Ehsan Matoori a jeho sbírka hlasů, básní a nástrojů

Rozhovor s íránským skladatelem Ehsanem Matoorim

Vaše album Voices and Bridges obsahuje zhudebněnou poezii peských básníků různých generací, ke kterým jste vždy přiřadil verše autorů z jiných zemí a kultur. Jak jste je vybíral?

Většina ne-íránských básníků, které jsem vybral, žila ve stejné době jako jejich perští kolegové. Mám tam například Borgese, který byl skutečně revolučním představitelem literatury v Argentině. A vedle něj jsem postavil tvorbu jeho současníka Nima Yushije. Jsou to tedy básníci, kteří tvořili ve stejné době a jejich přístup je v něčem podobný. Mimochodem výběr těchto autorů mi zabral více než půl roku. Hodně mi v tom pomohla jedna dáma, doktorka Sadaf Munshi ze Severotexaské univerzity.    

Podle čeho jste volil aranžmá skladeb?

Snažil jsem se, aby styl hudby, kterou jsem zvolil za doprovod všech těchto básní, byl jednotný. Použil jsem tedy žánr world music, obohacený o smyčcové nástroje, které celý projekt lehce posunuly do oblasti vážné hudby. Nicméně zabarvení každé jednotlivé skladby jsem podtrhl hudebním nástrojem typickým pro danou kulturu. Při zhudebňování íránských básníků hrál důležitou roli nástroj kamancheh, zatímco například tam, kde jsem chtěl napodobit klasickou indickou hudbu, jsem použil indickou flétnu bansuri. Každou kulturu na mém albu tak zastupuje jednak básník, jednak hudební nástroj.    

Na albu se zpívá v různých jazycích. Mělo i to vliv na hudební podobu alba?

Některé jazyky v sobě mají přímo zakomponovaný svůj rytmus nebo svou melodii. Například bengálština je v rámci Indie považována za velmi melodický jazyk. Při práci s takovým jazykem bylo tedy velmi snadné psát hudbu. Také jsem ostatně některé jazyky vybíral podle toho, že znějí nějakým způsobem, že mají svůj rytmus a melodii. A skrze rytmus nebo melodii jazyka, kterým hovoříme, často vnímáme i jiné jazyky. Když například persky řeknu Salam, Evropané nebo Američané to slyší dlouze jako Salááám. S těmito aspekty jsem pracoval a vybíral jsem přitom nejdůležitější jazyky jednotlivých kultur.    

Na albu účinkuje veké množství hudebníků a zpěváků z několika kontinentů. Je tedy vůbec možná jeho koncertní podoba?

Tento projekt existuje ve dvou podobách. Jednak je to album, na kterém představuji jednotlivé „národní“ nástroje, spojené s poezií v určitém jazyce, jak jsem o tom mluvil. A nedokážu si představit, že by nahrávka byla postavená jinak. Ale pro živé provedení jsme – mimo jiné i kvůli covidu – vytvořili jednodušší verzi, kdy na koncert nebo festival přijedou pouze zpěváci a ty doplníme místními hudebníky. Dává mi to smysl, protože místní hudebníci přinesou projektu opět něco nového a obohatí jej o nové přístupy a struktury.    

Co je hlavním poselstvím vašeho alba?

Hlavním poselstvím alba by mělo být šíření pokoje prostřednictvím hudby a kultury. To je myslím něco, to v dnešní době velmi potřebujeme. Já jsem přišel před deseti lety do Spojených států jako emigrant a Američané se ke mně zachovali velmi hezky. Moje nové dílo je tedy zároveň mým poděkováním. Čerpal jsem z pohostinnosti Američanů, mohl jsem využít americký vzdělávací systém a toto album je určitou splátkou dluhu. Chci jim říct: Mnoho jsem se toho naučil na amerických školách a tímto vám to tak trochu vracím. Ale je tu ještě jedno poselství. Album chci věnovat všem ženám, které v posledních sto nebo dvou stech letech trpěly a musely bojovat za svá práva. A pak album věnuji také všem, kdo mají rádi hudbu a kulturu a kdo věří, že hudba a kultura pomoci budovat mír na světě.