohem víc.    

Jak se vám dařilo s íránskými hudebnicemi na dálku komunikovat?

Komunikace byla velmi snadná, protože máme sociální média. Těžké ale bylo udržet proces natáčení v tajnosti a neprozradit, jak to ve skutečnosti je. Íránské umělkyně hodně riskovaly, když se uvolily ke spolupráci s Izraelci. A já jsem si byla vědoma, že je touto akcí mohu dostat do skutečného nebezpečí. Nicméně ony řekli, že jsou statečné a že se pod podmínkou anonymity nahrávání zúčastní. Účinkují tedy na albu kvůli poselství, které chtějí světu předat – za tu cenu, že se nikdo nedozví jejich jména. Celý ten proces byl náročný – někdy jsme internetové spojení měli, jindy ne. Měli jsme například ve studiu v Tel Avivu všechno připravené, a kolegům v Teheránu se nepodařilo připojit přes Skype. Někdo od projektu odstoupil a pak se k nám znovu přidal, jiní byli na spolupráci od samého začátku hrdí. Mohla bych vyprávět neuvěřitelné příběhy o lidech, kteří opravdu chtěli přidat svůj hlas k našemu poselství. To poselství zní: „Za prvé: Jsme především hudebníci a chceme dělat to, co nás baví. Nezajímá nás politika. Za druhé: Máme se navzájem rádi, i když pocházíme z oficiálně nepřátelských zemí.“ Bylo to krásné a zároveň hrozné.   

Jde o jednorázový projekt, nebo budete podobným způsobem ve spolupráci pokračovat?

V tuto chvíli natáčíme nové album, které by mělo vyjít 7. října. A mělo by být opět tak speciální jako Zan a možná ještě víc. Spolupracovala jsem s íránskými textaři, kteří napsali texty o spolupráci, bratrství, odvaze, o tom, jak se ženy bouří tím, že odkládají závoje, nebo tím, že zpívají a tančí. Už to, že na veřejnosti zazpíváte, že zazní váš hlas, je znamením revoluce. O tom tedy píšeme, toto společně zpíváme. Pro mne jako ženu to byl velmi obohacující proces. Sama mám dvě dcery a chci jim dát příklad, jak se žena v tomto šíleném světě může chovat.   

Říkáte, že jste vůbec netušila, že nazpíváte album v perštině. Jakým jazykem jste tedy mluvila doma s rodiči?

Vychovávali mě v Izraeli íránští rodiče, kteří nemluvili moc dobře hebrejsky. Sice se snažili působit izraelsky, ale stále to byli Íránci. Museli na mě tedy mluvit persky, ale já jsem udělala tu největší chybu a odpovídala jsem jim celý život hebrejsky. Dříve jsem se za svůj původ trochu styděla, ale teď jsem na něj hrdá.    

A je pro vás náročné psát texty persky?

Protože rodiče na mě mluvili persky, mohu dnes v tomto jazyce psát své texty a mohu používat všechny íránské metafory. Kdyby na mne takto mí rodiče nehovořili, neměla bych tyto znalosti. Perština totiž používá velké množství metafor, které nelze přeložit do hebrejštiny a asi ani do angličtiny. Jsem tedy ráda, že i když se cítím jako Izraelitka, mohu pracovat i s tímto kulturním bohatstvím. Když si Íránci čtou mé texty, občas řeknou: „Tohle nemůžeš říct, to je špatně.“ Pak se zamyslí a opraví se: „Ale vlastně se to tak asi dá říct.“