Trumpetista Avishai Cohen: Hudba je důležitější než žánry

Rozhovor s trumpetistou Avishaiem Cohenem

Na album Cross My Palm With Silver jste zařadil skladba „Will I Die, Miss? Will I Die?“, která odkazuje k videu se syrským chlapcem postiženým bojovým plynem. Jaký je její příběh? Jak ta kompozice vznikla?

Jestliže znáte to video, pak znáte i celý příběh. Souvisí s tématem celého alba, kterým je hledání naší role ve společnosti. Kladu si otázku, co vlastně děláme pro druhé kromě toho, že spolu tweetujeme a lajkujeme si příspěvky na sociálních sítích. Snažím se tedy ve své hudbě hledat odpověď na otázku, jaká je naše role coby občanů světového společenství. Ve všech těch skladbách se ptám na totéž. Jsou to písně o naší společenské zodpovědnosti a o našich rolích v životě. Je to konceptuální album, protože se všechny skladby týkají téhož tématu, pouze je pojímám z různých úhlů.

Je pro vás snazší propojit instrumentální skladbu s nějakým společenským tématem, než kdyby to byla pouze čistá hudba?

Konkrétní téma vás vždy lépe propojí s hudbou. Nehledám za každou cenu nosné téma ke každé své skladbě, ale je pravda, že v poslední době to dělám častěji než dříve. Když jsem například psal hudbu pro svou někdejší skupinu Triveni, bylo to mnohem spontánnější a to, co jsem zkomponoval, sloužilo pouze jako základ pro naši improvizaci. Když píšu v současné době pro svůj kvartet, jedná se o více prokomponované záležitosti a téma mi v tom pomáhá. Skoro bych řekl, že musím mít nějaké téma.

Skladby na albu jsou sice podepsány vaším jménem, ale nahrávka na mě působí velmi kompaktně – spíše jako album kapely než sólista s doprovodem…

Mí spoluhráči se na tvorbě podílejí spolu se mnou. Já sice nosím prvotní nápady, ale oni mi je pomáhají dotáhnout do konečného tvaru. Základní téma je tedy moje, ale výsledný zvuk je plně v kompetenci ostatních hudebníků. Já je pouze nasměruji a oni pak rozhodují o tom, jak bude skladba ve skutečnosti znít. Jejich role na vzniku alba je tedy nezanedbatelná. Kdybych si k nahrávání přizval jiné hráče, album by znělo úplně jinak. Každý jednotlivý hudebník ovlivňuje výsledek podstatnou měrou a já tento proces rád sleduji. Záměrně svým spoluhráčům neříkám, jak přesně mají skladbu hrát. Je na nich, co s materiálem, který jim předložím, udělají. Jsou tedy spoluautory mých skladeb.

Narodil jste se v Tel Avivu a v Izraeli jste až do odchodu na studia do Spojených států žil. Byla pro vás jako inspirační zdroj důležitá tradiční židovská hudba, například sefardské písně?

Nepoužil bych slovo důležitá. To by pak mohlo znamenat, že bych se bez inspirace židovskou hudbou neobešel, jenže tak to není. Nečerpám primárně ze sefardských písní, stejně jako nečerpám z jednoho určitého druhu jazzu nebo z jiného. Spíše než žánry je pro mne důležitá hudba obecně. Poslouchám samozřejmě mnoho izraelské hudby stejně jako spousty jiných stylů – reggae, flamenco, rock, jazz, elektronickou hudbu. Žádný z těchto druhů hudby pro mne není důležitější než ty ostatní. Vlastně asi s výjimkou jazzu, protože to je skutečně moje hudba. Když vezmu do ruky trubku a začnu hrát, určitě to označíte jako jazz.

Vystupujete také se svými sourozenci, sestrou Anat a bratrem Yuvalem, kteří oba hrají na saxofony. V čem je to pro vás jiné – vystupovat se sourozenci a s jinými spoluhráči?

Hrát s bratrem a sestrou je a není jiné. V mém Quartetu se mnou totiž hrají muzikanti, s nimiž jsem vyrůstal a s kterými spolupracuji už velmi dlouho. Považuji je tedy za své téměř sourozence. Ale je pravda, že když stojím na pódiu se svým rodným bratrem a sestrou, je to přece jen jiné. Máme společné zážitky, které jsem s nikým jiným neprožil. S nikým jiným nemám tolik společného. Je to tedy naprosto jedinečné, ale spolupráce s kolegy v Quartetu se tomu blíží.

(Celý rozhovor vyšel v magazínu Jazzman, distribuovaném zdarma na koncertech festivalu JazzFestBrno 2019.)